Čech, který se vrátil z Afghánistánu: Situace v zemi je hrůzná. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal
„Situace vskutku hrůzná a pro mě nepředstavitelná… Podobné příběhy jsem v Afghánistánu samozřejmě vídal už předtím, v současnosti jich je ale výrazně víc a jsou mnohem intenzivnější,“ říká Jan Šindelář z organizace Člověk v tísni. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz přibližuje humanitární krizi v Afghánistánu, odkud se vrátil minulý týden, popisuje jednání s Tálibánem i „obrovskou nejistotu“, se kterou se Afghánci potýkají po změně režimu.
V pátek 17. prosince jste se vrátil z Afghánistánu, kde Člověk v tísni dlouhodobě pomáhá a má tam dvě kanceláře – jednu v metropoli Kábulu a druhou ve čtvrtém největším městě Mazár-e Šarífu. Jak dlouhou dobu jste v zemi strávil?
Přesně jeden měsíc. V letech 2017 až 2019 jsem v Afghánistánu strávil dohromady tři roky, tato mise ale byla krátká. Byl jsem součástí jednoho z několika podpůrných týmů, které jsme vyslali z Prahy na pomoc našim kolegům, kteří tam dlouhodobě pracují.
KDO JE JAN ŠINDELÁŘ?
Jan Šindelář působí v humanitární a rozvojové sekci organizace Člověk v tísni jako koordinátor projektů v Afghánistánu.
Byl jste tam poprvé od srpna, kdy země po dvaceti letech padla zpět do rukou radikálního hnutí Tálibán?
Přesně tak, nebyl jsem tam od konce roku 2019
Jak vypadala situace na místě? Byla taková, jak jste podle zpráv z médií nebo od vašich spolupracovníků očekával, nebo vás něco překvapilo, možná zarazilo?
Řekl bych, že to bylo tak půl na půl. První momenty po přistání v Kábulu, odkud jsem se dostal na sever do Mazár-e Šarífu, změna nebyla na první dojem tak radikální, jak se člověk předtím dočetl. Viděl jsem muže, kteří byli oblečení podobně jako předtím, to znamená v bundách nebo džínách. Byla také slyšet muzika, na pasové kontrole pracovaly ženy, které také prodávaly na trzích nebo seděly v kancelářích. Na první pohled tedy nebylo patrné, že by se přístup k obyvatelům nějak radikálně změnil.
Když tam ale člověk stráví pár dnů a víc pozoruje dění kolem sebe, vidí, na čem se zakládá to, co čte o ekonomické situaci, nízké životní úrovni a humanitární katastrofě v Afghánistánu. V ulicích je mnohem méně aut i lidí a velká část obchodů kromě základního zboží je zavřená. Na trhu s koberci není téměř nikdo, kdo by tam chtěl nakoupit. Samozřejmě je to velmi subjektivní, ale vidíte také mnohem méně žen v ulicích, na druhou stranu jsem ale neviděl, že by nemohly chodit ven bez doprovodu.
Když se pak začnete s lidmi bavit a pozorovat okolí ještě blíž, uvědomíte si tu obrovskou nejistotu lidí ze změny režimu a z toho, co bude dál – jak bude režim postupovat v oblasti vzdělávání, lidských práv nebo možnosti dívek chodit do školy. Nejistota ale panuje také kvůli zpomalování ekonomiky. V zásadě každá rodina má minimálně jednoho člena, který přišel o práci, a de facto všem rodinám se snížil příjem. To mluvím o situaci ve městech, druhý rok po sobě navíc Afghánistán zasáhlo velké sucho, lidé na venkově proto nemají dost prostředků.
Krize v Afghánistánu sílí, podvyživených dětí přibývá. Paradoxně trpí hlavně lidé ve městech
Číst článek
Jak si tedy vysvětlit protichůdné zprávy o nové realitě Afghánistánu, týkající se tradičního oblékání, nezbytného doprovodu žen na veřejnosti nebo zákazu hudby? Může to být tím, že situace v Afghánistánu není stejná a například v Mazár-e Šarífu může být přístup mírnější?
Osobně můžu hodnotit situaci jen ve dvou městech, kde jsem byl – to znamená Kábul a Mazár-e Šaríf a tam je to hodně podobné. Podle informací, které jsem se dočetl mimo jiné z materiálů, s nimiž pracujeme, je samozřejmě pravda, že se situace oblast od oblasti liší. Jsou místa – nemusí to být ani celá města – kde školní docházka pro dívky nebyla oproti původnímu režimu nijak omezena. Pak jsou ale místa jako Kábul, kde je údajně dočasně přerušena školní docházka pro dívky od šesté třídy. A vedle toho jsou samozřejmě také oblasti, kde dívky nemohou chodit do školy vůbec.
Pokud jde o doprovod žen na veřejnosti, tato praxe fungovala na řadě míst už předtím. Dostáváme také informace, že například v severní části provincie Balch, kde leží Mazár-e Šaríf, je doprovod žen něco doporučeného. Informace nicméně nejsou úplně přesné a je těžké říct, jestli je to nařízené, doporučené, nebo je to kulturní zvyklost, která tam byla i předtím. Určitě se tedy praxe v jednotlivých částech Afghánistánu liší, ale neřeknu vám zcela přesně, co platí například v Kandaháru nebo někde na východě země.
Hrůzná situace Afghánců
Po změně vlády se dnes o Afghánistánu nejčastěji mluví ve spojitosti s prohlubující se ekonomickou krizí, nedostatkem jídla a rostoucím počtem podvyživených lidí, především dětí. Jak vážná je situace na místě podle toho, co jste v Afghánistánu viděl?
Byl jsem hlavně ve městech, můj dojem je proto trochu klamný – chudobu totiž na první pohled nevidíte. Máme ale několik desítek pracovníků, kteří chodí zjišťovat potřebná data do terénu, a podle těchto ukazatelů je situace vskutku hrůzná a pro mě nepředstavitelná. Je to něco, s čím jsem se nikdy nesetkal. Vychází to nejen z klasických statistik „kolik lidí má přístup k…“, ale také z příběhů, se kterými se naši zaměstnanci setkávají. Podobné příběhy jsem v Afghánistánu samozřejmě vídal už předtím, v současnosti jich je ale výrazně víc a jsou mnohem intenzivnější.
Tajně podporovali radikály, pravou tvář odhalili až letos. Jak infiltrace Tálibánu pomohla k pádu Kábulu
Číst článek
To, že se životní úroveň zejména zemědělských rodin s příchodem zimy zhoršuje, se dělo i v minulých letech. Rodiny žily většinou z úspor a přebytků, ke konci zimního období se ale jejich přístup k základním potravinám zhoršoval. Se změnou režimu, suchem a omezenými pracovními možnostmi nyní ale došlo k tomu, že se lidé ocitli v takto špatné situaci už před začátkem zimy. Pokud tedy současná data porovnám s čísly z let 2017-2018, kdy také udeřilo sucho, je to až zarážející. Lidé jsou v ještě horší situaci než tehdy.
Na to navazuje i další současný fenomén. Tím, že došlo ke změně režimu, velká část ozbrojených složek zůstala bez práce a státní úředníci nedostali několik měsíců zaplaceno, se hrozivým tempem rozrůstá počet lidí ve městech, kteří žijí pod životním minimem. Městská chudoba proto radikálně vzrůstá.
Na to před nedávnem upozornil také váš kolega Tomáš Kocian. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz uvedl, že současná krize „paradoxně postihuje“ spíš lidi ve městech než na venkově. Dá se nějak zobecnit, které skupiny lidí trpí současnou situací nejsilněji?
Samozřejmě je velice těžké to generalizovat. Podle aktuálních dat se skoro 95 procent lidí v Afghánistánu musí současné situaci přizpůsobit a omezit svou životní úroveň, kolem 70 procent obyvatel přitom žije na vesnicích. Pro městské obyvatelstvo je tedy současná situace nová, v regionech se ale něco podobného odehrává téměř každý rok, tamní obyvatelé proto vědí, jak na krize reagovat.
Proto považuji současnou situaci za šokující a velice tíživou pro obě dvě strany – už to není takový rozdíl jako dřív. Třeba v Kábulu neoficiálně žije kolem pěti milionů lidí a odhaduje se, že zhruba tři miliony lidí čelí akutnímu nedostatku přístupu k potravinám. To je obrovský počet, procentuálně je to ale podobné jako v případě vesnic.
Zahlcené nemocnice
Co lidem chybí nejvíc? Zhoršila se situace s příchodem zimy?
Naprosto. Rodiny nejsou schopné dosáhnout základních životních potřeb – to znamená, že si nedokážou zajistit pravidelný dostatečný nebo vyvážený přístup k potravinám. Tady mluvíme o průměrné kalorické hodnotě za den, vyváženosti potravinových složek, ale také jisté pravidelnosti. V těchto ohledech musí drtivá většina afghánských rodin dělat nějaký kompromis. To nutně neznamená, že lidé hladoví, musíme ale brát v potaz, že nejenom děti potřebují určitou pravidelnost a pestrost.
Afghánistánu hrozí humanitární katastrofa, říká Čech z Lékařů bez hranic. Nemocnice řeší hlavně podvýživu
Číst článek
Druhá věc je pak přístup k pitné, čisté a nezávadné vodě. Současná data uvádějí, že osm z deseti lidí pije vodu, která je kontaminovaná bakteriemi. To má následně dopad na jejich zdraví, způsobuje jim to různé nemoci a zároveň to snižuje výživovou hodnotu z potravin, které dostávají, pokud například trpí průjmy a podobně. V současné době je také obrovský počet obyvatel, kteří nemají bezpečné a důstojné obydlí, kde je teplo, člověk tam má přístup k vodě a toaletě a k dispozici minimálně metr a půl čtverečních na osobu. Tento problém se přitom netýká jen lidí, kteří museli opustit domov kvůli bojům, ale také kvůli chudobě.
Vedle toho všeho mají lidé potíže dostat se k základní zdravotní péči, a to hned z několika důvodů. Nemohou si to dovolit, protože si zdravotní péči musí hradit, nebo se k ní nemohou dostat. Část zdravotních zařízení přestala fungovat a zdravotní personál nedostal tři až čtyři měsíce zaplaceno. Do velkých měst navíc přišly statisíce lidí, kteří utekli před válkou, a ne všichni se vrátili zpět. Počet pacientů proto převyšuje kapacitu, nemocnice jsou zahlcené a potýkají se s nedostatkem personálu i materiálu. Bez peněz také nejsou schopné zajistit elektřinu a teplo, které umožňují provoz těchto zařízení.
Jak k celé této krizi přistupuje Tálibán?
Po nástupu k moci Talibán využil bývalý státní aparát. Nevyužil ho sice ze 100 procent, vtělil se ale do ministerstev, agentur i dalších úřadů. Z velké části tedy přijal bývalý státní aparát, a to včetně obrovských těžkostí a problémů, kterým čelil už minulý režim.
Když v srpnu vrcholila ofenziva, bylo vidět, že Tálibán nemá žádný plán převzetí moci. Neměl žádné programové prohlášení, jak chce nastavit zdravotnictví, školství a další věci, o těchto aktivitách hovoří až teď. Děje se to víceméně za pochodu. Je ale vidět, že nebyli připravení ani na reakci zahraničí. Afghánský rozpočet byl ze 70 procent plněn příjmy od zahraničních dárců, Tálibán ale zřejmě neočekával, co nastane, pokud se tento penězovod zastaví.
