Co s albánskými bunkry?
Na každou rodinu jeden betonový bunkr - takové bylo krédo bývalého albánského diktátora Envera Hodže. Nechal je vystavět v obavách z útoku, který mohl přijít odkudkoliv. Bizarní pomníky stalinistické doby přečkaly více než 3 desetiletí.
Betonové bunkry jsou rozesety napříč celou Albánií. Původně měly obranný charakter. Inženýři, kteří je před 35 lety vyprojektovali, počítali s tím, že na 800 tisíc drobných kopulovitých pevností bude schopno odrazit útok o síle deseti milionů mužů. Jsou postaveny z mimořádně tvrdého betonu, který ve zkouškách odolával granátovým i bombovým útokům.
Počítalo se dokonce i s třídním nepřítelem. Proto mají některá opevnění střílny směřované proti sobě. Diktátor Enver Hodža tehdy cítil nutnost zemi zabezpečit proti možnému napadení ze strany NATO nebo Varšavské smlouvy. Vlastně, drobná Albánie viděla nepřátele všude - na severu, jihu, východě i západě. Jejího vládce ale ani ve snu nenapadne, že nepřátelské invaze nebude tím, před čím bunkry neobstojí. Částečnou zkázu pro ně totiž znamenalo až vnitřní lidové povstání.
V dnešní době nalézají betonová opevnění různá využití. Stávají se z nich hnízdečka lásky, veřejné záchodky, farmy pro pěstování hub i plesnivinou páchnoucí domky. Do prostoru, který má napříč pět metrů a v nejvyšším bodě je vysoké 2 a půl metru, se neváhají nastěhovat celé rodiny poté, co při krachu pyramidových společností přišly prakticky o všechen majetek.
Co s ohyzdnými pomníky Hodžovy doby dál? Zničit je se ukázalo jako nadlidský úkol. Nedají se odstřelit ani zevnitř. Zaznívají sice i takové nápady, jako shodit je do moře, kde by fungovaly jako vlnolamy. Jenže ani to si nemůže Albánie z finančních důvodů dovolit.
Tak snad následovat příkladu party Italů, kteří přerostlé krtince pomalovali pestrými barvami? Dva vedle sebe nabarvily na růžovo. Z výšky prý vypadají jako ladné dívčí poprsí.
