Ukrajinské lyžařské středisko Bukovel se stalo luxusním úkrytem před bombami, píše Le Monde
Od propuknutí války má toto luxusní lyžařské středisko, daleko od bombardování, velmi zvláštní klientelu. Pobývají zde movití Ukrajinci, jejichž města se proměnila v bojiště, a hledají zde své místo v boji proti ruské invazi. Reportáž o středisku Bukovel na západě Ukrajiny, kde jsou střety nejméně patrné, nabídl francouzský deník Le Monde.
Byla to kouzelná sezona, napadlo dost sněhu, svítilo slunce a vládla atmosféra nikdy nekončících večírků. Na lanovkách, na diskotékách a ve vířivkách se ale mluvilo jen o jednom, o riziku války a invaze ruských vojsk. V Bukovelu, vyhlášeném lyžařském středisku v ukrajinských Karpatech, tomu ale letos v zimě nikdo moc nevěřil.
Uprchlík je jako výsadkář, musí jít nalehko, říká ukrajinská psycholožka Tavanceva o útěku do Česka
Číst článek
Diana, které je 24 let, pracuje na recepci hotelu Hvoya, jednoho ze zhruba stovky místních honosných hotelů. Ve středu 23. února si šla po práci zajezdit na snowboardu, sjezdovky tu jsou vždy otevřené a osvětlené až do půlnoci. Druhý den za svítání do hotelové haly vtrhl dav, zavládla panika, kufry se otevíraly a zavíraly, lidé se strkali, házeli ve spěchu klíče od pokojů na recepční pult a ze všech telefonů se ozývala jediná zpráva: začala válka.
Vzápětí bylo všech 250 pokojů prázdných; stejně dopadlo i parkoviště, ulice a všechny ostatní hotely. Všude zavládlo hluboké ticho. Zaměstnanci hotelu ověřovali rezervace, které mizely jedna po druhé, a tak nakonec sami usedli do sedaček v lobby a plakali, s pohádkovým výhledem na zasněžené hory.
Návrat do bezpečí
Za pár dní už je ale všechno jinak, porsche a BMW tu stojí v kolonách. Ti, kteří utekli, se zase rychle vracejí. O víkendu 5. března zde stojí pět tisíc aut, většina z nich s kyjevskou poznávací značkou. Jak tyto lidi označit? Turisté? Uprchlíci? „Možná vysídlení,“ navrhuje mladá dvojice realitních agentů.
Doteď byli v Bukovelu lyžovat jen jednou, raději jezdili do Rakouska nebo do Francie. Na myšlenku přijet právě sem je přivedli přátelé a už tu potkali i další známé z Kyjeva. „Ti opravdu hodně bohatí už jsou dávno daleko a já sama sebe nevidím v uprchlickém táboře v Polsku,“ říká žena.
Diana na recepci hotelu ujišťuje hosta, že nezavřou, a snaží se o uklidňující tón. Zároveň telefonuje se svým manželem, který je lékařem u ostřelovaného Charkova. Vypráví jí o jedenácti znásilněných ženách, z nichž jen pět přežilo. „Máme štěstí,“ říká Diana, ale vzápětí dodává, že se za to stydí.
Vznik střediska
Příběh Bukovelu je odrazem části ukrajinských dějin. Před rokem 2000 to byla všemi zapomenutá hornatá oblast posetá pár stromy, kam jednou za týden přijela pojízdná prodejna. V sovětských dobách to býval lovecký revír komunistické elity. V roce 2003 se ale místo začalo měnit ve středisko po vzoru těch západních, vzniklo zde 75 kilometrů sjezdovek a tři umělá jezera.
‚Byli jsme poslední.‘ Novináři utekli z obklíčeného ukrajinského Mariupolu, pronásledovali je Rusové
Číst článek
Investorem je význačný ukrajinský oligarcha. Zdá se, že všichni vědí, který to je, ale nikdo se neodvažuje říct jeho jméno, píše autorka článku.
