Jak žijí bulharští Turkové 30 let po vyhnání z vlasti? ‚Máme zahrádky před paneláky. To stačí,‘ říkají

V listopadu 1989 se začala zvedat železná opona, a to nejen v Berlíně. Přesně před třiceti lety, 10. listopadu, odstoupil z čela Bulharska Todor Živkov. Bulhaři to měli obráceně. Kapitalistický Západ viděli na východě, v Turecku, kam Živkovův režim vyhnal v létě roku 1989 část turecké menšiny. 350 tisíc lidí představovalo největší evropský exodus od druhé světové války. Bulharští Turci totiž vzdorovali kampani násilné bulharizace.

Reportáž Çorlu (Turecko) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ahmet Özgür je starostou Havuzlar, čtvrti tureckého města Çorlu, které leží v evropské části Turecka mezi Istanbulem a hranicemi s Bulharskem. Je to bulharský Turek a do Turecka přišel s velkou vlnou v létě roku 1989.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jak žijí bulharští Turci třicet let od pádu komunismu? Na 350 tisíc Turků stihl ještě v létě 1989 Živkovův režim vyhnat z Bulharska. V tureckém městě Çorlu natáčel Štěpán Macháček

Teď mě provází po sídlišti Havuzlar, postaveném tureckou vládou právě pro bulharské imigranty. Potkáváme po cestě místní. Ahmet se s nimi baví turecky, ale s přízvukem, kterému se můj turecký kamarád směje.

„Všichni, kteří tady na tom sídlišti žijí, jsou Turci původem z Bulharska. Podívej, speciálně pro nás z Bulharska, tady udělali před paneláky zahrádky. Každý tu má pět deset metrů čtverečních půdy. Pěstují si na nich květiny, cibuli, česnek. My, bulharští Turci, jsme pracovitý národ,“ popisuje pro Radiožurnál.

Ahmet Özgür ukazuje typické zahrádky | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

Před třiceti lety sem z komunistického Bulharska přijeli hlavně vesničané. Byli zvyklí si většinu věcí vypěstovat doma a bez zahrádky si život nedovedli představit. Jeden pár tu právě zrývá svůj pozemek před panelákem.

„To jsme se naučili ještě v Bulharsku. Naučil nás komunismus. Máme tu květiny. Ale sousedi pěstují před panelákem i zeleninu. Cibuli a tak. Život je krásný, musíš si ale najít tu svou cestu,“ směje se paní Lutfija a s manželem s rýči v rukou vypadají moc spokojeně.

Turecké úřady zřídily imigrantům z Bulharska před paneláky zahrádky, komunismus je naučil všechno si vypěstovat doma | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

Je to tu takové venkovské Bulharsko uprostřed moderního tureckého města. Před jiným panelákem zase stojí starý zrezavělý Moskvič, tichý to svědek takzvaného „Velkého výletu“ před třiceti lety. 

Havuzlar je dnes zčásti sídliště, zčásti kolonie rodinných domků se zahrádkami. Všude ale bydlí lidé, kteří postupně zapomínají bulharštinu.

Etničtí Turci opouštěli v roce 1989 Bulharsko vlaky, autobusy, i svými moskviči a žigulíky | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

Vzpomínky na pracovní tábor

„Turecká vláda pro imigranty postavila stovku prefabrikovaných domků. Ty domky byly přednostně dávané rodinám, ve kterých někdo trpěl v komunistickém pracovním táboře v Belene. Až potom postavila turecká vláda tohle sídliště. Domov tu našlo 950 rodin. Klíče jim přijel předat osobně turecký premiér.“

Starosta Özgür teď otevírá branku jednoho domku a na někoho volá. Říká, že tady bydlí jeden učitel, který pracovním táborem v Belene prošel. Hasan Ocaklı na tom evidentně není zdravotně nejlíp, o humor a dobrou náladu ale nepřišel:

„Nejlepší na tom je, že tu máme tu zahrádku. Tady nám je dobře, to je pro nás důležité. Byl jsem nějakou dobu v Belene, bylo to zlé.“

Hasan Ocaklı, učitel, který strávil skoro pět let v komunistickém lágru v Belene. Provinil se odporem proti pobulharšťování etnických Turků | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

Belene leží v Bulharsku na Dunaji, pracovní tábor se tam rozkládal na ostrově mezi dvěma dunajskými rameny, na hranicích s Rumunskem. Komunistický režim tam mučil i likvidoval politické vězně. Dnes je z tábora smutný památník. Ještě v osmdesátých letech v něm ale skončilo mnoho bulharských Turků, kteří vzdorovali kampani přejmenovávání a pobulharšťování.

„Živkovova politika byla kulturně zlikvidovat všechny menšiny. Pomaky (slovanské muslimy, pozn. red.), Cikány, a nakonec i Turky. Tak, aby v Bulharsku existoval jen jeden národ. Já jsem v Belene strávil skoro pět let,“ vypráví učitel Ocaklı, se kterým teď sedíme u stolku v jeho domku v Turecku, kde si už třicet let od bulharského vězení oddychuje. Jeho paní nám přináší čaj.

„Chtěli, abychom celou hodinu opakovali nové jméno, které nám dali. Pořád nás jen zkoušeli, jak se jmenujeme, jak se cítíme, jestli jako Bulhaři, byl to to obrovský psychologický tlak. Bylo tam příšerné jídlo, nevzpomíná se na to lehce,“ vypráví.

Hasan Ocaklı na snímku s manželkou | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

‚Nevěděli jsme, kam jdeme‘

S Ahmedem Özgürem jsme teď v jeho starostovské kanceláři, právě vypnul rádio a říká, že když žili v Bulharsku, poslouchali jen tureckou hudbu, teď zase prý poslouchají jen bulharskou.

Ajše Çınarová, která přišla s rodinou z Bulharska do Turecka během "Velkého výletu" v létě roku 1989 | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

Za starostou přišla řešit nějaké své záležitosti paní Ajše Çınarová, která – jak jinak – přijela také před třiceti lety z Bulharska. Na den 19. června 1989 pamatuje velmi živě:

„Rozplakala jsem se, když jsme stanuli před hraniční bránou do Turecka. Nevěděli jsme, kam jdeme, co nás tam čeká. Měli jsme s sebou jen něco málo oblečení, víc jsme si vzít nemohli. Nechali jsme doma ovce, kozy, osly. Měli jsme doma všechno a všechno jsme tam nechali. Dveře jsme za sebou nezamkli, nebyl čas. Všude kolem byli vojáci.“

S odstupem času je prý paní Ajše ráda, že do Turecka odešli. Její děti už bulharsky neumějí, když přišly, byly ještě malé. A v Turecku se prý dobře uchytily.

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme