Zbitá prodavačka cigaret a zastřelený muž na slavném dřevorytu "Strašná inspekce". Je večer 27. února 1947 a Tchaj-wan vstupuje do nejtěžší chvíle svých moderních dějin. | Huang Rong-zan, Wikimedia Commons

Zabíjíme vás? Mlčte, ani slovo!
Příběh Incidentu 228, nejstrašnějšího
tajemství bílého teroru na Tchaj-wanu

Tchaj-pej | Magdalena Slezáková |

Čtěte celý článek

Jen málokterá tragédie má tak krvavou předehru jako éra bílého teroru aneb nacionalistické diktatury na Tchaj-wanu. Chudá prodavačka tabáku zbitá úředníkem zažehla vzpouru, kterou Čankajškova armáda nelítostně zašlapala; odhaduje se, že během pár týdnů povraždila snad až 28 000 lidí. Incident 228 – podle 28. února 1947, kdy masakr začal – se stal nejdelším tabu tchajwanských dějin, stanné právo obětem zacpávalo ústa dlouhých 38 let. A přestože Tchaj-wan ušel obdivuhodnou cestu k demokracii a teď chce konečně trestat viníky, trauma hned několika generací se nezhojilo dodnes. Tím spíš, že nic není černobílé.

Řadu vězňů pohánějí k hluboké vodě v přístavu; nebožáci klopýtají těsně vedle sebe, dlaně za zády propíchnuté jediným kovovým drátem, který je váže dohromady. „Srovnejte se!“ vyštěkne voják na spoutané, a ti se poslušně vyrovnají na samém okraji nábřeží. Pak třeskne výstřel. První v řadě se hroutí do vln a drát, který ho poutá k jeho bezmocným spoluvězňům, obstará zbytek. Hladina hltá jednoho za druhým, dokud na nábřeží ze všech těch lidských životů nezůstanou jen loužičky krve.

Pár metrů drátu a jedna jediná kulka. Nic víc není třeba, a je to tak moudré. Protože těch životů, které se musí zlikvidovat, je přece jen o dost víc. Jsou jich tisíce.

Kresba masakru v keelungském (ťilungském) přístavu, který se odehrál 8. března 1947. / Autor: Qui Ruo-long. Zdroj: Taipei 228 Memorial Museum.

Kapitola 1:
Předvečer tragédie


Jen deset dní předtím popochází kolem čajovny Tchien-ma v Tchaj-peji asi čtyřicetiletá žena. Jmenuje se Lin Ťiang–maj, má husté černé vlasy stažené do týla a pod nimi samé starosti. Manžel po smrti, není práce, nejsou peníze, hospodářství se pod tvrdou rukou Kuomintangu (Čínské národní strany) hroutí, jih ostrova teď v létě zachvátil hladomor a ani tady, na severu Tchaj-wanu, se nedýchá zrovna nejlíp.

Přitom jako by to bylo včera, kdy japonský císař Hirohito v rozhlasu ohlásil konec války (15. srpna 1945) a kdy na Tchaj–wan z pevninské Číny připlul Čankanjškův generál Čchen I, aby tu z rukou Japonců převzal kapitulaci a spolu s ní také vládu nad celým ostrovem (25. října 1945)! Jako by to bylo včera, kdy Tchajwanci po půl století japonské kolonizace a třicetiletém boji za národní svobodu konečně mohli doufat ve splnění svých nadějí a těšit se na návrat do náruče Číny, vytoužené „krajiny předků“! Jako včera, kdy zakládali Výbor pro uvítání národní vlády a stavěli slavobrány k uctění vítězné armády!

Jenže teď je večer 27. února 1947, a na Tchaj-wan padá tma. Kuomintang do něj vkládané naděje nenaplnil; je to spíš, jako by jeden kolonizátor vystřídal druhého. Povinnou japonštinu nahradila povinná standardní čínština (nepřesně známá také jako mandarínština, pozn. red.), jenže chybí učitelé a čas, takže s ní Tchajwanci zápolí. Vládě i administrativě drtivě dominují Číňané z pevniny (mezi 17 ministry provinční vlády je jen jediný Tchajwanec), prý kvůli jazykové bariéře. A domácím nezbývá než sledovat, jak se znovu rozhoduje o nich bez nich.

Zle se vede také ekonomice. Bídnou poválečnou situaci, vysokou inflaci a prudký nárůst obyvatel kvůli příchozímu vojsku ještě zhoršily reformy Kuomintangu, jehož hospodářská politika se řídí dvěma principy: „monopol“ a „kontrola“. Stát ovládá všechno, od výroby po vývoz, a stejně jako Japonci si uzurpuje obchod s výnosnými komoditami jako tabák či alkohol. Sotva překvapí, že tu kromě korupce brzy bují černý trh, který živí nejen podsvětí, ale i desítky tisíc bezprizorných lidí, co marně shánějí legální práci. Kromě nezaměstnaných v ulicích ovšem narazíte také na vojáky, policisty či inspektory Monopolního úřadu, kteří velmi rádi sáhnou po zbrani.

A přesně to se stalo naší chudé vdově Lin Ťiang-maj. Pohleďte na ni, jak si cílevědomě razí cestu soumrakem a snaží se kolemjdoucím prodat svoje „černé“ cigarety! A vidíte ji teď, když ji zčistajasna obklopili ozbrojení kontroloři Monopolního úřadu a zabavují jí jak ten nezákonný tabák, tak na něm vydělané peníze? Teď, když jim Lin vzdoruje a prosí, ať jí neberou živobytí? A co teď, když ji jeden z inspektorů surově udeří do hlavy pažbou svojí pušky a srazí vzpurnou ženu k zemi? (Později bude úřad tvrdit, že za tu hlubokou ránu na hlavě mohou „létající kameny“.)

Roznětka Incidentu 228: prodavačka cigaret Lin Ťiang-maj. Vpravo úryvek úředního hlášení, které tvrdí, že hlubokou ránu na hlavě vdovy mají na svědomí "létající kameny"; uprostřed vdovina výpověď na policii a prohlášení, že ji do hlavy udeřila puška inspektora. / Autor: Magdalena Slezáková. Zdroj: Taipei 228 Memorial Museum.

Jisté je, že to vidí další lidé na ulici – a že jich tam není málo! Dlouhodobá frustrace a vztek na vládu vybublá na povrch a dav se obrací proti inspektorům. Ti z místa prchají, ale na útěku varovně vystřelí a zraní několik lidí. Jeden z postřelených už ze země nevstane a na místě umírá. Rozzuřený dav spěchá na policejní stanici, kde žádá o zatčení viníka. Marně. A tak pokračuje k sídlu vojenské policie, která provinilého inspektora ukryla, a budovu do noci obléhá.

Kapitola 2:
Incident 228


A pak je ráno, 28. února. (Neboli 28. 2. Odtud název, který se pro označení tragédie vžil o mnoho let později, když už se o ní nemuselo mlčet: 228, čínsky „er er pa“, pozn. red.) Inspektor-střelec je pořád na svobodě a rodina zastřeleného – shodou okolností zásadní hráč tchajpejského podsvětí – se spolu s dalšími protestujícími vydává k tabákové pobočce Monopolního úřadu. V ruce třímají transparenty s nápisem „Potrestejte vraha, život za život“, a jak kráčejí městem, přidávají se k nim desítky a desítky dalších lidí.

V 10 dopoledne jsou na místě a vybičované emoce už nezvládnou krotit. Někteří pronikají dovnitř úřadu, vyhazují okny alkohol a cigarety a zapalují je. Jak stoupají plameny, roste var i v davu, který se navíc pořád zvětšuje.

Dav protestujících před pobočkou Monopolního úřadu, dopoledne 28. února 1947. Ulicí už se valí oblaka dýmu a brzy bude hůř. / Autor: Magdalena Slezáková. Zdroj: Taipei 228 Memorial Museum.

Ještě víc to za pár hodin vře před sídlem provinční vlády, kam po poledni dopochodovalo dalších zhruba 500 protestujících. Ti se dožadují okamžité rezignace vlády a guvernéra Čchena, a jak se blíží k budově, stráže z balkónu ve třetím patře začínají střílet – a zabíjet. Vyděšení lidé ustupují, ale stráže střílejí dál, což dav znovu rozzuří. V ulicích se střetává nejen s ozbrojenými bezpečnostními složkami, ale bohužel také s civilisty netchajwanského původu, na nichž si část vzbouřenců brutálně vylévá vztek.

Neklid se šíří ulicemi města jako požár – a nejen ulicemi Tchaj-peje. Pár lidem se totiž podařilo proniknout také do budovy státního rozhlasu a přesvědčit tamní redakci, aby se zprávy o bouřlivém dění v hlavním městě vysílaly po celé zemi.

BOLESTNÁ MINULOST TCHAJ-WANU

U nás ve jménu svobody zvonily klíče, na druhé straně světa se do rukou braly videokamery. I díky jejich svědectví se zlomila nacionalistická dik-tatura a jí rozpoutaný bílý teror, jež Tchaj-wan sužovaly dlouhých 40 let. Má film stejnou moc měnit věci i dnes, přesně 30 let po odvolání stanného práva?

Začalo to bílým terorem: příběh statečné tchajwanské kamery, která pomáhala rozbít diktaturu

Ve 3 odpoledne vyhlašuje guvernér Čchen I stanné právo, uzavírá všechny cesty z města a vysílá do ulic vojáky a vojenskou policii, kteří do davu střílí. Šokovaná městská rada mezitím svolává mimořádnou schůzi, kde guvernéra žádá o „odvolání stanného práva, potrestání viníků, odškodnění obětí, vytvoření vyšetřovací komise, zákazu nošení zbraní státními úředníky během inspekcí a propuštění zatčených“.

Guvernér nakonec souhlasí. Stanné právo přestává platit úderem půlnoci a ve stejný den, 1. března 1947, je rovněž ustanovena Komise na prozkoumání Incidentu 228, složená z vládních i lidových zástupců. Záhy vznikají její lokální pobočky i na nižších úrovních správy a komise, která zkoumá také hlubší příčiny incidentu, předkládá 7. března guvernérovi Rámcový plán řešení situaci, známější jako „32 požadavků“. Listina žádala reformu vlády a její větší otevřenost nejen v ekonomice a společnosti, ale také vůči domácí populaci. Volala tedy po dílčím rozdělení moci, ale nezpochybňovala přitom legitimitu vlády Kuomintangu, tím spíš suverenitu pevninské Číny.

Guvernér Čchen 32 požadavků přijímá a slibuje, že se je pokusí splnit. Jenže potají je v čilém kontaktu s ústředím v Čchung-čchingu, pochopitelně včetně prezidenta Ťianga aka Čankajška. A rozehrává tak předzvěst mnohem hrůznějších událostí.

Kapitola 3:
Desítky mrtvých? Zabte jich tisíce!


Zatímco se Komise v prvních březnových dnech horečně snaží najít cestu z krize, po celém ostrově zuří nepokoje. Protesty často přerůstají v oboustranné otevřené násilí a mrtvých přibývá. Chaotické situace využívají různé mocenské skupiny a snaží se dění zvrátit ve svůj prospěch, od tchajwanských politiků či domorodců přes čínské politické kliky usilující o odstranění guvernéra Čchena až po ozbrojené komunisty.

Přesto se situace díky vyšetřovacím komisím pomaličku uklidňuje, ačkoli se pořád ještě střílí. (Například 6. března v Kao-siungu, kde vojenský velitel Pcheng Meng-ťi uvězní městské radní, kteří s ním přišli vyjednávat, načež zaútočí na sídlo vlády, vlakové nádraží a střední školu a nechá pozabíjet mnoho lidí.)

Vyhlášení stanného práva guvernérem Čchenem 28. února v 15:00 (vlevo). O čtyři dny později vedl tlak protestů ke zveřejnění fotek a jmen inspektorů, zodpovědných za incident s cigaretami, v novinách (vpravo). / Autor: Magdalena Slezáková. Zdroj: Taipei 228 Memorial Museum / Koláž iROZHLAS.

Jenže v Čchung-čchingu už tou dobou čtou telegram od tajných služeb. „Zrada!“ vyhodnotily situaci. O den později přiletí depeše od guvernéra Čchena: „Jeden prapor k potlačení vzpoury nestačí...nutná celá další divize...zamést s rebely co nejrychleji.“ Jen ať se komise 7. března v rozhlase klidně raduje, že Čchen akceptoval 32 požadavků a že „naše mise byla splněna, společné úsilí lidí dokáže řešit problémy“! Guvernér ví svoje. Už o den později vítá na ostrově posily z Číny, celkem asi 4600 ozbrojených mužů pod velením generála Liou Jü-čchinga. S nimi v zádech Čchen I otáčí.

