Arabista: Islámský stát otevřel Pandořinu skřínku, která se jen těžko zavře. Jeho propaganda stále žije
„Jejich vojenská mašinerie sice byla zlikvidována, nicméně zlou setbu, kterou takzvaný Islámský stát zasadil, bude velice těžké vykořenit,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz islamolog Bronislav Ostřanský. Propaganda takzvaného Islámského státu je podle něj stále živá a jen těžko s ní lze v době internetu bojovat – podobně jako v případě boje proti fake news. Co je základem této propagandy? A jak se na ní odrazí smrt vůdce Abú Bakra Bagdádího?
Jak silný je v současnosti takzvaný Islámský stát?
To je to, co nikdo neví. Když došlo k vymazání takzvaného Islámského státu z mapy, většina lidí, kteří se k tomuto uskupení hlásili, neskončila mrtvá na bitevním poli nebo v železech – vytratila se. Jen se „překabátili“ a nyní čekají, jak se bude situace vyvíjet. K něčemu podobnému došlo v Iráku poté, co byl poražen režim Saddáma Husajna.
Někteří analytici byli tehdy překvapeni, jak snadno k poražení režimu došlo, spousta jeho kádrů se totiž vytratila. Pak se začali objevovat v úplně odlišných souvislostech. Když takzvaný Islámský stát nabíral na síle, důstojníci bývalého režimu se najednou začali družit a to se děje i dnes.
Kdo je Bronislav Ostřanský?
Je arabistou a islamologem Orientálního ústavu Akademie věd ČR. V minulosti napsal řadu odborných publikací o současném islámu nebo islamofobii v České republice, letos v září pak publikoval knihu o apokalyptické propagandě takzvaného Islámského státu. V říjnu 2019 rovněž získal ocenění Akademie věd za popularizaci vědy.
Jak se na postavení samozvaného Islámského státu odrazí smrt vůdce této teroristické organizace Abú Bakra Bagdádího, který byl podle nedělního oznámení šéfa Bílého domu Donalda Trumpa zabit při americké vojenské operaci?
Myslím, že nijak zásadně. Představoval sice určitý symbol a ztělesnění této teroristické organizace a po smrti Usámy bin Ládina byl zároveň nejhledanějším teroristou světa, jeho možnosti reálně něco ovlivňovat a řídit ale byly po celou dobu, co se ukrýval, velmi omezené. Lze to tedy považovat za velký úspěch, neznamená to ale, že se za nějakou dobu neobjeví někdo ještě horší, protože zlovolné myšlenky takzvaného Islámského státu nevymizely. Možná se jeho smrtí jen vytvořilo místo pro někoho ještě bezskrupulóznějšího a charismatičtějšího, než byl Abú Bakr Bagdádí.
Od zahájení turecké ofenzivy slýcháme varování odborníků, že aktuální vývoj v Sýrii může vdechnout Islámskému státu nový život. Jak vážně je třeba brát tato varování?
Nemyslím si, že dojde k obnovení takzvaného Islámského státu v podobě lokálně vymezeného útvaru, kde by se začaly rozvíjet zlovolné aktivity jako před pěti lety. Syrská půda už je poměrně bezpečně rozparcelovaná, což je také předmětem zahraničně politických střetů. Konflikt v Sýrii totiž není občanská válka, jak se občas traduje. Je to válka, která má zahraničně politické souvislosti, působí zde celá řada aktérů, a pokud se nebudeme věnovat zájmům, kvůli kterým zde tito aktéři soupeří, syrský konflikt nikdy nepochopíme.
K vytvoření nějakého „Islámského státu 2“ tedy podle mě nedojde. Reálně bych se ale obával toho, že si mnozí příslušníci nebo přinejmenším sympatizanti samozvaného Islámského státu díky aktuálnímu vývoji najdou nové působiště. Mohou pak figurovat pod jiným jménem nebo v jiném ideologicko-mocenském prostředí, což ale nikterak nezmenšuje jejich nebezpečnost.
Dá se čekat, že Islámský stát využije ke svému dalšímu posílení propagandu, která byla základním stavebním kamenem vznikajícího chalífátu už před čtyřmi lety?