Lanovky nejsou v provozu, z reproduktorů se ozývají pokyny a nařízení o nočním zákazu vycházení a zákazu pití alkoholu. V některých hotelech sice zůstaly otevřené bazény a sauny, ale stejně zejí prázdnotou. Jít tam by bylo „protivlastenecké“, míní jedna žena a míří do lékárny, kde doufá, že dostane prášky na uklidnění. O den dříve byly vyprodané.
Od začátku války se zástupci velkých hotelů každé ráno setkávají na společné krizové schůzce. Místní hotely poslaly finanční prostředky ministerstvu obrany, „větší než některé evropské země“, říká jeden z hoteliérů. I v Bukovelu se podle něj zvedla „vlna patriotismu“ a do kulturního střediska se chodí hlásit dobrovolníci.
„Šok z prvních tří dnů už opadl. Teď ale bude potřeba tyto lidi nějak zaměstnat, zejména ty, kteří jsou zvyklí být neustále v jednom kole,“ dodává hoteliér a uznává, že vlastně neví, co jim dát za práci.
Stejně jako v jiných obcích v týlu fronty je výroba maskovacích sítí jednou z prvních spuštěných dílen. V Buce v ní pracuje pět nebo šest žen, včetně jedné úspěšné finanční poradkyně, která nemůže přestat plakat. „Chtěla bych se přidat k ozbrojené obraně. Cítím se tak zbytečná. Prosím,“ říká devětapadesátiletá žena.
Ukrytí podnikatelé
Mezi ubytovanými je i mnoho úspěšných podnikatelů a manažerů. Dmytryj Borodin vedl v Charkově továrnu na výrobu nafukovacích člunů Grand Inflatable Boats. Většina e-mailů, které dostává, je povzbudivých. Na dotaz partnerů, jak mohou pomoci, ale neví, co odpovědět.
‚Okolo se střílelo, týden jsme trpěli.‘ Dvanáctiletý fotbalista bude po útěku z Charkova hrát v Polné
Číst článek
Najdou se i tací, kteří se ptají, kdy se zase továrna otevře. „Mám dojem, že někteří nás stále ještě nepochopili,“ říká Borodin. Sklad materiálu kosmetické firmy jeho ženy Valentyny je vybombardovaný, o stavu své továrny nemá žádné zprávy.
Borodin spontánně začal mluvit rusky, jak je na to zvyklý z podnikání v Charkově, silně spjatém s Moskvou. Po chvíli se ale zařekl, že už bude mluvit jen ukrajinsky, i když občas udělá chybu. Většina přátel páru je z Ruska, teď se ale neozývají. „Velmi slušně a klidně jsme se ptali, jak se mají. Teď už pro ně ale neexistujeme, jako bychom byli mrtví, a to je to nejhorší,“ myslí si Valentyna.
Ve vedlejším pokoji bydlí specialista na uhlovodíky. Sice se prý cítí provinile, když jde ven na snídani, ale Ukrajině podle svých slov pomáhá tím, že nadále pracuje a na daních odvádí 2000 dolarů (44 600 korun – pozn. red.) měsíčně. „Tím, že dál podnikám, jsem své zemi nejužitečnější. Jestli se mi bude dařit i nadále,“ dodává.
Turistické informační centrum v Bukovelu má nové využití, zřídili tu pobočku pro platbu dobrovolných příspěvků na obranu státu. Přijímají všechny platební karty a před dveřmi se tvoří fronta.
Třicetiletá Ulla, redaktorka webu Headway Media, by se ještě před pár dny popsala jako „pacifistka, kosmopolitní, a rozhodně ne nacionalistka“. Přátelé ji nabídli azyl v Berlíně a v Barceloně. „Nechci odejít. poprvé v životě jsem hrdá na to, že jsem Ukrajinka,“ říká Ulla.
