Přijetí zákona, který postihuje ruské zabijáky, Putina namíchlo, říká bojovník za lidská práva Browder

  • Bill Browder je duchovním otcem takzvaného Magnitského zákona. Zmíněný zákon definuje osoby, které žijí v Rusku a dalších zemích a podílejí se na hrubém porušování lidských práv nebo na korupci.
  • Podobné zákony jsou podkladem pro vyhlášení sankcí a platí už v několika zemích světa. Teď podobný návrh přijala i česká vláda a poslala jej do Parlamentu. Česko tak může být první středoevropskou zemí, která takový zákon bude mít.
  • O myšlence zavést zákon proti těm, kdo porušují lidská práva, a pojmenovat jej po právníkovi, který pro něj v Rusku pracoval a posléze zahynul ve vězení, vyprávěl Bill Browder na setkání s několika českými novináři. Český rozhlas byl mezi pozvanými.

Interview Plus Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Bill Browder

Bill Browder | Foto: Pavel Novák | Zdroj: Český rozhlas

Řekněte nám, prosím, o Sergeji Magnitském, podle kterého je pojmenován takzvaný takzvaného Magnitského zákon.
Sergej Magnitskij byl zavražděn v policejní vazbě 16. listopadu 2009. Zemřel, protože odhalil korupční systém ruské vlády, kterým získali 230 milionů dolarů. Šlo o to, že daně, které jsme zaplatili ruské vládě, byly zase ruské vládě ukradeny. Zjistil tento zločin, a proto byl 58 dní mučen a nakonec zavražděn.

V den, kdy jsem se dozvěděl o jeho vraždě, což bylo následující den ráno, jsem se rozhodl na jeho památku, kvůli jeho rodině a také kvůli sobě nechat stranou podnikání a veškerou energii, čas a peníze věnovat tomu, abych našel lidi, kteří ho zabili, a předal je spravedlnosti. To jsem dělal 2,5 roku.

Ruská vláda absolutně odmítala zjednat v případě Sergeje Magnitského spravedlnost. Chtěla vraždu utajit. Oceňovala lidi, kteří na tom pracovali. Dávala jim státní vyznamenání. Sám Vladimir Putin byl osobně zapojen do retušování té věci. Tak jsem si řekl, když se nemůžeme domoci spravedlnosti v Rusku, musíme to zkusit mimo Rusko. Ale jak?

Lidé, kteří zabili Sergeje Magnitského, to udělali pro peníze. Kvůli 230 milionům dolarů, které ukradli, a on jim na to přišel. Nechtěli si přitom nechat ty peníze v Rusku, chtěli je utratit a investovat na Západě. Nakoupili si domy na jihu Francie a zřídili si konta v Londýně. Koupili si nemovitosti v Karlových Varech.

A ten samotný zákon, který podepsal prezident Barack Obama v roce 2012?
Považoval jsem za svůj úkol prosadit zákon, který by těm lidem zakázal cestovat a zmrazil jejich majetky. První zemí, kde se to povedlo, byly Spojené státy. V roce 2012 americký Senát schválil tak zvaný Magnitského zákon. Ve Sněmovně reprezentantů získal zákon podporu 98 procent poslanců. Prezident jej podepsal 14. prosince 2012.

Šití na stroji a sezení pod Putinovým portrétem. Navalnyj popisuje svůj život ve vězení

Číst článek

Vladimir Putin šílel, když Magnitského zákon přijali. Jako odplatu zakázal adopce ruských sirotků Američany. Také prohlásil ve strategii ruské zahraniční politiky, že zrušení Magnitského zákona je prioritou v rusko-amerických vztazích.

Podnikl několik pokusů zákon zrušit. Ale místo toho, aby se Američané začali chovat nějak jinak, nebo aby se změnil pohled některých zemí na celou záležitost, dosáhl toho, že americký Senát z Magnitského zákona udělal globálně platný zákon, který se vztahoval nejen na Rusy, ale na všechny narušitele lidských práv a korupčníky v celém světě.

Nejen Vladimir Putin, ale i další diktátoři ve světě tím byli nemile překvapeni. V roce 2016 byl přijat Magnitského zákon s obecnou působností.

Já jsem pak cestoval po světě a třeba v Kanadě jednomyslně přijali Magnitského zákon v roce 2017. Pak se o rok později přidala Velká Británie. Pro mne bylo velké překvapení, že jej přijala i Evropská unie. Ta to udělala v roce 2020 po pokusu otrávit Alexeje Navalného. Ten zákon se ale nejmenuje Magnitského, protože některé země byly proti a chtěly se zalíbit Vladimiru Putinovi.

Kolik zemí tento zákon již přijalo?
Síla zemí, které tento zákon zavedly, roste. Už jich je 34. Včetně Norska, Černé hory, nebo Kosova. V roce 2021 přijala Magnitského zákon i Austrálie. 

Jedním z nedostatků toho zákona je, že v Evropské unii je pro jeho uplatnění potřebná jednomyslnost. Jedním z důvodů, proč přijímání tohoto zákona trvalo v Evropské unii tak dlouho, bylo, že Putinův přítel, maďarský premiér Viktor Orbán, jej vytrvale blokoval.

Jedním z problémů, které vytváří ta podmínka jednomyslnosti je, že vrazi Sergeje Magnitského dosud nejsou postiženi sankcemi v Evropské unii. Už nemohou cestovat do Litvy, Lotyšska nebo Estonska, ale nehrozí jim žádné sankce ani tady v Česku. Proto velmi vítám iniciativu ministra Jana Lipavského (Piráti) zavést český Magnitského zákon.

Rozezlený Putin

Jak americký Magnitského zákon funguje? Na seznam sankcionovaných osob se doplňují další jména nějakými dodatky? Na počátku byli na seznamu jen vrazi Sergeje Magnitského. Jak se tam dostávají další lidé?
Je to takový živoucí organismus. Americký Kongres už s tím vlastně nemá co do činění. Kongresmani mohou navrhovat jména, ale jsou to ministerstva zahraničí a financí, která o tom rozhodují. Teď je na tom původním seznamu asi 60 lidí a na globálním seznamu více než 500 fyzických osob a institucí.

Moje úloha už dnes není bojovat proti Putinovu Rusku, dnes mám cíl pomáhat obětem třeba v Číně, kde jsou Ujgurové zavíráni do koncentračních táborů. Nebo lidem v Hongkongu, kteří čelí represím. Další oběti jsou v Íránu nebo Venezuele a tak dále. To, co dělám, bych popsal spíš jako novou technologii boje proti pošlapávání lidských práv.

Bývá to tedy ministerstvo zahraničí, kdo rozhoduje, kdo bude na sankčním seznamu?
Ve většině zemí to bývá ministerstvo zahraničí. V Británii je to úřad pro zahraniční styky a Commonwealth, v Kanadě je to ministerstvo pro světové záležitosti, v Austrálii ministerstvo zahraničí.

Pokračujete tedy ohledně Magnitského zákona v přesvědčování vlád dalších zemí. Hatí vám snahy ruská diplomacie třeba pomocí vlastních recipročních sankcí?
Nemyslím, že by na to měly vliv nějaké ruské obdoby toho sankčního zákona. S tím jsem se v žádné zemi nesetkal. Spíš narážím na takovou formu strategie usmiřování. Většina lidí na ministerstvech zahraničí si myslí, že jejich úkolem je udržovat pokojné, dobré vztahy s ostatními zeměmi. Zřídka se najde pragmatická a morální zahraniční politika. To se stalo například v Kanadě. Bylo těžké tam něco prosadit, než se ministryní zahraničí stala moje přítelkyně z parlamentních kuloárů. Velmi složité až strašné to bylo také ve Velké Británii, než se šéfem diplomacie stal můj kamarád Dominic Raab.

‚Teď se tady třesou i stěny.‘ Poslechněte si reportáž přímo z válečné linie na Ukrajině

Číst článek

Ale obecně i ve Spojených státech to byl velký úkol, jak jsem to popsal ve své knize Red Notice (Rudý zákon). Když jsem zahájil v Americe kampaň za přijetí Magnitského zákona, razila se v politice doktrína zvaná Ruský reset. Pamatujeme si na obrázky, jak Hillary Clintonová v březnu 2009 v Ženevě předává ruskému ministrovi zahraničí Lavrovovi tlačítko s nápisem „reset“ jako symbol znovunastartování americko-ruských vztahů.