Znovu je vyhlášeno stanné právo – a začínají příšerné týdny, které v novodobé historii Tchaj-wanu (a bohudík také mnoha jiných zemí) nemají obdoby. Armáda generála Liou se žene ostrovem a loví skutečné i údajné odpůrce režimu ve městech i v těch nejzapadlejších vysokohorských koutech. Vyšetřovací komise jsou s okamžitou platností zrušeny a jejich členové pozavíráni a mnohdy neprodleně likvidováni. Vojáci zabíjejí jednotlivce i celé skupiny uvnitř budov i přímo na ulici (občas velmi krutým způsobem, viz úvod tohoto textu); po celém ostrově mizí lidé, přičemž obzvlášť spadeno má vláda na příslušníky elit: lékaře, právníky, učitele, novináře, studenty, politiky.

Na kombinovaném snímku vlevo Pan Sin-sing se snímkem svého otce. Toho zastřelili během výslechu, zbyly po něm jen fotky a zakrvácené triko. Vpravo Lin Mu-čchi, přeživší masakru v keelungském (ťilungském) přístavu. Také jeho ruce (na snímku zcela vpravo) propíchli vojáci kovovým drátem, měl však obrovské štěstí a vyvázl životem. / Zdroj: Profimedia / Taipei 228 Memorial Museum.

„Čína vzpouru potlačila brutální represí, terorem a masakrem,“ psala v květnu 1947 konsternovaná zpravodajka amerického týdeníku The Nation Peggy Durdinová. „Vojáci a policisté z pevniny nejprve šmahem pozabíjeli tisíce lidí, načež, už s větším rozmyslem, stopovali a uvěznili nebo povraždili studenty, intelektuály, přední podnikatele a občanské vůdce. Cizinci předpokládají, že bylo zabito nejméně 5000 Tchajwanců, a popravy stále pokračují.“

Kolik životů tohle běsnění zmařilo celkem? Přesné číslo se už nikdy nedozvíme: nejtemnější období moderního Tchaj-wanu vládní Kuomintang obratem proměnil v absolutní tabu. Tím spíš, že Čankajškovy dny na pevnině byly v té době prakticky sečteny. Po porážce, kterou mu uštědřili Maovi komunisti, následoval útěk na Tchaj-wan, přesun centra Čínské republiky a předlouhé období autoritářské nacionalistické vlády, jemuž se dnes říká „bílý teror“. Potlačování základních lidských svobod a mizení, mučení i zabíjení disidentů pokračovalo, byť v nesrovnatelně menším měřítku, téměř čtyři desetiletí – éra bílého teroru víceméně kopíruje stanné právo, které platilo neuvěřitelných 38 let, od května 1949 do července 1987. (V tomto ohledu držel Tchaj-wan chmurné světové prvenství, dokud ho o něj po přelomu tisíciletí nepřipravila Sýrie, pozn. red.)

Mnohé vládní dokumenty z té doby, včetně řady důkazů o Incidentu 228, navíc režim zničil. Proto dodnes nikdo s jistotou neví, kolik Tchajwanců v roce 1947 zahynulo, a s počtem obětí se často manipuluje ve prospěch politiky. Nejčastěji se však citují zjištění vyšetřovací komise ustanovené po demokratizaci země, která tvrdí, že vláda za pouhých několik týdnů nechala povraždit mezi 18 000 a 28 000 lidí.

Tváře deseti z tisíců obětí. Horní řada zleva: reformní politici Wang Tchien-teng, Liao Ťin-pching, Čang Čchi-lang a Lu Ping-čchin; žalobce nejvyššího soudu Wu Chung-čchi. Spodní řada zleva: lékař a ředitel nemocnice Š' Ťiang-nan, reformní politik a člen vyšetřovací komise Lin Lian-cung, městský radní Pchan Mu-č' a hlava deníku Xin Sheng Žuan Čchao-ž'. Všichni zemřeli v roce 1947. / Autor: Magdalena Slezáková. Zdroj: Taipei 228 Memorial Museum.

Kapitola 4:
Prolomit mlčení


Prožité utrpení traumatizovalo hned několik generací Tchajwanců. Bolest ještě prohluboval fakt, že se o ní v režimem vynucené „kultuře mlčení“ přes 40 let strachovali mluvit. Některé z obětí Incidentu 228 či pozdějšího bílého teroru to ostatně nedokážou ani teď – už 26 let poté, co vláda Kuomintangu vůbec poprvé veřejně promluvila o komplikované minulosti země.

Řeč je o zemi, kterou dnes právem pokládají za jednu z nejvyspělejších demokracií v Asii ( přesněji řečeno jednu z mála demokracií v Asii). Prezidentský palác v Tchaj-peji, imperiální kolos z japonské éry, na němž se dnes třepotá „Modré nebe, bílé slunce a rudorudá země“ neboli vlajka Čínské republiky, shlíží nejen na obří bulvár Ketagalan, jenž se do půlky 90. let jmenoval Chieh-shou (volně přeloženo Ať žije Čankajšek) a kde se v květnu 1989 na protest upálil prodemokratický aktivista Chan I-hua (Čan I-chua). Prostírá se před ním také park Míru 228.

V parku plném zeleně najdete nejen oblíbené místo Tchajpejců k odpočinku, ale také hned dva památníky obětí: jeden zasvěcený přímo Incidentu 228, druhý dlouhé éře bílého teroru. A hlavně je tu úžasné Tchajpejské pamětní muzeum 228 – nikoli náhodou sídlí v historické budově rozhlasu, který 28. února před 71 lety vysílal zprávy o protestech v Tchaj-peji po celé zemi. Kdybyste někdy měli cestu kolem, určitě si na něj vyhraďte čas; procházet expozicí a čelit hrůzám minulosti je nezapomenutelný, byť chvílemi dost otřesný zážitek.

Samotnému Tchaj-wanu však ke konečné konfrontaci ještě cosi chybí. Dopsat kapitolu diktatury až do tečky za posledním písmenem totiž znamená ustanovit orgán tranzitivní spravedlnosti, který odsoudí a potrestá viníky tehdejších zločinů – tak jako se to stalo v Německu, Argentině nebo Řecku. Zákon, jenž to má umožnit, přijala Tchaj-pej teprve loni v prosinci, i když od té doby nezahálí a už vybrala hlavu budoucí komise (mimochodem autora knihy Znovozrozeni z ran minulosti: Tranzitivní spravedlnost v Německu po letech 1945 a 1990).

A znamená to také nepřestat mluvit, aby se otevřené rány mohly zacelit v jizvy. Třeba o tom, že přejmenovat bulvár je sice hezké symbolické gesto, ale centrální čtvrť, v níž ten bulvár leží, pořád nese Čankajškovo (posmrtné) jméno. O tom, že nic není černobílé a že Tchaj-wan v mocném stínu Čínské lidové republiky nejspíš vděčí Kuomintangu za přežití, ale zároveň za to draze zaplatil svou krví. Anebo o bizarním pocitu, když stojíte před památníkem lidí utýraných za Čankajškovy vlády a jen pár set kroků vás dělí od gigantického Čankajškova mauzolea, kde desetimetrová exprezidentova socha, jako vystřižená z příručky o kultu osobnosti, sleduje pod ní proudící davy s blahosklonným a nikým – alespoň tedy zatím – nerušeným úsměvem na bronzové tváři. Ale o tom zase někdy příště.

Nápis na památníku obětí bílého teroru, duben 2008:
  „Po více než 40 let, jež zhruba odpovídají éře stanného práva (20. květen 1949 – 14. červenec 1987), byli čestní a mravní lidé zatýkáni, zadržováni, a dokonce popravováni. Tyto tragédie vytvořily atmosféru teroru, která zachvátila celou společnost a stala se pro lid Tchaj-wanu neotřesitelnou noční můrou, s hlubokým a rozsáhlým dopadem na společenský vývoj. Tomuto období se říká ‚bílý teror‘.
  Tehdejší autoritářský systém a jeho vládci zvysoka šlapali po lidských právech, a nesčetné životy tak uvrhli do mučednictví, rozbíjeli domovy a působili všemožná příkoří. Celou zemi sužovala dlouhá éra napětí a hrůzy. Teprve v 90. letech, díky krvi, potu a úsilí našich krajanů, setřásl Tchaj-wan okovy autoritářské vlády a postupně se změnil na svobodnou a demokratickou společnost.
  Ochrana lidských práv a snaha o společenskou rovnost a spravedlnost jsou univerzálními hodnotami demokratických zemí. Nepřejeme si jen hledat historickou pravdu a jmenovat viníka. Doufáme také, že si ty lekce uchováme v paměti, aby žádný z budoucích vládců nezopakoval chyby minulosti. Vztyčení tohoto památníku je proto naší modlitbou, aby byl Tchaj-wan demokratickou a svobodnou zemí, jež ctí lidská práva a spravedlnost.“ / Autor: Magdalena Slezáková. Zdroj: Český rozhlas.