Britský list The Guardian se dívá na Bělorusko jinak
Britský list Guardian přináší poněkud neobvyklý pohled na jednoznačný výsledek voleb v Bělorusku. Označuje ho za odmítnutí tržního fundamentalismu.
Novináři už s určitou rutinou informují o Bělorusku jako o stalinistickém parku, který vede milovník Hitlera, zbavující se svých oponentů. Ale skutečnost může být někdy odlišná.
Jedna ze zmizelých, bývalá šéfka Národní banky Tamara Viniková se zabydlela v Londýně měsíce předtím, než americké ministerstvo zahraničí připustilo, že není nezvěstná. Podobné to může být i s realitou ekonomických reforem, jejichž výsledek není v porovnání s dalšími postkomunistickými sousedy tak tragický, píše Guardian.
Na rozdíl od Ukrajiny či Gruzie politické a ekonomické špičky nebohatnou, když lid chudne a trh je v zemi orientován tak, aby sloužil spíše potřebám lidu, než několika novým zbohatlíkům, západním poradcům a těm, co perou špinavé peníze, soudí autor článku v britském listu.
Bělorusku se ochrana společnosti před tržními fundamentalisty vyplatila a Lukašenko tak zasel semínka pluralistické společnosti určitě lépe, než kdyby státní jmění daroval půl tuctu pochybných západních poradců. Záchrana Běloruska před masovou nezaměstnaností je strašným příkladem pro sousední země. Co kdyby se ho pokusily napodobit?, ptá se závěrem poněkud ironicky britský deník Guardian.
Hlavním tématem francouzských novin jsou už několik dní demonstrace proti úpravě pracovních smluv, kterou navrhuje premiér de Villepin. Deník Le Monde dnes věnuje tomuto tématu svůj úvodník. Není třeba být stoupencem levice ani kritikem nového typu pracovní smlouvy, aby člověk pochopil, že metoda Dominiquea Villepina, tedy prosazení zákona silou, je tou nejhorší variantou, píše list.
Proč premiér nedrží svůj slib, se kterým přišel do Matignonského paláce a neudržuje se sociálními partnery dialog? Proč se nikdy nesešel s odbory ani s těmi, kteří byly k jednáním nejotevřenější? A proč se nyní, po velkých sobotních manifestacích, uzavřel do sebe a dělá, že neslyší rozhořčení a nesouhlas velké většiny studentů i pracujících?, ptá se Le Monde.
Lehce uhodneme, že na všechny tyto otázky existuje ve skutečnosti jen jedna reálná odpověď. Ačkoliv by rozum radil hledat konečně kompromis, pan de Villepin chce všem ukázat, že není tím, kdo ustupuje. Jednoduše - to, co určuje jeho činy, není starost o zaměstnanost mladých, ale něco víc. Souboj s Nicolasem Sarkozym o vedoucí místo ve straně. Právě teď, rok před prezidentskými volbami.
V Afghánistánu má být popraven muslim jen proto, že konvertoval ke křesťanství. Pobouřeny jsou tím hlavně německé deníky, protože dotyčný muž devět let v Německu žil. Z komentáře v dnešním vydání listu Der Tagesspiegel vybíral náš berlínský zpravodaj Jiří Hošek.
V Afghánistánu působí 2300 vojáků bundeswehru. Této zemi jsme odpustili dluhy ve výši mnoha miliónů dolarů, pomohli jsme jí s novou ústavou, vypočítává jen některé německé vklady šéfkomentátor Tagesspiegelu Malte Lehming. Zmiňovaná ústava ale není dokonalá. V článku tři se píše, že "žádný zákon nesmí být v rozporu se základy islámu".
Jednačtyřicetiletý Abdul Rahman před 16 lety konvertoval ke křesťanství. Před soudem se k tomu doznal, a protože odmítl přestoupit zpátky k islámu, hrozí mu za to smrt. Islámské právo jiný trest pro odpadlíky od víry nezná. Bude tak pod ochranou německých vojáků a německých peněž popraven člověk, jehož jediným zločinem bylo, že se stal křesťanem?, ptá se autor.
Právo na svobodné náboženské vyznání, stejně jako možnost víru nebo přesvědčení změnit, patří k základním právům každého člověka. V případu Rahman se ukáže, jestli morální kompas v nakládání s radikálním islámem ještě funguje. Nejde o ochranu křesťana. Naopak, jde o princip, o svobodu, o hodnoty. Jde o něco, co by i všem nevěřícím mělo být svaté, končí svůj komentář deník Der Tagesspiegel.