Americká administrativa tehdy v roce 2010 nechtěla dělat nic, co by zklamalo ruského vůdce Vladimira Putina. To byla doba, kdy se první návrh Magnitského zákona objevil v Senátu, ale ještě jím neprošel. Ve Spojených státech to funguje tak, že výkonná moc má stejnou legislativní iniciativu jako moc zákonodárná. Jediná cesta, jako zákon prosadit bylo, že jak demokraté, tak republikáni v Senátu rozhodli, že to bude dobrá věc, která by měla být přijata. Otázka zněla: Máme povolit ruským trýznitelům a vrahům přijet do Ameriky, aby si tu utráceli své peníze? Ano, nebo ne?

A jak od senátorů, tak od členů Sněmovny reprezentantů zaznělo, že ne. Nebyl to právě šťastný moment pro tehdejšího prezidenta Obamu, když hlasování skončilo 92 pro a 4 proti. Bylo to proti jeho politické linii a samozřejmě to rozezlilo Vladimira Putina.

A tak to bylo vlastně všude. Stejný boj. Vždycky jsem s iniciativou zavedení Magnitského zákona začínal v zákonodárných sborech a ty to pak poslaly výš na vládní úroveň.

Na seznamu smrti

Máte nějaké informace z opačné strany, jaký má tento zákon dopad na lidi, o kterých se v něm píše? Objevují se obavy, že sankce vůbec žádný negativní dopad na Rusko nemají. Víme tedy, jestli těm dotyčným vadí, že nemohou cestovat do některých zemí, nebo si tam nemohou koupit nemovitosti?
Začněme od těch nejvyšších pater. Že to namíchlo Vladimira Putina, je ten nejlepší důkaz, že to funguje. Putin nikdy nezmiňuje své nepřátele jmenovitě. Nikdy nevyslovil jméno svého oponenta Alexeje Navalného. Mluví o něm jako o tamtom člověku, tamtom právníkovi. Neužívat jména je takový mafiánský způsob.

Byl ale tak naštvaný tím, co jsem způsobil Magnitského zákonem, že moje jméno používal stále a nahlas. Začal v roce 2012 a pokračoval i v roce 2018, když se setkal s prezidentem Donaldem Trumpem v Helsinkách. Vedl tam o mně na tiskové konferenci dlouhý monolog. Díky němu jsem se dostal na seznam smrti. Jsem na seznamu lidí určených k unesení.

‚Králové státních zakázek‘ Rotenbergové. Trénovali s Putinem judo, teď staví infrastrukturu v Rusku

Číst článek

Rusko na mne nechalo Interpolem vydat osm mezinárodních zatykačů. Dřívější ruský generální prokurátor prohlásil, že Bill Browder nebude v noci klidně spát. Proč jim tedy tolik ležím v žaludku? Kvůli Magnitského zákonu. Proč jim vadí Magnitského zákon? Protože Vladimir Putin a celý jeho režim stojí a padá na krádežích peněz.

Vy tady v Česku to znáte, protože máte se Sověty své zkušenosti. V Rusku nikdo nejde do státních služeb, protože by chtěl sloužit ruskému lidu. Tím nejnižším dopravním policistou počínaje a samotným prezidentem konče, každý to dělá, aby zbohatl.

A když si nahrabou dost, nechtějí si peníze schovávat v Rusku. Chtějí je mít uložené v cizině. To je celý smysl vlády v Rusku. Chtějí si je držet mimo území Ruska. Nejde o to, co si o Magnitského zákonu myslí sami Rusové. Oni dokáží udržovat tvář hráče pokeru. Důvod, proč je Magnitského zákon tak účinný, je, že postihuje ty hlavní zabijáky. Spáchali v Rusku strašné zločiny a mysleli si, že budou mít své peníze v bezpečí na Západě. A my jim je teď ohrožujeme.

To je vlastní Putinův výrok, že sankce víc bolí ty, kteří je uvalují, než ty, které mají bolet. Ale kolik nás stojí zmrazit peníze zkorumpovaných úředníků? Poškozuje nás to vůbec? Kromě toho to vytváří atmosféru strachu mezi těmi, kdo ještě na sankčním seznamu nejsou. Jestliže je na té soupisce 500 osob, na které jsou uvalené sankce, znamená to, že je třeba 50 tisíc lidí, kteří se bojí, aby se na tom seznamu neocitli také. Sedí ve strachu a nevědí co dělat. Protože ve chvíli, kdy se ocitnou na sankčním seznamu, skončí jim normální život. Nemohou cestovat, užívat si svých peněz v zahraničí, jejich děti v cizině nemají na zaplacení školného. Pro ty lidi to může být docela trpká zkušenost.

