Čeští vojáci v Afghánistánu válčí i na počítači. Prý si tak odpočinou
Život vojáků na misi v Afghánistánu není jednoduchý – jsou daleko od svých rodin a celý den se v těžké výstroji pohybují někdy až v padesátistupňovém vedru. Jejich primárním cílem je chránit civilisty, kteří v zemi budují alespoň základní infrastrukturu, přesto je místní neradi vidí. Vzácné volno tráví v posilně, sledováním filmů anebo poněkud překvapivě hraním her s válečnou tématikou.
Michal Černý, který jinak slouží u 43.výsadkového praporu v Chrudimi, za sebou má už tři půlroční mise v Afghánistánu. Podle něj hrají vojáci na svých počítačích takzvané střílečky, protože je nic jiného pořádně nebaví.
Redaktorka Alžběta Havlová zjišťovala, proč vojáci nasazení v Afghánistánu hrají videohry s válečnou tématikou
„Nejde jim v tom o život, je to prostě relax. Ničeho se nebojí v té hře,“ dodává.
Zabíjením virtuálních nepřátel tráví podle Michala čas až 90 procent vojáků. Líbí se jim totiž, že podmínky ve hře jsou oproti těm reálným podstatně snazší – nemusí například nosit těžkou výstroj a čelit rozmarům počasí.
„Přes noc tam je tak 30, v létě teda, v zimě tam zas mrzne. Já jsem kulomeťák, tak o to to mám horší, že táhnu desetikilovou zbraň plus 600 nábojů, ty taky něco váží, no a neprůstřelná vesta – to se pronese těžce. Tak proto hraji hry a odpočinu si u toho,“ vysvětluje.
Podle vojenského psychologa Daniela Štrobla je takový způsob odpočinku u vojáků úplně normální. Naprostá většina z nich se totiž do opravdové bojové situace prakticky nedostane.
„Když už se do té přestřelky voják dostane, tak zase – přestřelka vypadá úplně jinak než v bojovém filmu. Je vedená na velikou vzdálenost, protivníka málokdy vidíte a naučené strategie a taktiky, které do vás ve výcviku dostali za roky a roky praxe, sice použijete, ale mnohdy úplně podvědomky. Ten úhel pohledu, jak člověk vnímá tu realitu, je strašně zúžený,“ říká Štrobl.
Mnoho vojáků proto podle něj může zažívat určitý pocit frustrace. „A potom ty bojové hry jsou jedna z mála situací, kde si můžou alespoň virtuálně vyzkoušet to, k čemu jsou léta cvičeni,“ uvažuje dál Štrobl.
Od počítače do armády
Michala Černého dokonce hry s vojenskou tématikou k armádě přivedly a mezi svými kolegy rozhodně není jediný. Počítal, že realita bude jiná.
„Prostě v těch misích jde úplně o něco jiného, tam prostě jde o lidské životy a ty se nerozhoduješ nad ničím sám, takže prostě posloucháš jiné rozkazy. Ten rozkaz se ti nemusí kolikrát líbit. Je to prostě jinačí,“ popisuje.
Podle psychologa Štrobla je logické, že simulátory války mohou mladé muže dovést až k povolání vojáka. Nemyslí si ale, že by to bylo kvůli často zmiňované agresivitě videoher.
„Patřím k těm psychologům, kteří nevidí v bojových hrách nějakou závadnou věc pro mládež. Vždycky to je věc výchovy a rodičů. Tudíž že by se z lidí, kteří hrají hry, rekrutovali nějací budoucí válečníci, tak bych to asi neviděl. Pravdou ovšem je, že samozřejmě do armády jde člověk, kterého armáda a vše, co s ní souvisí, nějak zajímá. A virtuální svět her je jedna z věcí, kde se k tomuhle prostředí může dostat už dřív. Takže by bylo spíš divné, kdyby do armády šel člověk, který by si v životě nezahrál žádnou klasickou střílečku na počítači,“ uvažuje.
Veřejnost často netuší, co přesně čeští vojáci v Afghánistánu dělají. Michal vysvětluje, že tam působí jako ozbrojený doprovod civilistů, inženýrů a lékařů, kteří v zemi pomáhají budovat základní infrastrukturu.
Vojáci si připadají nepochopení
Do Afghánistánu se ale už vracet nechce. „Já jsem pohřbil v Afghánistánu dva kamarády a prostě když člověk vidí, že i ti lidi – tví kamarádi – umírají, není to nic hezkého. My jsme těm lidem nic neudělali, jsme tam úplně kvůli nějakému jinému důvodu, než si 90 procent lidí v Čechách myslí,“ pokračuje.
S tím souhlasí i Daniel Štrobl. Podle něj vojáci těžce nesou, jak na ně většinová společnost nahlíží.
„Česká armáda tam dělá mimořádnou službu nejenom tamní veřejnosti, ale i naší veřejnosti. Reprezentují tam vynikajícím způsobem naši republiku. Pokládají životy za tyto hodnoty, aby někde někdo mohl žít v míru,“ myslí si.
Také Michal by si nejradši přál, aby byl na světě mír a vojáci jako on zabíjeli jen ve hře, naivní ale není. „Mír nebude. Zbrojní průmysl je tak velký a prostě chce tu válku, že nebude,“ uzavírá.