Určitě. Jejich stát – v geografickém slova smyslu – přestal existovat zhruba před rokem a od té doby jsou bývalí bojovníci v podzemí. Vojensky sice pohořeli, ale jejich propaganda se ukázala jako vysoce funkční. Dokázali totiž spojit ty nejkrajnější, nejradikálnější prvky islámských duchovních východisek s tou nejmodernější a nejpokročilejší propagandou. Pokud to srovnáte s neohrabanými pokusy starších džihádistických formací, které se snažily šířit své poselství na internetu, s odstupem let to působí, jako když si děti před 15 lety hrály s joystickem.
Bojoval, aby prohrál
O propagandě Islámského státu pojednává i vaše nová kniha The Jihadist Preachers of the End Times. Můžete přiblížit, co je základem této propagandy a na koho měla primárně mířit?
Prostřednictvím videí se snažili zapůsobit na konvertity nebo mládež v zahraničí – ať už v Německu, Maroku nebo Francii. Při jejich bližším zkoumání je ale vidět, že tato videa neútočila primárně na náboženskou stránku. Oni neříkali: „Pojď k nám, my jsme ti správní muslimové, kteří dělají islám bez kompromisů.“ Ne. Oni říkali: „Pojď k nám a staň se součástí velkého příběhu, kde soupeří dobro se zlem.“
Považovat po smrti Bagdádího Islámský stát za vyřízený je scestné, říká komentátor
Číst článek
Jejich propaganda je totiž postavená na blížícím se konci světa, kdy se střetnou „dobří muslimové“ s nevěřícími, kteří se spojili se „špatnými muslimy“. Díky tomu měli šanci oslovit kdejakého „lůzra“ z Molenbeeku nebo pařížského předměstí. Tato forma propagandy, prostřednictvím které se snažili získat pozornost mladých vykořeněných jedinců, přitom má stále svou platnost. A je otázkou, kdy a v jakém provedení tuto rétoriku někdo otřepe. Nemusí to být jen „Islámský stát“ prostřednictvím známých videí s dramatickým hudebním podbarvením.
Mimochodem jedno z nejznámějších čísel jejich tehdejší propagandistické hlásné trouby – časopisu Dábik – se jmenovalo „Vymizení šedé zóny“. V něm se snažili útočit na neukotvené muslimy na Západě, kterým chtěli sdělit, že nemohou být v šedé zóně. Musí si vybrat, na které jsou straně, a ne žít v Německu, občas jít do mešity a zároveň chodit k volbám. Tvrdili přitom, že kdo není s námi, je proti nám. Tím Islámský stát otevřel Pandořinu skřínku, která může být skutečně nebezpečná.
Drtivá většina muslimů totiž razí to, že na druhém můžete soudit jeho činy, ale ne jeho víru. Říct o někom, že je to nemuslim, je něco nepřípustného – je to exces. Přesně to ale Islámský stát začal provozovat ve velkém, což byl také jeden z důvodů rozkolu mezi ním a Al-Káidou, která vraždění jiných muslimů kritizovala. Pro Islámský stát však velká část z miliardy a půl muslimských věřících nebyla bratry ve víře, ale legitimní terče. Tím otevřeli Pandořinu skříňku, která se bude velmi těžko zavírat.
Zmínil jste, že základem jejich propagandy je „blížící se konec světa“. Můžete přiblížit, jak se to promítlo do jejich rétoriky?
Džihádisti – nebo salafisti – měli k tomuto blouznění o konci světa do té doby velkou nedůvěru, pak ale přišel „duchovní otec“ takzvaného Islámského státu Abú Musab az-Zarkáví. Kromě krutosti, v níž se velice vyžíval, mu byla ze strany ostatních džihádistů vytýkána právě jeho obsese koncem světa. Je samozřejmě otázka, do jaké míry to byla pouze propaganda, nebo jestli skutečně věřili, že v příběhu o konci světa hrají nějakou roli. Tyto otázky nechávám v knize otevřené, je ale naprosto nesporné, že v hlavách mnohých našly tyto proklamace odezvu.
Příběh o dopadení nejhledanějšího teroristy. USA Bagdádího identifikovaly díky spodnímu prádlu
Číst článek
Tady bych připomněl boje o Dábik (město na severu Sýrie, které samozvaný Islámský stát obsadil v srpnu 2014 – pozn. redakce). Z vojenského hlediska to je místo naprosto bezvýznamné – jde o zaprášené město deset kilometrů od turecké hranice – neplatí to ale z hlediska symboliky, protože právě Dábik figuruje ve starých legendách o konci světa. Jeden z islamistických bojovníků tehdy řekl novináři Reuters, že jestli si myslí, že tam jsou proto, aby porazili armádu Bašára Asada, šeredně se mýlí. Měl totiž pocit, že je součástí mnohem většího příběhu, než je střet islamistického uskupení s armádou nějakého režimu.
Propaganda samozvaného Islámského státu tedy podle vás dodnes přetrvává. Jak velká hrozba to je do budoucna?
Je nesporným faktem, že takzvaný Islámský stát šířil propagandu i poté, co byl vojensky poražen, i když v mnohem menším měřítku. Jejich vojenská mašinerie sice byla zlikvidována, nicméně zlou setbu, kterou Islámský stát zasadil, bude velice těžké vykořenit.
Propagandu totiž postavili velice šikovně – neříkají, kdy konec světa přijde, a udělali vše pro to, aby jejich proroctví nikdy nemohlo zklamat. Líčí velký příběh o boji dobra a zla, kde žádný muslim nemůže stát stranou a nakonec to vše dobře dopadne. Svého času to glosoval i Hynek Kmoníček, který řekl, že stoupenci takzvaného Islámského státu bojují, aby prohráli. A měl pravdu.
Něco takového je pro racionálně uvažujícího stratéga bláznovství. Do jaké míry je jejich fascinace koncem opravdová, to nevím. Do hlavy jim nikdo nevidí, ale v každém případě se obávám, že dědictví jejich ideologické líhně bude ještě dlouho rezonovat. Bude velmi těžké je zničit nebo ho učinit takovým, aby pro muslimy přestalo být atraktivní.
Jak se na propagandě sympatizantů „Islámského státu“ podepíše smrt Bagdádího? Bude vykreslován jako mučedník?
Samozřejmě. Pokud se jejich propaganda bude nadále šířit – což je velice pravděpodobné – jeho vykreslování jako mučedníka, který „zemřel na cestě pravé víry“, je naprosto jisté. Podívejte se, jak takzvaný Islámský stát připomíná památku svých ideových inspirátorů, jako byl Abú Musab az-Zarkáví nebo jeho jmenovec Abú Umar Bagdádí zabitý v roce 2010 – i oni jsou označováni za mučedníky. Není proto nejmenších pochyb, že stejně bude vykreslován i Abú Bakr Bagdádí.
Boj s islamismem jako boj proti fake news
V souvislosti s tureckou ofenzivou se hovoří o tisících členech Islámského státu, kteří jsou zavření v několika syrských táborech pod kontrolou kurdských milic. Kvůli ofenzivě už ale zhruba osm stovek radikálů uteklo, řada věznic se ocitá bez dozoru a hrozí, že utečou další. Jsou podle vás tyto věznice časovanou bombou?
Pokud se naplní to, čeho se všichni obávají – že Kurdové přestanou džihádisty ve věznicích střežit – je to skutečně velký důvod k obavám. Řada těchto lidí pochází ze zemí Evropské unie a musím podotknout, že nejde o malá čísla. Jen v případě Francie to jsou stovky lidí. Je to tedy obrovský problém.
Jak velké je riziko, že se budou snažit dostat po vlastní ose do Evropy?
Samozřejmě tu takové riziko je. Stejné obavy ale panovaly už v době, kdy hlavní bašty takzvaného Islámského státu jako Mosul nebo Rakká padly. Už tehdy zde vládl strach, že tito lidé půjdou do Evropy a budou se uchylovat k aktům individuálního teroru. Tyto hrozby se ale naplnily jen částečně.
Tím samozřejmě nechci zlehčovat tragédie, ke kterým došlo, a nechci ani podceňovat riziko toho, že džihádisté uprchnou a dojde útokům s krvavými následky. Je tu ale ještě větší riziko. Pokud se v návaznosti na tuto tragédii dál prohloubí to, k čemu už máme nakročeno – tedy k prohloubení příkopů a nepochopení mezi většinovou společností a muslimskou menšinou – je to přesně to, co džihádistům hraje do karet.
V těchto zařízeních se nacházejí i stovky radikálů, kteří odešli do Sýrie a Iráku z evropských zemí, jako je Británie, Francie nebo Německo. Existuje možnost, že je mezi nimi i někdo z Česka?
To nedokážu zodpovědět, ale vím, na co narážíte – na šetření aktivit bývalého pražského imáma Samera Shehadeha. Vyšetřování ukázalo, že podporoval své souvěrce, kteří se rozhodli bojovat na straně takzvaného Islámského státu – a to i z peněz českých muslimů. Ale já se přiznám, že do této problematiky nevidím.
Zmiňujete případ pražského imáma Samer Shehadeha, kterého policie navrhla minulý týden obžalovat z podpory terorismu. Je islamismus bezpečnostní hrozbou pro Českou republiku?
Nejprve bych chtěl říct, že je úplně jedno, jaká zdejší muslimská menšina ve skutečnosti je, protože drtivou část české populace to vůbec nezajímá – společnost si vytvořila nějaké vlastní muslimy a zdaleka se to netýká jen „nadšenců“ na facebooku, ale i kriticky smýšlejících lidí. Neptají se, zda jde o pravdivou informaci, ale jestli to je „pro, nebo proti“ muslimům. Desítky minut bych vám mohl vyprávět o tom, že podle sociologických šetření se většina muslimské menšiny v Česku neúčastní komunitního života. Pouze část z nich chodí do mešity nebo na společné modlitby.
Samozřejmě nemohu vyloučit – a to nemůže nikdo – že někdo může své náboženství vnímat způsobem, který je fanatický nebo islamistický. Ale chci říct něco jiného. Většina muslimů, kteří tu žijí, mají náboženství spíš v rovině své identity – není to pro ně středobod všeho.
Ale abych byl spravedlivý. Pan Shehadeh figuroval několik let coby reprezentant zdejší pražské komunity kolem mešity na Černém mostě a oficiálně požíval důvěry svých souvěrců. Je to smutné a já chápu, že poté, co bylo zahájeno policejní řízení, od něj všichni dali ruce pryč.
Jsou například některé muslimské spolky či organizace v Česku napojeny na extremisty v zahraničí?
To je otázka pro odborníka na extremismus. Nikdy nelze vyloučit, že se nějakému muslimovi zrodí v hlavě islamistický pohled na věc, otázkou ale je, zda je vůbec potřeba, aby v době sociálních sítí nějaké takové skupiny existovaly. Vezměte si příklad pana Silovského (Jan Silovský ze Spáleného Poříčí na jižním Plzeňsku se v roce 2016 chtěl připojit k Islámskému státu, na letišti v Istanbulu ho ale dopadla turecká policie – pozn. redakce) – tomu k radikalizaci stačil počítač s internetem. Tím chci říct, že v dnešní době internetu není existence nějaké skupinky hardcorových salafistů až tak důležitá.
Lidé, kteří do Česka přišli například ze Sýrie a Iráku jako studenti za Husáka – což je mimochodem podstatná část zdejší muslimské menšiny – a kteří se tu usadili, začali pracovat a založili tu rodiny, ti jsou ukotvení a víru jim těžko vezmete. Ale ti nejzranitelnější, nejmanipulovatelnější, jsou konvertité a potomci z dalších generací, kteří ukotvení nejsou.
Jeho rodiče poslali na převýchovu. ‚Čekal jsem pláč, máma místo toho chválí Čínu,‘ říká ujgurský aktivista
Číst článek
Zejména na ně útočila propaganda Islámského státu. Tito lidé vyrůstali mimo tradiční muslimskou zemi a jen těžko mohli na vlastní kůži zažít, co je islámské, a co ne. O to snadněji je mohl oslovit nějaký fanatik. Pokud si dnes otevřete internet, najdete tam mraky extremistických výkladů islámu. Takže má-li je tato propaganda oslovit, není k tomu zapotřebí kontakt s nějakou extrémní islamistickou skupinou.
Dá se s tímto problémem dnešní doby vůbec něco dělat?
Obávám se, že to bude velmi složité. Je to vidět i na problematice fake news. Spousta lidí je ochotná hltat ty největší hlouposti a i když to je sebevětší nesmysl, věří tomu, protože to říká člověk, kterému důvěřují – například nějaký politik nebo umělec.
Něco takového probíhá i v muslimském světě, kde se hovoří o erozi autorit. To se ale zdaleka netýká jenom muslimů. Stačí se porozhlédnout po českém internetu: Kolik lidí zajímá názor odborníků a kolik raději lajkuje všemožné nesmysly označované jako „alternativní pohledy“. Ten nepoměr netřeba komentovat.
Jak s tím bojovat a zároveň neoklestit svobodu slova? To je podle mě ta nejtěžší otázka dneška, stejně jako v případě fake news a šíření konspiračních teorií. I samotní muslimové si jsou si vědomi toho, že z islámu vzešla dlouhá řada extrémů, a snaží se proti tomu bojovat.