Vy jste v Rusku podnikal ještě před tím znovunastartováním vzájemných vztahů na začátku 21. století. V jaké oblasti jste byl v Rusku aktivní? Co jste tam dělal?
Míval jsem investiční fond. Mám takové složité rodinné zázemí. Můj dědeček byl generální tajemník Komunistické strany USA, takže já jsem si vzal oblek s kravatou a stal jsem se kapitalistou.

Absolvoval jsem vysokou obchodní školu ve Stanfordu v roce 1989, kdy padla Berlínská zeď. A začal jsem hledat budoucnost v těch nově kapitalistických zemích ve východní Evropě. Do Ruska jsem se odstěhoval v roce 1996 a založil investiční fond s názvem Hermitage Fund. Investovali jsme do akciového trhu.

Zjistil jsem, že prakticky všechny moje investice vykrádají oligarchové. Začal jsem proto pořádat velmi veřejné, otevřené kampaně, ve kterých jsem pojmenovával lidi a firmy, kterých se týkaly moje investice. V případě Gazpromu jsme například odhalili mnohamilionová schémata zpětných provizí a úplatků.

Podělili jsme se o tyto informace s médii a doufali, že to pomůže tyto praktiky zastavit. Vedlo to k tomu, že mě z Ruska v roce 2005 vyhostili. V mých kancelářích došlo v roce 2007 k raziím a po nich přišlo obvinění z krádeže 230 milionů dolarů na daních.

Zdá se mi, že jste si zahrával s ohněm.
Někdo by mohl říci, že už samotný příchod do Ruska byl hrou s ohněm. Kdybyste se mě zeptal, co bych dnes udělal jinak, s vědomostmi, jaké mám nyní, tak hlavní závěr by byl, že bych nešel do Ruska. Myslel jsem si, že se Rusko bude postupně normalizovat. Nemyslel jsem si, že se Rusko promění v totalitní, klepto-fašistický režim.

Rusko je třeba izolovat, a ne si telefonovat s Putinem, míní litevský ministr zahraničí

Číst článek

Bylo mnoho lidí, kteří v Rusku vydělávali hodně peněz. Hodně vlivných lidí. Viděli jsme to v Londýně, kde bydlím. Létaly tam obrovské balíky ruských peněz. A nakládali s nimi mnozí lidé, počínaje členy sněmovny lordů, přes bývalé vládní činitele, členy britské aristokracie, až po členy královské rodiny. Ti všichni brali peníze z Ruska. To mělo obrovský efekt.

Poté, co došlo k pokusu o vraždu Sergeje Skripala v Salisbury, v podstatě šlo o akt terorismu prostřednictvím chemické zbraně, bylo jedinou reakcí, že z Británie vyhodili několik diplomatů.

Předtím, v případě Litviněnka, použili radioaktivní materiál, aby zlikvidovali disidenta v centru Londýna. A co Britové udělali? Obvinili dva lidi, nepodnikli vůči ruskému státu nic. To byly ukázky slabosti, které také přispěly k situaci, v jaké jsme nyní.

Myslíte, že i členové britské královské rodiny jsou investoři, nebo vlastní nějaké firmy v Rusku?
Vezměte si třeba prince Michaela z Kentu. Toho se týkal obrovský skandál, o kterém jste možná slyšeli. Princ Michael si bral peníze za to, že představoval Rusy různým lidem. Snažil se jim umetat obchodní cesty a podobně.

Takže něco jako bratr Jiřího VI. před druhou světovou válkou?
Jádro královské rodiny bylo zcela bez viny a do ničeho se nezapletlo, ale upozorňuji na to, že zde byli členové aristokracie a královské rodiny, které i jmenovitě známe, kteří se namočili.

Seriál: ruští oligarchové

Pro režim je jejich podpora zásadní, na druhé straně z něj úspěšně profitují. Jejich životní příběh je však často zahalen tajemstvím. Odkud pochází a jak přišli ke svým miliardám? Server iROZHLAS.cz se rozhodl přiblížit nejviditelnější ruské oligarchy. Skrze seriál představujeme jejich profily.

Lord Gregory Barker, v době, kdy byl členem Sněmovny lordů, byl v představenstvu společnosti EMPlus, která patří Olegu Děripaskovi. Na Děripasku byly uvaleny sankce v roce 2017 ze strany USA za to, že byl finančním podporovatelem Vladimira Putina - šlo tehdy o volební manipulace.

Lord Barker coby člen horní komory zákonodárného sboru Spojeného království, odjel do USA, aby u tamní vlády lobboval za Děripasku. Tak, aby byly některé jeho společnosti vyjmuty z amerického sankčního seznamu. Povedlo se mu to, a dostal za to pět milionů amerických dolarů. Toto nejsou žádné tajné zpravodajské informace, to jsou veřejně přístupné zprávy.

Doslova před pár dny se sešel s irským vicepremiérem a snažil se najít nějaký způsob, jakým by šlo zařídit, aby se Děripaskova rafinerie hliníku v Irsku do budoucna vyhnula problémům. Zda by to šlo nějak zařídit.

‚Putin je jako prázdné plátno‘

A co Německo? Dobře známý je příklad Gerharda Schrödera, který po opuštění funkce spolkového kancléře odešel do správní rady Gazpromu.
Na to je dokonce slovo. Říká se tomu „schröderizace“.

A co politici z nedávné doby? Byla třeba německá kancléřka Angela Merkelová hodně slabá v jednáních s Putinem?
Byla hrozná! Byla zodpovědná za plynovod, který byl vybudován, aby obešel Ukrajinu. Uzavřela tedy s Putinem dohodu, která měla skřípnout Ukrajinu. Jak na to nahlížet jinak, než téměř jako na velezradu? Učinit svou zemi více závislou na ruském plynu?

Myslíte, že existuje nějaké tajné ujednání? Něco jako pakt Molotov – Ribbentrop?
Ne, to si nemyslím. V jejím případě to podle mě byl spíše strach než chamtivost. Myslím, že se Putina bála a toto považovala za snadnou únikovou cestu. Vladimir Putin má jednu velkou dovednost, a sice že neukazuje ve tváři žádné emoce. Můžete se na něj dívat, a projektovat si do jeho výrazu, cokoli chcete. Je jako prázdné plátno.

Objevil se a měl několik velkých výhod. Zaprvé, nebyl opilec na rozdíl od Borise Jelcina. Zadruhé, mluvil trochu anglicky, což pomáhá. Zatřetí, byl fit, nebyl jako někteří jeho předchůdci. A začtvrté, nebyl charismatický, takže vypadal jako technokrat. V prvních letech si dokonce skutečně počínal technokraticky. Prováděl reformy, odpleveloval státní správu. Takže mnoho lidí, včetně mě, mu aplaudovalo.

Ukrajinské síly opustily Lysyčansk. Město ovládla ruská vojska, postupují ke Slovjansku

Číst článek

Pak uvěznil některé oligarchy. V Rusku je 22 oligarchů, kteří kontrolují celou zemi. A on uvěznil toho nejbohatšího, Michaila Chodorkovského. Já jsem jásal a říkal jsem si, že je dobře, že je o jednoho méně, zbývá jich 21. A pak ale další oligarcha jménem Roman Abramovič nejen že nebyl uvězněn, ale byl jmenován guvernérem jedné ruské oblasti. Nesebrali mu jeho ropnou společnost, ale zaplatili mu za ni 13 miliard dolarů. A v ten moment jsem si řekl: „Moment, jak jde tohle dohromady se snahou reformovat zemi, zbavit se oligarchů a udělat z Ruska lepší stát?“. 

Existuje jedno rčení, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Myslím, že Putin je toho dokonalým příkladem. Je podle mne stejně zkorumpovaný jako každý druhý činitel v Rusku, ale čím více měl moci, tím více měl možností kontrolovat situaci. Věci se vyvíjely více a více směrem k diktátorství.

Poté, co uvěznil Chodorkovského se všichni ostatní oligarchové začali ptát, co mají udělat, aby se taky nedostali za mříže. A on řekl: 50 procent. V ten okamžik se z něj stal nejbohatší člověk na světě. Situace začala být více a více nezákonná, z organizovaného zločinu se stal vysoce organizovaný zločin, přičemž ho organizoval Vladimir Putin. A já jsem se z jeho podporovatele stal jeho nejotevřenějším kritikem.

Pavel Novák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme