Vítězství Borise Johnsona může být na první pohled považováno hlavně za úspěch několikatýdenní promyšlené politické kampaně, během níž přesvědčil dostatek členů Konzervativní strany o tom, že dokáže úspěšně vyvést Británii z Evropské unie. Především jde ale o vrchol mnohaleté honby za mocí, která pro jednu z hlavních tváří kampaně za brexit, milovníka cyklistiky, novináře a otce pěti dětí započala před více než 40 lety.

PROFIL Londýn 14:00 23. července 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Oznamuji, že Boris Johnson je zvolen lídrem konzervativců,“ ozvalo se v úterý po 13. hodině ve vysílání zpravodajských stanic po celém světě. Johnson porazil ve volbě současného ministra zahraničí Jeremyho Hunta skoro dvojnásobným počtem hlasů, a stal se tak budoucím nástupcem Theresy Mayové v čele strany i Británie. 

Bez překvapení. Konzervativce i Británii povede Boris Johnson, může se mu rozpadnout vláda

Číst článek

Johnson je často označován za politickou celebritu známou barvitým životopisem i kontroverzními výstupy. Osobností, jakou je dnes, se ale podle své matky stal mnohem dřív, než se začal o politiku zajímat. 

Alexander Boris de Pfeffel Johnson, pro rodinu Al, se narodil 19. června 1964 v New Yorku váženým a zámožným britským rodičům Charlotte a Stanleymu, který v USA v té době studoval. V dalších letech se rodina často stěhovala – především kvůli různým zaměstnáním otce, který často i sám odjížděl na dlouhé pracovní pobyty do zahraničí. Později byl poslancem za konzervativce a pracoval v Evropské komisi či Světové bance.

I kvůli otcově nepřítomnosti mezi Charlotte, mladým Alem a dalšími třemi sourozenci vzniklo silné pouto, jak uvádí biografie Just Boris: A Tale of Blond Ambition, věnující se Johnsonovu životu. Podle autorky Sonii Purnellové matka syna vedla k umění, otec ho ale směřoval jiným směrem – prioritou bylo vyhrávat, ať už šlo o běh, skok do výšky nebo nejblonďatější vlasy, popisuje pro The Guardian. Johnsonova sestra v minulosti řekla, že jako malý kluk chtěl být „králem světa“, píše CNN.

Rodina během Johnsonova dětství žila na více než 30 místech, mezi nimi například Washington, anglický Exmoor nebo Brusel. Právě tam se v roce 1974 Charlotte psychicky zhroutila, následkem čehož odjela na několik měsíců do Anglie, kde podstoupila léčbu v psychiatrické léčebně na jihu Londýna. Sourozenci se tak museli naučit postarat sami o sebe, upozorňuje Purnellová pro britský server. Rok poté nastoupil jedenáctiletý Boris spolu se svou sestrou Rachel do internátní školy v Anglii. 

„Rodinní přátelé si vzpomínají, že Ala si spolužáci v té době dobírali pro turecký původ (pradědeček z otcovy strany byl turecký novinář Ali Kemal – pozn. red.) i skutečnost, že žil v Bruselu,“ popisuje Purnellová s tím, že tehdy Johnson na obranu začal rozvíjet svou excentrickou osobnost a stal se z něj šprýmař, jakého Britové znají z médií a politických kampaní. V tomto období si také změnil jméno z Ala na výraznějšího Borise. 

Oxford a první úspěchy

Z Etonu se Boris Johnson v roce 1983 přesunul do Oxfordu, kde se věnoval klasickým studiím (studia řecko-římské antiky a antického dědictví v pozdějších epochách – pozn. red.). Během let na Oxfordu dosáhl mnoha ocenění, včetně stipendií a členství v prominentních klubech. Jeden cíl mu ale přeci jen na první pokus unikl – prezidentství elitního diskusního klubu Oxfordská unie. Z prvního selhání se ale poučil, na další volbu se připravil lépe a vyhrál. „Tehdy se z Borise stal politický chameleón a Boris svůdník,” poznamenává Purnellová s tím, že mu došlo, že úspěch u žen je jen jednou z mnoha výhod moci. 

Po škole se Boris Johnson oženil a začal pracovat jako novinář pro britský deník Times. Neorganizovaný a chaotický elév ale editory neoslnil a často dostával neatraktivní pracovní zadání. Ve snaze získat pozornost a slávu si do jednoho ze svých článků vymyslel citaci, kterou připsal svému kmotrovi a akademikovi Colinu Lucasovi. Ten si posléze stěžoval u editora a Boris tak o práci přišel.

Z Oxfordu si ho ale pamatoval Max Hastings, editor z The Daily Telegraph, který ho zaměstnal, a o něco později dokonce povýšil na pozici zpravodaje v Bruselu. Johnsonovi v té době bylo 25 let. Renomé si vybudoval především na kritických článcích o Evropské unii.

Do Británie se vrátil v roce 1994 jako hlavní politický komentátor Telegraphu, později se stal pod podmínkou upuštění od svých politických ambic také editorem konzervativního magazínu The Spectator. Jako novinář získal několik ocenění a proslul kontroverzními komentáři, euroskeptickými postoji nebo podporou války v Iráku.

Britské liberály povede dosavadní místopředsedkyně Swinsonová, slíbila udělat cokoliv k zastavení brexitu

Číst článek

S novinářskou kariérou se pojí také nahrávka konverzace mezi Borisem Johnsonem a jeho kamarádem Dariusem Guppym, na které souhlasil s tím, že příteli pomůže zbít novináře. Jak upozorňuje Purnellová, v té době však byla kritika politické korektnosti trendem a Johnson ze skandálu vyšel pro britskou společnost jako svěží závan větru. 

Vstup do politiky

V roce 2001 byl Johnson poprvé za Konzervativní stranu zvolen do parlamentu. Ačkoliv voličům i kolegům slíbil, že s novou pozicí odstoupí jako novinář z magazínu The Spectator, další čtyři roky se tak nestalo. 

Johnsonovo působení v parlamentu nebylo nijak úspěšné a jeho pověst v očích veřejnosti nevylepšovaly ani četné milostné aféry. Na výsluní se dostal až s nominací na londýnského starostu, jímž se v květnu 2008 opravdu stal. I přes kritiku jeho práce, neorganizovanost a chaotičnost v úřadě, několik rezignací ve vedení metropole i obvinění z rasismu Johnson post v roce 2012 obhájil. V roce 2016 se rozhodl o třetí mandát neusilovat, do parlamentu se vrátil už v roce 2015. 

Brexitová dohoda od nového britského lídra? ,Jen iluze,‘ říká expert, který jednal o smlouvě CETA

Číst článek

S koncem druhého volebního období v čele Londýna se z Johnsona stal příznivec nového pravicového křídla uvnitř Konzervativní strany. S blížícím se referendem o odchodu Británie z Evropské unie se Johnson stal jednou z hlavních tváří kampaně za brexit. V únoru 2016 svůj postoj popsal ve sloupku pro Daily Telegraph, původně měl ale napsané sloupky dva – jeden, ve kterém se přiklání k tomu v EU zůstat a druhý, kde podporuje odchod z unie, který nakonec také v novinách vyšel. 

Někteří novináři popisují krok jako politický kalkul, který měl skončit pro Borise Johnsona šťastným koncem v podobě premiérského křesla už v roce 2016, kdy by nahradil tehdejšího šéfa konzervativců Davida Camerona. A po referendu to tak opravdu vypadalo.

Johnsonovu cestu do Downing Street nakonec zmařil Michael Gove, další z konzervativních poslanců a příznivců brexitu, když veřejně prohlásil, že Johnson nezvládne vést zemi během brexitových jednání a samotného odchodu. Premiérkou se tak namísto toho v roce 2016 stala Theresa Mayová. 

Britský parlament zkomplikoval plány na tvrdý brexit. Budoucí vláda se neobejde bez jeho souhlasu

Číst článek

Ta k překvapení mnohých straníků i komentátorů přizvala Johnsona do svého nového kabinetu jako ministra zahraničí. Jeho působení ve funkci se často pojilo s neochotou číst připravené podklady i urážkami cizinců. Loni v červenci z funkce šéfa diplomacie odstoupil na protest proti tomu, jak premiérka Theresa Mayová vedla jednání o vystoupení Británie z Evropské unie. Na podzim pak vyzval Konzervativní stranu k návratu k jejím tradičním hodnotám. 

Po oznámení rezignace Theresy Mayové se Boris Johnson stal favoritem klání o jejího nástupce v čele Konzervativní strany i Velké Británie. Na začátku kampaně slíbil, že Británie opustí Evropskou unii 31. října, jak se v dubnu dohodly Londýn s Bruselem, a to „s dohodou, nebo bez ní“. Johnson tvrdí, že brexit bez dohody považuje za krajní scénář, není ale podle něj třeba mít přehnané obavy z neřízeného odchodu z EU. 

Theresu Mayovou jakožto premiérku a lídryni konzervativců má nahradit ve středu. Už v pondělí kvůli možnému zvolení Johnsona rezignoval na pozici náměstka ministra zahraničí Alan Duncan. Odstoupit plánují také Philip Hammond a David Gauke. Podle BBC se ale přidají pravděpodobně i další členové vládního kabinetu.

Dominika Píhová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít