Byl to útěk života a smrti. Panu Albinovi se před 71 lety podařilo dostat z Osvětimi
Říká se, že z pekla už není cesty ven. Koncentrační tábor v Osvětimi takovým peklem rozhodně byl. Miliony lidí v něm přišly o život. Přesto se ale některým vězňům podařilo z tábora utéct. Nebylo jich mnoho. Pouze 144. A jedním z nich je také dnes devadesátiletý Kazimierz Albin. Z nacistického pekla utekl přesně před 71 lety.
Kazimierz Albin dorazil do Osvětimi úplně prvním transportem v červnu 1940. V té době ještě na útěk z tábora nemyslel.
„To byl dlouhý proces. Na začátku se pár vězňů pokusilo o útěk, ale pokaždé to skončilo šílenými represemi v táboře. Okamžitě Němci vybrali deset vězňů a nechali je k smrti vyhladovět. To nás zastrašilo,“ říká pan Albin.
„Na začátku, po prvním transportu vězňů do Osvětimi, bylo pokusů o útěk velmi málo. Bylo to totiž spojené s obrovským rizikem. Vězeň, kterého při útěku chytli, byl okamžitě zastřelen. Pokud utekl, odnesli to jeho blízcí a vězni v táboře. Represe byly velmi přísné,“ potvrzuje šéf archivu v Osvětimi Wojciech Plosa.
„Na jednu stranu jsme všichni chtěli utéct a přidat se k podzemnímu hnutí, k polské Zemské armádě. Chtěli jsme bojovat proti Němcům, ale na druhou stranu jsme si byli vědomi těch represí,“ pokračuje pan Albin.
Svůj útěk plánoval půl roku. Věděl ale, že sám to nezvládne: „Pouze s někým, ne ve velké skupině, maximálně ještě s jedním nebo se dvěma kamarády. Seznámil jsem se s vězněm, který před tím nosil tajné zásilky přes Tatry. Věděl jsem, že má zkušenosti, že na tom bude fyzicky dobře. Čekali jsme na vhodné počasí. Chtěli jsme utéct v zimě. Němci věřili, že v mrazu nikdo utíkat nebude.“
Němci nedávali pozor
Je sobota 27. února 1943. Celkem sedm vězňů zatoužilo po svobodě. Mezi nimi byl i Kazimierz Albin.
„Utíkal jsem proto, že jsem chtěl bojovat proti nacistům. To mě popouzelo k útěku. Mám takový charakter. Nevzdávám se,“ říká.
„Nestávalo se často v historii Osvětimi, že by najednou utekla tak velká skupina vězňů. Většinou takový útěk skončil tragicky. Pan Albin měl ale velké štěstí. Němci ten večer nedávali pozor. Prostě popíjeli, bavili se, s alkoholem nešetřili a ztratili pozornost. Toho vězni s panem Albinem využili a utekli,“ připomíná Wojciech Plosa.
V ten okamžik ticho v táboře přerušila siréna. „Siréna nebyla jen varováním uvnitř tábora, ale bylo ji slyšet kilometry daleko a všichni věděli, že někdo z vězňů musel utéct. Několik hodin jsme se téměř nezastavovali,“ vzpomíná pan Albin.
Věděl, že živého ho Němci nedostanou. „Utíkal bych, aby mě raději zastřelili. A později jsem už sebe nosil zbraň a věděl jsem, že se zastřelím. V žádném případě jsem se nechtěl dostat do rukou Němců, aby mě mučili a mohl jsem jim něco vyzradit. Nevíte, jak se totiž v takové krajní situaci zachováte, jestli nepodlehnete,“ přiznává stále vitální muž.
Vězně útěk neohrozil, trpěla ale rodina
Svým útěkem ostatní vězně neohrozil. Nikdo kvůli němu netrpěl. Potvrzují to materiály v archivu.
„To je zajímavé. Můžeme se opřít pouze o výpovědi vězňů, ale z nich vyplývá, že po útěku pana Albina nenastaly žádné tvrdé tresty. Byla siréna, byl poplach a počítání vězňů, atmosféra byla velmi nervózní, ale rozhodně Němci nikoho nepopravili,“ dodává Wojciech Plosa.
Ale potrestána byla rodina pana Albina. Jeho matku a sestru zatklo gestapo a převezlo do Osvětimi.
„Neměl jsem tušení, že to tak může dopadnout. Pokud bych věděl, že matku zatknou, nevím, jestli bych se pokusil utéct. Těžko říct. Byl jsem tehdy v takovém stavu, že jsem měl na mysli jediné: Je válka a tak musím bojovat proti Hitlerovi,“ přemítá pan Albin.
Tento příběh má ale nečekaně šťastný konec. Celá rodina pana Albina válku přežila. Útěk z koncentračního tábora zásadně změnil jeho pohled na svět. „Můžu říct, že jsem se poté nebál žádné výzvy. Věděl jsem, že si poradím v jakékoliv situaci. Díky útěku z Osvětimi jsem získal sebevědomí, vnitřní sílu,“ uzavírá pan Albin.
