Český bojovník učí kung-fu v Číně. Je lepší než místní, chválí ho mistr
Co byste řekli tomu, kdyby vás chtěl v hospodě učit klasický český mariáš Číňan? To je asi stejné, jako kdyby chtěl Čech učit Číňany kung-fu. Ale to se právě děje – v jedné tradiční škole v jihočínském Fošanu učí bojové umění Čech jako poleno, Lukáš Slavíček ze Žatce. Letos dokonce málem zastupoval Čínu na světovém poháru v jednom z bojových stylu kung-fu.
„Tygří spáry, které chytají, pozdrav, odražení, leopardí pěst,“ předvádí Lukáš Slavíček kung-fu, které trénuje ve Fošanu už čtvrtým rokem. Na jih Číny se tento vysokoškolák přestěhoval, aby v kolébce bojového umění získal inspiraci a mohl se dál zlepšovat.
„Většina Číňanů necvičí proto, že by se chtěli bránit, je to pro ně životní styl, součást kultury, tradice,“ říká.
V Číně má Lukáš vlastního čínského učitele, který si ho dokonce vybral jako svého nástupce a pokračovatele stylu. Drobný stařík s ohebným tělem, kterému Lukáš říká sifu, což kantonsky znamená „mistr“, si nemůže českého bojovníka vynachválit:
S českým učitelem a studentem v jedné osobě zavítala do čínské školy kung-fu východoasijská zpravodajka ČRo Kateřina Procházková
„Cizinci v naší škole jsou často lepší než Číňané. Více se na trénink soustředí a dávají do něj celé své srdce. Zanechají často doma svou práci, rodinu a vše podřídí tréninku, ne jako místní. A samozřejmě pak jsou i v kung-fu úspěšnější.“
Mladí Číňané dávají před bojovým uměním přednost zábavě nebo jiným sportům, jako je populární basketbal nebo fotbal. A to přesto, že na rozdíl od minulosti má teď kung-fu i podporu čínské vlády.
„Během kulturní revoluce a desítky let po ní se museli všichni bojovníci kung-fu registrovat. A když bylo nějaké významné výročí nebo svátek, tak nás zavřeli. Teď se doba změnila, vláda nás podporuje a pomáhá nám s otevíráním nových škol,“ pochvaluje si sifu Liang Wej Jang.
Rtuťovitý čínský mistr, který mi sahá po bradu, má sílu jako tygr. Jedním trhnutím otevírá dřevěnou bránu a vchází do nejtradičnější školy čínského bojového umění.
Další dva učitelé právě nacvičují sestavu. Šedesáti až sedmdesátiletí bojovníci křepce vyskakují do výšky, kmitají a mávají dlouhou tyčí nad hlavou. Přijde mi to lehké, až do chvíle, kdy se jedno z cvičebních nářadí pokusím zvednout.
„Tak si vezmi tu lehčí, když ji nezvedneš. To je trojzubec na lovení tygrů, toto je na podsekávání jezdců na koni, a to je kuan tao, symbolická zbraň, kterou se učíš ovládat až na konci několikaletého výcviku,“ popisuje Lukáš.
Ve starodávné tělocvičně, vyzdobené modlitebním oltářem a fotografiemi mistrů, tráví Lukáš několik hodin denně. Ráno navíc běhá a cvičí sestavy. A večer znovu.
Za výcvik svému mistrovi nic neplatí, pro ty nejlepší z nejlepších je výuka gratis. Když je ale mistr v nouzi, musí se o něj student, podle čínské tradice, náležitě postarat.
„Učitel je jako otec, patří mezi nejdůležitější osoby v tvém životě. Hned po manželce,“ směje se Lukáš.
Zpátky do Čech se Lukáš vrátí brzy, během pár měsíců. A doma chce založit vlastní školu kung-fu.
