Chceme být civilizovanou zemí, říká mluvčí prozatímní vlády Libye
Libyjská prozatímní vláda si jako svou mluvčí vybrala ženu – lékařku Iman Bugaighisovou. Ta v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětlila nejasnosti, které kolem povstalecké vlády panují a pojmenovala také hlavní cíle.
Můžete říci něco sobě?
Učím na fakultě zubního lékařství. V anglickém Newcastlu jsem získala titul PhD. Tahle revoluční práce je pro mě nová. Chtěla bych se co nejrychleji vrátit ke svému oboru. Za to ostatně bojujeme – aby každý mohl pracovat podle své kvalifikace.
A teď už k politickým věcem. Prozatímní vláda si po necelých dvou měsících od revoluce stanovila, oč chce usilovat. Můžete to upřesnit?
Rozhovor zvláštního zpravodaje Českého rozhlasu v Libyi Martina Dorazína s mluvčí prozatímní vlády Iman Bugaighisovou.mp3
Prioritou je osvobození naší země a pak musíme především sepsat Ústavu. Musíme připravit zemi na svobodné volby, zajistit rozdělení moci, občanská i lidská práva a práva menšin. Zavázali jsme se dodržovat mezinárodní závazky. Hodláme být civilizovanou zemí.
To jsou sice ušlechtilé cíle, ale s jejich prosazením to už bývá složitější…
Žili jsme 40 let v útlaku, Západ by nám teď měl trochu pomoci. Neměli jsme Ústavu a podceňovali jsme sami sebe i naši mládež. Teď jsme zaskočeni tím, co se nám podařilo za krátkou dobu dosáhnout a jak rychle se lidé učí. Naše budoucnost je slibná: máme obrovské přírodní zdroje a málo obyvatelstva – 45 procent tvoří mládež. Myslím si, že tady všichni mohou žít v prosperitě.
V Libyii ale ještě před dvěma měsíci neexistovaly ani zárodky demokracie. Nebyly tu politické strany, nevládní organizace ani nezávislá média.
Proto mluvím o přechodném období, ale jsem překvapená, jak je mládež aktivní. Každý den vznikají nějaké nové organizace a výbory, pořádají se mítinky. Zatím to nejsou politické strany, jsou to společenské organizace, což je podle mě předstupeň. Uvědomte si, že jsme neměli žádnou občanskou společnost, dokonce ani charitativní spolky nebyly povoleny. To, co na mě teď dělá velký dojem, je, že iniciativa vychází zezdola.
Revoluce byla překvapením i pro úzkou společenskou elitu, která v diktatuře existovala.
Na počátku jsme vůbec nečekali, že se něco takového stane, nikdo to nečekal. Vyšli jsme do ulic s požadavky na spravedlnost, rovnost a Ústavu. Mysleli jsme si, že míříme příliš vysoko a že se nevrátíme domů, protože protesty nebyly povolené.
Vzali jste si v Libyi příklad z revolucí v sousedních zemích?
Ano, nadešel ten správný čas. Vývoj v Tunisku a Egyptě urychlil události u nás. Když po nás začali střílet a tekla první krev, mládež přišla se sloganem, že tyran musí odstoupit. Není to pád režimu, protože tady vlastně ani žádný režim nebyl. Tady byl nebo je ON a my. Nebyl to žádný stát, neměl Ústavu, pravidla ani instituce. U nás vládlo vakuum.
Je nějaká možnost se s Muammarem Kaddáfím a jeho syny na něčem dohodnout?
Brutalita toho režimu to neumožňuje. Nemůžete jednat s někým, kdo neustále zabíjí lidi. On zná jen jedno pravidlo: buď vám budu vládnout, nebo vás pozabíjím. Nic jiného nepřijme. A to nás sjednotilo. Kaddáfí nás i Západ strašil občanskou válkou. Děkujeme mu, že má o nás takové obavy, ale o jeho starostlivost nestojíme. Chceme, aby nás nechal na pokoji a odešel.
Podle vývoje na bojišti to ale vypadá na to, že se hranice ustálila někde v polovině Libye. Bylo by řešením její rozdělení?
To by asi žádný Libyjec nepřijal, zeptejte se kohokoli. Hlavní město je pro nás Tripolis. Benghází je jenom dočasné sídlo naší Národní rady. Okupované hlavní město musíme osvobodit a pomoci tamním lidem, které Kaddáfí terorizuje.
Západ ale prozatímní vládě moc nevěří. Neví, do jaké míry ji ovlivňují islámští radikálové. Nechce udělat stejnou chybu jako v Afghánistánu, kde se Američanům povedlo skvěle vyzbrojit budoucí teroristy. Co říkáte těmto obavám?
Především, když k nám přijedete, vidíte rozdíl mezi radikálním islámem a kulturou. Libyjci jsou ze sta procent přívrženci moderní verze sunnitského islámu. Jsme velmi, velmi umírněnými muslimy. Naše společnost je docela homogenní společností, ale máme tady i nearabské menšiny, které tvoří kolem deseti procent. Proto Národní rada mluví o Libyjské republice a nepoužívá dodatečná označení jako „islámská“ nebo „arabská“. Libye je totiž i vlastí menšin.
Na ulicích v Benghází jsou ženy vidět mnohem častěji než v jiných islámských zemích. Řídí auta a komunikují i s cizinci…
V naší kultuře je obvyklé nošení šátku. Já ale třeba zahalená nechodím a každý mě respektuje. Západ by se měl zajímat spíš o to, co si myslíme, než jak se oblékáme. Naši lidé to vůbec nekomentují a od cizinců očekáváme totéž.
Přestože je většina lidí moderní, Al-Kájda neustále hledá nestabilní oblasti, kde by mohla zapustit své kořeny. Bylo by naivní si myslet, že Lybie bude výjimkou…
V západních zemích také najdete extremisty, například nacisty. U nás bylo 25 lidí, kteří měli údajně spojení s Al-Kájdou. Pouhých 25. Pustili jsme je z vězení a oni teď bojují za svou zemi proti Kaddáfímu. Jsou pod kontrolou a ničeho se nedopustili. Myslím si, že skutečný boj proti Al-Kájdě spočívá v podpoře našeho povstání.
Můžete to blíže vysvětlit?
Lidé v arabských diktaturách byli zoufalí a viděli, že jim nikdo nepomůže, že Západ podporuje diktátory, kteří je mučí. Proto se přidali k Al-Kájdě. My jim nabízíme něco jiného: boj za jejich vlastní zemi a vítězství nad diktátory. Západ utrácí miliony dolarů jinde, místo aby jasně podpořil povstání jako je to naše. Pak by žádná Al-Kájda neexistovala. Všimněte si, že Al-Kájda je v šoku: Libyjci ji nechtějí.
Co byste si přála do budoucnosti?
Jsem Libyjka a chci svou zemi vidět svobodnou, chci žít důstojně. Nechci to jen pro sebe. Naše mládež si zaslouží lepší život. Já si na rozdíl od většiny nemůžu stěžovat. Pocházím z bohaté rodiny, dostalo se mi vzdělání v zahraničí, hodně cestuji a jsem nezávislá. Myslím si ale – a hodně jsme o tom diskutovali s manželem – že naše generace má odpovědnost za tuto zemi. Mojí povinností je přispět ke změnám. Chci udělat vše pro to, abychom dosáhli úspěchu.
