Foreign Affairs: Co když se válka na Ukrajině vymkne z rukou?

Matěj Skalický a Janetta Němcová čtou long read od Foreign Affairs: Co když se válka na Ukrajině vymkne z rukou?

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

3. 8. 2022 | Kyjev

Tento týden vysíláme speciální díly Vinohradské 12. Získali jsme pět dlouhých článků z pěti různých světových médií. Třetí text je z amerického časopisu mezinárodních vztahů Foreign Affairs. O tom, co kdyby se válka na Ukrajině vymkla z rukou a jak se připravit na nezamýšlenou eskalaci.

Editace: Matěj Skalický, Janetta Němcová
Překlad: Daniel Dolenský
Hudba: Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Co když se válka na Ukrajině vymkne z rukou?

Článek vydaný v časopise Foreign Affairs. Napsali Liana Fixová a Michael Kimmage. Přeložil Daniel Dolenský. V češtině zeditovala Zuzana Marková.

Válka na Ukrajině se brzy přehoupne do šestého měsíce. A i když se toho hodně namluvilo o tom, že Rusko svým jednáním překračuje veškeré červené linie Západu, a že naopak Západ svou vojenskou pomocí překračuje ty ruské, ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo. Na začátku války si obě strany stanovily určitá nepsaná pravidla, která sice nikdy nebyla výslovně formulována, ale kterými se obě přesto řídí. Mezi ně patří například to, že Rusko toleruje dodávky těžkých zbraní ze Západu na Ukrajinu a podporu západních zpravodajců, ale už ne nasazení západních vojsk. Na opačné straně pak stojí Západ a jeho rezignované akceptování konvenčních útoků Ruska na ukrajinském území (i když západní země by velmi rády viděly Rusko poražené), pokud bude dodržena podmínka, že nebudou použity zbraně hromadného ničení. Zatím jsou tato nepsaná pravidla soustavně dodržována, což je důkazem, že ani americký prezident Joe Biden, ani ruský prezident Vladimir Putin nestojí o větší válku.

To ale neznamená, že se válka rozšířit nemůže. Koneckonců neexistuje žádný mezinárodní mechanismus, který by měl konflikt pod kontrolou. Role OSN je po celou dobu velmi okrajová a Evropská unie se jasně postavila na jednu stranu sporu. Spojené státy nejsou v pozici, z níž by si mohly ukončení války vynutit, a totéž platí i pro Rusko a Ukrajinu. Rozhovory mezi Kyjevem a Moskvou uvázly na mrtvém bodě a diplomatické kontakty mezi Spojenými státy a Ruskou federací už od 24. února prakticky neexistují – a to navzdory všem snahám o deeskalaci konfliktu. Vzhledem k velikosti a složitosti celé situace, počtu zemí, které jsou do konfliktu zapojeny, a nasazením nových technologií vzniká potenciálně výbušná směs.

To, že si ani Putin, ani Biden větší válku nepřejí, není zárukou, že se nemůže situace vymknout z ruky. Konflikt by mohl radikálně eskalovat i v případě, kdy se o to ani jedna strana záměrně nepokusí, ani nepoužije jaderné zbraně. Jaderný útok je sice nadále nepravděpodobný, ale není nemožný – Rusko totiž má kapacity jej provést a jeho jaderná doktrína je velmi netransparentní. Nechtěná eskalace je popravdě ještě znepokojivějším scénářem než eskalace záměrná, protože ta s sebou totiž nese i možnost záměrné deeskalace. Z cesty, na kterou se vydáme o vlastní vůli, se lépe couvá, než z takové, kterou nám vynutily okolnosti.

Ukrajina mezi ‚šílenstvím‘ Ruska a ‚hysterií‘ Západu. Pohled zpravodaje listu Guardian z Kyjeva

Číst článek

Dobrým vodítkem pro to, co nás čeká, může být studená válka. Vzhledem k tomu, jak dlouho trvala a kolik během ní napáchali chyb političtí i vojenští vůdci na obou stranách, je vlastně pozoruhodné, že celá konfrontace mezi Spojenými státy a Sovětským svazem skončila mírovou cestou. To, že lidstvo v jaderné době dokázalo přežít, je sice zázrak, ale kazí ho několik velmi temných momentů ve druhé polovině 20. století, kdy ke konfrontaci chyběl jen krůček a konflikt se opakovaně vyostřoval. Podobně se bude pravděpodobně vyvíjet i válka na Ukrajině – zažijeme fáze, v nichž je celý konflikt relativně pod kontrolou, a fáze, v nichž se velmi náhle a samovolně vystupňuje. Politici a diplomaté na obou stranách Atlantiku se na tento scénář musí připravit ještě pečlivěji, než na možnost záměrné eskalace. Válečná mlha navíc houstne rychlostí a nespolehlivostí sociálních sítí. A tato mlha dokáže překrýt i nejlépe promyšlené strategie.

ČERVENÉ LINIE

Biden velmi explicitně popsal, kam v otázce Ukrajiny nehodlá zajít. Nepustí se do přímé intervence. Nepodpoří zapojení NATO do konfliktu. Nebude Ukrajině nařizovat válečné cíle, které by byly maximalističtější (nebo minimalističtější) než to, co chce Kyjev. A ačkoliv Spojené státy dodávají Ukrajině obrovské množství vybavení, Biden zdůrazňuje, že je nutné rozlišovat mezi ukrajinskou sebeobranou, kterou Washington jednoznačně podporuje, a ukrajinskými útoky na samotné Rusko. Stejnými principy se řídí vojenská pomoc pro Ukrajinu. Biden chce, aby Ukrajina vyhrála v souladu se svými požadavky a na svém území. Zjevně nestojí o to, aby se z konfliktu stala regionální válka, a dokonce využil možnost napsat komentář do New York Times, aby tento záměr sdělil Moskvě.

Putin je mnohem nejednoznačnější a říká, že vojenská podpora ze strany Západu bude mít „následky“. Ruská propaganda pravidelně volá po tažení na Berlín nebo jaderných útocích proti Londýnu. To je samozřejmě extrémní, ale podobná tvrzení pomáhají v Kremlu a ruské společnosti formovat konsenzus, že je vše dovoleno. V červnu probíhaly spory o dovoz zboží do Kaliningradu, ruské enklávy oddělené od hlavní části Ruska, v rámci kterých Putin vyhrožoval Litvě blíže nespecifikovanými tresty. Litva je přitom členem NATO a případný ruský útok by vedl k přímému vojenskému střetu. Putin by také mohl vyvolat či využít krize na Balkáně k tomu, aby posílil svou pozici – inscenováním státních převratů, paramilitárními aktivitami či přímo invazí. Dalším rizikem jsou rozsáhlé kybernetické útoky na klíčovou evropskou nebo americkou infrastrukturu. Pokud by k nim došlo, Spojené státy a ostatní země by pravděpodobně sáhly po odvetě a začaly tak psát novou kapitolu celé války.

Putin svou dvojznačnou rétorikou do určité míry nepochybně jen blafuje. Větší válku si nemůže dovolit. Rusko pravděpodobně má dost peněz na to, aby pokračovalo ve svém programu, jehož cílem je změnit režim na Ukrajině, ale ruská armáda má obrovské problémy s nedostatkem lidí – což je přímý důsledek Putinova katastrofálního plánu pro první fázi války. Jakýkoliv další konflikt, zejména s dobře vyzbrojenými složkami NATO, by tyto problémy jenom prohloubil. Teoreticky by proto Putin a Biden mohli dojít ke kompromisu. Protože ani jeden z nich nestojí o větší válku, mají motivaci k tomu, aby nepsaná pravidla dál dodržovali.

DRUHÁ STUDENÁ VÁLKA?

Dodržování nepsaných pravidel přitom bylo klíčovým aspektem dynamiky studené války. Po celou druhou polovinu dvacátého století se Spojené státy se Sovětským svazem nikdy formálně nedohodly na tom, jak budou bojovat své zástupné konflikty. Ani jedna strana tak například nestanovila žádná pravidla pro válku v Koreji, která byla prvním horkým konfliktem éry studené války. Místo toho došly v průběhu téměř čtyř desetiletí obě strany společnou improvizací k udržitelnému systému fungování. Některé věci se směly – navzájem se odsuzovat, kulturně a ideologicky soupeřit, provádět špionáž a realizovat aktivní opatření, jako je šíření propagandy a dezinformací. Bylo povoleno bránit své sféry vlivu, zasahovat do interní politiky jiných států a navzájem podporovat nepřátele toho druhého, a to v míru i ve válce (ideálně tak, aby se tato podpora dala snadno zapřít). Jiné věci ale byly přísně zapovězeny. Šlo o přímý vojenský střet a použití jaderných zbraní.

O tom, jaká nepsaná pravidla přesně platí dnes, se můžeme jen dohadovat. Pro Západ je patrně nejdůležitějším, že se do války nesmějí zapojit jeho uniformovaná vojska. Spojené státy se od tradic studené války odchýlily v tom, že svou podporu už neskrývají – jako tomu bylo třeba v případě americké pomoci afghánským mudžahedínům během války se Sovětským svazem v 80. letech. Dnes Washington a jeho spojenci nijak nezakrývají, že Ukrajině posílají těžké zbraně, poskytují vojenský výcvik i mimo ukrajinské území a předávají zpravodajské informace sloužící k identifikaci cílů. Rusko se zatím důsledně vyhýbá útokům na konvoje se zbraněmi mířícími na Ukrajinu, dokud jsou na území NATO. Stejně tak nebrání častým návštěvám amerických a spojeneckých politických představitelů v Kyjevě, i když cesta vede přes zemi, která je ve válce. Něco podobného by bylo za druhé světové války nepředstavitelné, naopak pro studenou válku by to byl jev velmi typický.

CHŮZE NA HRANĚ

Pokud se Spojené státy a Rusko řídí jistými nepsanými pravidly, co by existenci těchto pravidel mohlo ohrozit? Jednou možností je nešťastná náhoda. Druhou pak série událostí, které si vynutí eskalaci. Také je možné, že se stane obojí, a jedna nešťastná náhoda roztočí eskalační spirálu, jako se několikrát stalo během studené války.

Vezměme si například kubánskou raketovou krizi. Spory mezi Moskvou a Washingtonem z roku 1962 týkající se přítomnosti sovětských jaderných zbraní na Kubě se často vykládají jako důkaz kvalit amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a jeho schopnosti zachovat chladnou hlavu, ale ve skutečnosti ke katastrofě chyběl jen krůček. Sovětský generální tajemník Nikita Chruščov přecenil své možnosti, kubánský prezident Fidel Castro byl zbytečně horlivý a Kennedy měl to štěstí, že přišel na přijatelný kompromis, díky kterému se podařilo směnit odstranění sovětských raket z Kuby za odsun amerických raket z Turecka. Jediným důvodem, proč se krizi povedlo deeskalovat bylo to, že se Chruščov a Kennedy dokázali dohodnout a najít společnou řeč. Což se ale stát vůbec nemuselo.

Co s obilím, když nejsou zbraně? Černomořské pobřeží očima Smatany a Szántó

Číst článek

Podobně - v roce 1983, kdy bylo napětí znovu na vrcholu - si Sovětský svaz špatně vyložil vojenské cvičení NATO nazvané „Able Archer“, které mělo za cíl simulovat vyostření konfliktu. Moskva cvičení vyhodnotila jako skutečný jaderný útok a nebyla daleko od toho, aby odpověděla katastrofálním protiútokem. I v tomto případě nepsaná pravidla studené války málem nestačila. Je možné říct, že dvě nebezpečné situace, které byly zažehnány, je na čtyřicetiletý konflikt docela slušné číslo. Stejně tak lze ale říct, že to je příliš mnoho.

Nešťastné náhody se mohou stát i na Ukrajině. Obavy dnes vyvolává zejména aktivita ruské strany. Putin nepsaná pravidla války pravděpodobně vnímá velmi dobře, ale to nemusí platit pro jeho důstojníky, kteří se musejí potýkat s frustrující situací přímo na bojišti, problémy s vybavením, nedostatkem lidí a střety s ukrajinskou armádou, která bojuje zdatně a odhodlaně. Může se stát, že někdo z nich vydá pokyn k leteckému nebo raketovému úderu mimo ukrajinské území, například s cílem zastavit dovoz zbraní. To by byl samozřejmě ruský útok na členský stát NATO, který by nebyl přímo nařízen Moskvou. V takovém případě existuje riziko, že by si Washington incident vykládal jako eskalaci řízenou Kremlem. Vzhledem k tomu, že Putin celou svou válku postavil na lži, nemusí mít po ruce žádný věrohodný způsob, jak tuto interpretaci vyvrátit, a pravděpodobně by nebyl ochoten ani schopen přiznat chybu. Válka mezi Ruskem a NATO by pak byla na spadnutí.

Užitečným příkladem pro studium interpretace a reakce může být událost z července 2014, kdy Ruskem řízení separatisté na východě Ukrajiny sestřelili civilní letadlo. Jednalo se o let MH17 Malajsijských aerolinek, který byl zasažen raketou země-vzduch typu BUK. Zemřelo tehdy 298 lidí, zejména Nizozemců. Místo toho, aby Moskva přiznala, že vojáci bojující v jejím zastoupení udělali chybu, nebo prostě mlčela, pustila se do šíření absurdních nařčení a navzájem se popírajících dezinformací, kterých vypustila do světa několik desítek. Celý incident zůstal na úrovni slovní přestřelky, protože ukrajinský konflikt byl v té době ještě silně lokální a relativně malý. Nizozemsko sice bylo rozzuřeno, ale nikdy neuvažovalo o vojenské odplatě. Dnes by nicméně podobná situace pravděpodobně dopadla jinak. Na rozdíl od roku 2014 by byl na NATO vyvíjen obrovský tlak, aby něco udělalo, a mnoho už tak nervózních zemí by si útok vykládalo jako signál, že Rusko svou válku rozšiřuje.

Zmíněný příklad také ukazuje, jak dokáže nejistotu válečné situace rozdmychávat moskevská propaganda. Ruská média pod taktovkou Kremlu soustavně mluví o letošní válce jako o konfliktu mezi Ruskem a Západem, čímž se rétoricky stále více přibližují k okraji propasti. Když například Litva vyhrožovala tím, že zablokuje přístup zboží do Kaliningradu, reagovala Moskva velmi agresivními proklamacemi, které zněly téměř jako ultimátum. Ve skutečnosti se ale Putin pravděpodobně spíše předváděl před domácím publikem. Obě strany sice nakonec krizi zažehnaly, nicméně ruské pokusy udržovat konflikt žhavý prostřednictvím domácí propagandy jsou pastí, do které Kreml může chytit sám sebe.

Snadno by mohlo dojít i k nešťastné náhodě ze strany Ukrajiny. Při útoku na ruské vojenské cíle se může ukrajinská armáda přepočítat a zasáhnout významný civilní cíl uvnitř Ruska. To je samozřejmě něco, co Moskva na Ukrajině dělá zcela bez zábran. Ruské rakety zabíjejí civilisty včetně dětí a starých lidí každý den. I tak by ale Kreml mohl využít ukrajinský útok, zejména pokud by byl veden zbraněmi dovezenými ze Západu, jako záminku pro odvetný úder na vojenský materiál uložený při hranicích, nebo dokonce na území NATO. Putin by pravděpodobně předpokládal, že byl ukrajinský tah Západem posvěcen, podobně jako věří, že povstání na Majdanu v roce 2014, které vedlo k vypuzení Rusy podporovaného prezidenta Viktora Janukovyče, zorganizovala CIA. V takovém případě by ani rozhovory na nejvyšší úrovni mezi Moskvou a Washingtonem nemusely krizi zabránit.