Proto není velké překvapení, k čemu nyní dochází. Na druhou stranu to neznamená, že by se systém zastavil. Je vidět, že nový státní aparát problémy vnímá a nějak na ně reaguje. Musíme brát ale v potaz, že státní správa ještě nemá absolutní kontrolu nad všemi složkami a prochází tranzitním obdobím. Z toho pak vznikají velké zmatky a samozřejmě velká nejistota obyvatel.
Jednání s Tálibánem
Po pádu Kábulu byla organizace Člověk v tísni nucená na čas přerušit činnost na místě, nyní ale pomoc běží dál. Jak nyní probíhá komunikace o dodávkách humanitární pomoci s Tálibánem? Je v tomto ohledu patrné, že se vláda změnila a že do čela země postavili lidé, kteří s tím předtím neměli zkušenost?
Je pravda, že jsme na dva týdny museli pozastavit činnost. V kancelářích jsme sice zůstali, ale takzvaně jsme „hibernovali“ a neposílali lidi ven do terénu. Od konce srpna a začátku září jsme ale začali podnikat kroky, abychom mohli začít zase distribuovat pomoc. Pokud jde o vyjednávání, jsme spíš takový mezičlánek. Jednání na vyšší úrovni vede hlavně Organizace spojených národů, potažmo určitá platforma mezinárodních organizací, kde máme svoje zástupce.
V Afghánistánu mám tři další děti. Bojím se o ně, říká žena, kterou evakuovala česká armáda
Číst článek
V srpnu a září nejprve vzniklo několik komisí, například komise pro neziskové organizace nebo pro zdravotnictví, kam Tálibán posílal své členy. Tyto komise pak sloužily jako prostředníci ke komunikaci, asi před dvěma a půl měsíci ale byly zrušeny a včlenily se do ministerstev a jiných institucí. Úředníci zůstali, nový režim si tam nicméně dosadil vlastní náměstky, ministry nebo technické odborníky a poradce.
Běhen jednání, kterých jsme se účastnili, se přitom používaly podobné koordinační mechanismy jako předtím. Zaměřovaly se na praktické věci jako například: Chceme distribuovat pomoc v těchto konkrétních vesnicích – za jakých podmínek tam mohou naše ženské zaměstnankyně a můžeme tam provést průzkum potřeb dům od domu včetně domácností, kde žijí jen ženy?
Všechno to vychází ze základních principů humanitární pomoci, která musí být nestranná, nezávislá a musí vycházet z potřeby. Pomoc má jít nejvíce zranitelným bez ohledu na to, odkud pocházejí, jaké je jeho pohlaví a podobně. To jsou červené linie, které neustále monitorujeme, pokud hledáme příjemce podpory. A je jasně řečeno, že není možné do toho zasahovat.
Lidé z Tálibánu jsou nekompetentní a nezkušení. Jednání jsou o to složitější, říká Kocian z Člověka v tísni
Číst článek
A skutečně jste takové pokusy nezaznamenal?
Já osobně ne, ale samozřejmě jde o praktiky, které probíhají všude, i v Čechách – jednoduše všude, kde jsou veřejné peníze. Musím říct, že se teď velmi těžko čte, jestli jde o korupci na místní úrovni, nebo zdali je to systémový problém, který je státem řízený či umožněný. Nový režim říká, že je proti korupci, je ale otázkou, jak to bude vypadat v praxi a jestli se jim to podaří udržet v celé zemi, pokud se už nyní ocitá na prahu humanitární katastrofy a situace může být ještě horší.
Ale abych odpověděl narovinu, určitě se před tím máme na pozoru. Snadno lze zaměnit, jestli jde o korupci, nebo cílený zásah do výběru příjemců podpory. V zemi, jako je Afghánistán, kde všechny rodiny potřebují pomoc, ne všechny jsou ale stejně zranitelné, to skutečně může být snadno zaměnitelné. Nehlídáme si tedy jen korupci, ale také to, abychom dokázali dostat pomoc skutečně ke všem, kteří se ocitají na hraně.
