Čeština jako jazyk budoucnosti. Tak ji vnímají některé děti ze Zakarpatské Ukrajiny
Čeština může otevírat brány do světa. Dětem ze 3. základní školy v ukrajinském Užhorodu určitě. Chodí totiž do školy, kterou postavili čeští architekti v době, kdy Zakarpatská Ukrajina patřila k Československu. Už 2 roky se tam jako druhý cizí jazyk učí vedle angličtiny nebo polštiny i čeština. Děti jinak mají vyučování v ruštině. Češtině se zatím žáci 5. a 6. třídy věnují 2 hodiny týdně.
Školáci v Užhorodu to mají oproti těm českým trochu snazší. Vyučování jim začíná až v půl deváté. Do školy ještě vbíhají poslední opozdilci z devátého ročníku, ale ve třídě, kde se učí čeština, jsou už všichni v lavicích.
„Dobrý den, posaďte se. Tak co jsme měli za domácí úkol?“ Učitelka Olena Medencijová studovala češtinu na užhorodské univerzitě a pak na výměnném pobytu v Česku. Ve škole to ještě dýchá první republikou.
Na 3. ZŠ v Užhorodu se učí děti učí češtinu jako druhý cizí jazyk. Natáčel tam redaktor Pavel Novák
„Je to stará škola, která byla postavená v roce 1930,“ ředitelka Světlana Fesenková se chlubí obnovenou fasádou, na které je opět nápis Jubilejní škola Masarykova 1932. Škola má nové průčelí a střechu. Dlažba na chodbách ještě místy nese značku české továrny Rako.
I proto, že škola byla jedna z těch, které se postavily za 20 let předválečného Československa, se tam vyučuje čeština jako druhý cizí jazyk. Už po dvou měsících děti recitují třeba básničky Josefa Václava Sládka.
„Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes ….“ Děti recitovaly s nadšením. Koho ale baví učení? Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek z ČSSD, který užhorodskou školu navštívil, si neodpustil, aby děti trochu nepopíchl:
„Baví vás to opravdu? Jo? Budeme sem jezdit pravidelně a budeme kontrolovat, jak vám ta čeština jde. Tak jsme domluveni, já se vrátím.“ (smích).
Děti se učí česky teprve dva měsíce a říkají, že trochu už rozumějí. „Učíme se češtinu dva měsíce, dvě hodiny týdně,“ vysvětlují. Dáša, Julia, Alena, Saša, Rafal, Liza, Nika nebo Vova s češtinou ještě bojují, ale statečně.
„Největší problém dělá dětem asi abeceda, dlouhé hlásky a také “ř“. Nejvíc je baví, když si čteme pohádky a posloucháme nějaké nahrávky. Ale baví je také gramatika, když třeba píšeme nějaké úkoly. Prostě je čeština baví,“ popisuje učitelka Olena Medencijová.
Školáci studující češtinu na 3. základní škole, postavené za Masarykovského Československa v Užhorodu mají o smyslu učení se češtině poměrně jasno.
Třeba Saša si plánuje svou budoucnost velkolepě. Pojede studovat a pracovat do Británie a do Česka. Aby se domluvila se zaměstnavateli a s lidmi kolem, bude prý muset umět hodně jazyků. Proto se je učí a věří, že se jí její sen o budoucnosti jednou splní.