Ve finále by pak mohla vzniknout nezamýšlená eskalační spirála podobná té z období kubánské krize, která by vedla k regionální či světové válce. Hrozba z roku 1962 sice skončila mírovou dohodou, ale přesto je její příběh velmi varovný. Chruščov nedokázal předvídat Kennedyho silnou reakci, částečně proto, že nečekal, že by Washington rakety objevil dříve, než budou kompletně nainstalované. Mylně se domníval, že dokáže Kennedyho přelstít kombinací tajnůstkaření, prostého štěstí a blafování.

Putin je sice méně chaotický než Chruščov, ale už mnohokrát prokázal, že nechápe politickou situaci na Ukrajině a nezná její vojenské kapacity ani morálku vojsk. Ať už vlivem arogance či hněvu by mohl dojít k závěru, že jediná cesta vpřed vede přes dramatickou eskalaci, která by západní země definitivně zastrašila. Potenciální reakci Spojených států a jejich spojenců by přitom mohl zásadně podcenit. V takovém případě by stejně jako Chruščov stál před těžkým dilematem. Buď eskalovat, nebo vycouvat.

NEEXISTUJÍ SNADNÁ ŘEŠENÍ

Navzdory všem těmto rizikům se může podařit udržet situaci na Ukrajině pod kontrolou, pokud zachováme trpělivost a klid. Dosavadní úspěchy ve válce velí jednat rozhodně a rychle, ale její složitost radí postupovat spíše pomalu. V případě nešťastné náhody, jakou by byl ruský útok na zemi sousedící s Ukrajinou, který Putin nenařídil, by bylo pro Washington a jeho spojence klíčové situaci pečlivě prošetřit. Získat důkazy může být sice obtížné, americká reakce by se ale měla řídit chladnou logikou, nikoliv pravidlem oko za oko. Jinak by se mohlo stát, že se rozjede eskalační spirála, z níž už ani jedna strana nedokáže vystoupit.

Západní země nemohou Putina zbavit pokušení konflikt rozšířit. To může udělat pouze on sám. Spojené státy zatím postupují velmi opatrně. Washington připravil kanály pro vojenský dialog, které oběma stranám dobře posloužily v Sýrii. Můžeme doufat, že se totéž podaří i v případě Ukrajiny. Spojené státy by měly samy sobě i svým spojencům znovu a znovu připomínat, jaké následky může mít nežádoucí eskalace, a že ruské rétorické provokace je nutné chápat skutečně jen jako provokace. Nejlepší odpovědí na trolly je ignorovat je – a Putin je znamenitý troll. Totéž by mělo platit pro jeho jaderné hrozby. Na slovní výhrůžky není vždy nutné odpovídat. I ty je možné strategicky přecházet.

Ohlédnutí s Vinohradskou 12: Jak se žije lidem v povstalci ovládaných regionech na východě Ukrajiny?

Číst článek

Neexistuje kouzelné řešení, které by zabránilo možnosti rozšíření války. Rozhovory, vyjednávání a diplomacie samy o sobě nestačí. Putina zastaví pouze síla a její nasazení s sebou vždy nese rizika. Prvním krokem naší dlouhodobé strategie je uvědomit si, jak bezprecedentní tato situace je. Máme před sebou velkou válku, která pravděpodobně potrvá roky, a to přímo v srdci mezinárodního systému, který vtahuje do anarchie. Spojenečtí politici a diplomaté, kteří jsou zvyklí postupovat v mantinelech pravidel liberálního mezinárodního řádu, se musí naučit pohybovat v prostředí, kde žádný řád neplatí.

Čím méně apokalypticky se na věc budou dívat Washington a jeho spojenci, tím lépe. Spojené státy a Rusko se nenacházejí na pokraji třetí světové války. Ne každý krok má existenční význam. Ruská armáda má bezpočet problémů, které stále narůstají, a válka na Ukrajině nepochybně povede k mnoha novým, nejistým, znepokojujícím a děsivým situacím. S tím se svět bude muset naučit žít. Kubánská raketová krize trvala 13 dní. Krize, kterou vyvolala válka na Ukrajině, potrvá ještě velmi dlouho.

Matěj Skalický

Související témata: Foreign Affairs, Ruský vpád na Ukrajinu, eskalace, podcast, Matěj Skalický, Janetta Němcová, Vinohradská 12