Krátkozraká řešení
Zmiňoval jste, že Tálibán nebyl připravený na to, když státní kasa přijde o peníze ze zahraničí. Od pádu Kábulu se na úrovni mezinárodního společenství přitom neustále diskutuje o tom, jak do Afghánistánu poslat pomoc a neposílit tím Tálibán, mezitím se ale krize stále prohlubuje. Měl by podle vás svět začít s Tálibánem více spolupracovat, aby se krize v zemi zmírnila, nebo by měl trvat na stanovených slibech a zárukách, který požaduje po Tálibánu? Ať už jde o práva žen nebo záruky bezpečnosti pro lidi, kteří pracovali pro bývalou vládu.
Určitě, já se ve své práci ale zaměřuji hlavně na potřeby lidí. Z mého pohledu je tedy důležité si uvědomit, že musíme rozlišovat mezi dvěma věcmi. První je politický aspekt, který se týká uznání vlády nebo rozvojových témat, a pak to je lidská stránka. Tyto dvě věci musíme dát do rovnováhy. Říct si, jestli stojí za to, aby letošní zimu nepřežil milion dětí, které za to nemohou, nebo zkolabuje systém zdravotnictví. Stát momentálně není a dlouhá desetiletí nebyl soběstačný, je proto otázkou, jaké jsou vlastně alternativy.
Lékařka v Jižním Súdánu: Měli jsme otevřený hrudník a museli jsme sáhnout po staré metodě dvou láhví
Číst článek
Momentálně tedy řešíme základní přežití, a ne dlouhodobý rozvoj příštích deseti a více let. Peníze teď musí jít tam, kde jsou nejvíc potřeba, a k tomu je nutné stanovit zmíněné červené linie.
Od poloviny října Člověk v tísni podpořil přes 2000 afghánských domácností. Ve většině případů jde o finanční pomoc určenou na nákup základních potravin, oprav obydlí nebo zajištění tepla. Je za těchto okolností vůbec reálné, aby se pomoc dostala ke všem lidem, kteří ji skutečně potřebují?
K tomu, aby bylo skutečně možné obrátit současnou katastrofu, je zapotřebí společná reakce. Humanitární organizace, jako jsme my, musí být schopné poskytovat humanitární pomoc. Pokud se ale nevyřeší situace kolem finančního a bankovního sektoru v zemi, měna padne a lidé nebudou mít přístup ke svým bankovním účtům, pak naše pomoc nemůže být dlouhodobá.
Podobné to je ale i s dalšími oblastmi. Jedna věc je, že přežijete zimu a neumřete hlady, ale pokud se nenastartuje zdravotní sektor, bude to opět velmi krátkozraké. Možná to zní naivně, podle mě je ale také hrozně důležité být součástí celkového přístupu, snažit se pomoci a uvědomit si, že jsme v Evropě v jistém smyslu vyhráli „ruletu“, zároveň ale soucítíme s ostatními lidmi jinde na světě. Tato hnací síla v kombinaci s dalšími kroky pak zajistí, aby pomoc byla udržitelná.
Podle informací, které máme, se OSN, Světová banka a Mezinárodní měnový fond nyní snaží o vytvoření záchranného balíku, který má pomoct Afghánistánu, aniž by nutně řešil otázku uznání nového režimu. Země by tak získala čas alespoň přes kritické období zimy.
To je podle vás ta cesta?
Je to jedna z cest, tahle je ale momentálně nejblíž. Ještě k vaší předchozí otázce – můžeme na to koukat i z pohledu migrace. Nikdo z nás by asi nechtěl žít v zemi, kde nemáme příjem ani přístup k základním potřebám. V takovém případě pak člověk hledá další řešení a určitou záchrannou pro něj může být opuštění země. To je další úhel, jak na současnou krizi koukat.
