Češi sehrají čtvrtfinále Eura na stadionu, na němž se upálil Ryszard Siwiec
Jako o život dnes budou hrát na varšavském Národním stadionu čeští fotbalisté. V roce 1968 ale na tomto stadionu přišel skutečně o život Polák Ryszard Siwiec. Během oslav dožínek, před zraky sta tisíc diváků, se upálil na protest proti okupaci Československa. Na pomníku, který čeští fanoušci najdou u jednoho ze vstupů na stadion, je i text v češtině.
Před varšavským Národním stadionem stojí obelisk připomínající oběť Ryszarda Siwiece.
„Myslím si, že to je velmi dobrý nápad. Pomník stojí na místě, kudy chodí hodně lidí. Dozví se o činu pana Siwiece a o to nám taky šlo," říká mi historik Andrzej Kunert.
To, že se poučí i fotbaloví fanoušci, oceňuje český velvyslanec v Polsku Jan Sechter. „To určitě. Přes tyto ultimativní příklady je možné objevit historii a tragédii roku 1968 i pro generace, které ji nezažily lépe než z učebnic."
Reportáž zpravodaje Českého rozhlasu v Polsku Petra Vavroušky si můžete i poslechnout
Dcera pana Siwiece Elžbieta se ale s rodinou tragédií stále nevyrovnala.
„Mám pocit, že to nikdy nepochopím. Myslela jsem si, že na prvním místě je pro člověka vždy rodina. Proto je pro mě i dnes obtížné porozumět tomu, proč nás tatínek opustil. Už jsem mu ale odpustila. Chápu, že to byla jeho svobodná volba. Ale pořád je to pro mě velmi bolestné," říká mi paní Elžbieta, která žije v Přemyšlu na jihovýchodě Polska.
Bylo jí dvacet let, když si její otec na protest proti okupaci Československa vzal život. „Nesnášel křivdy, které se dějí jiným. Bojoval proti tomu, aby někdo omezoval naši svobodu. I proto se nakonec rozhodl k tak tragické oběti," doplňuje paní Elžbieta.
O sebeupálení Ryszarda Siwiece se v Polsku mlčelo. Neobjevila se jediná sebemenší zpráva v novinách. Polákům otevřel oči až na začátku devadesátých let režisér Maciej Drygas. Autor dokumentu Uslyšte můj křik.
„Chtěl jsem pochopit, jak se může někdo upálit na stadionu, během dožínek, před zraky sto tisíců diváků a nikde o tom není ani zmínka," říká mi režisér, který neměl k dispozici jediný archivní dokument.
„Začal jsem hledat v knihovně. Chtěl jsem si přečíst noviny z té doby. Nic jsem ale nenašel. Ptal jsem se, jestli nemají v archivu snímky, které se tehdy do novin nedostaly. Lupou jsem si prohlížel staré fotky z varšavského stadionu a hledal jakýkoliv záběr na Siwiece. Ale opět nic."
Úplnou náhodou se ale nakonec podařilo najít velmi krátký, plísní poškozený filmový záznam. Na něm bylo to, o čem se v Polsku přes dvacet let mlčelo.
„Na tom sedmivteřinovém filmu byl záběr na stadion. Dole tančila mládež a uprostřed v davu byl malinký hořící člověk. To byl Ryszard Siwiec," vzpomíná dokumentarista.
Ryszard Siwiec dostal posmrtně nejvyšší české, slovenské a polské státní vyznamenání. Svůj pomník má teď před Národním stadionem ve Varšavě. Tam, kde se polský humanista upálil, kde chtěl, aby uslyšeli jeho křik.
„Podle mého se už nesmí takové křiky opakovat. I díky činu pana Siwiece máme dnes svobodu. A na místech, jako je stadion, se už dnes naštěstí křičí jen z radosti," dodává ředitel stadionu Robert Wojtaš.
