Zastavme vypouštění skleníkových plynů do atmosféry, apelují vědci Organizace spojených národů v nové zprávě klimatického panelu IPCC. Přesný plán cesty k uhlíkové neutralitě ale v mnoha zemích chybí. „Důležitější, než kdy vypustíme poslední tunu CO2, je způsob, jak toho dosáhnout. Musíme nastavit funkční uhlíkový rozpočet,“ říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz ředitel iniciativy Fakta o klimatu Ondráš Přibyla.

Tento článek je více než rok starý.

Data Praha 7:05 13. srpna 2021 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V souvislosti se snižováním emisí skleníkových plynů se často mluví o dosažení uhlíkové neutrality, tedy stavu, kdy lidstvo svou činností nepřidává do atmosféry další oxid uhličitý. Jak s tím souvisí uhlíkový rozpočet a jak si ho představit? 
Víme, že oteplení planety je přímo úměrné vypuštěným emisím, a to nezávisle na tom, kdy budou vypuštěny. Nová zpráva IPCC říká, že pokud dosáhneme uhlíkové neutrality, oteplování se se zpožděním zastaví. Na jaké hranici se ale oteplení zastaví, je dáno právě množstvím emisí. Uhlíkový rozpočet je zjednodušeně plán toho, kolik emisí a kdy můžeme vypustit.

Jaký je tedy rozdíl mezi uhlíkovou neutralitou a uhlíkovým rozpočtem?
Koncept uhlíkové neutrality a uhlíkového rozpočtu si můžeme představit jako metaforu kuřáka, který kouří deset cigaret denně a v roce 2030 chce přestat s kouřením. Bude velký rozdíl, pokud během prvních dvou let sníží spotřebu z deseti na jednu cigaretu denně a vydrží to, anebo jestli bude pokračovat deseti cigaretami denně až do roku 2030, kdy skončí úplně. V každé situaci vykouří různý počet cigaret a dopady na zdraví budou počtu cigaret přímo úměrné. Rok, kdy přestaneme kouřit, je rok dosažení neutrality. Množství cigaret, které se do té doby rozhodneme vykouřit, je rozpočet.

Oxid uhličitý ale není jediným skleníkovým plynem, který do atmosféry vypouštíme. Proč se tedy zaměřit primárně na něj?
Zpráva IPCC vychází z předpokladu, že oxid uhličitý je dominantním skleníkovým plynem a v atmosféře zůstává dlouho. Momentálně zodpovídá za zhruba 85 procent skleníkového efektu. Ostatní skleníkové plyny jsou krátkodobé, právě proto má smysl uvažovat o uhlíkovém rozpočtu, a ne například o metanu či jiných plynech. 

Jestliže zpráva říká, že na oteplení do 1,5 stupně zbývá celosvětově vypustit 400 gigatun CO₂, tak je to možná o padesát gigatun méně nebo více, ale zhruba tolik si můžeme dovolit, pokud nechceme oteplení větší.

Česká republika momentálně na národní úrovni nemá stanovený cíl dosažení uhlíkové neutrality ani velikost uhlíkového rozpočtu. Proč? 
Nemá, ale existují soukromé firmy, které si počítají vlastní uhlíkový rozpočet a dosažení uhlíkové neutrality si daly za cíl do roku 2030. Existují také precedenty na národních úrovních, například Velká Británie má svůj plán formulován nejen jako výpočet, o kolik procent sníží emise, ale také, kolik jich vypustí. V České republice je průkopníkem Praha, která formulovala svůj klimatický závazek také formou uhlíkového rozpočtu.

Je tedy snižování emisí nyní pouze na rozhodnutí firem? Proč by měly směřovat k uhlíkové neutralitě? 
Zůstávat u fosilní energetiky je pro firmy risk, protože dříve nebo později přijde situace, kdy další uhelné elektrárny v provozu nebudou. Nemá tedy smysl v nich mít příliš mnoho investic. Plán dosažení uhlíkové neutrality také může být signálem pro společnost, že to s přechodem na jiné zdroje energie myslíme vážně. Velké firmy typu ČEZ nebo Shell ví, že se musí transformovat.

Můžeme si myslet, že jsou to firmy, které vydělávají na fosilních palivech, ale mnohdy jim ke snížení emisí skleníkových plynů chybí pouze funkční infrastruktura. Zároveň potřebují, aby byla poptávka. Současná společnost je založená na tom, že odebírá uhlí, ropu, zemní plyn skrz ropovody.

Má tedy vůbec smysl koordinovat snižování emisí na národní či mezinárodní úrovni? Jak k tomu mohou přispět závěry reportu IPCC?
Soukromý a veřejný sektor se doplňují. Velké korporace začínají říkat: „Vlády, uvalte uhlíkovou daň, my to potřebujeme, protože jsme schopni se transformovat, ale nemáme dostatečně silný poptávkový impulz.“

Úsilí snižovat emise je dlouhodobé a nyní vidíme, že například Pařížská dohoda se zpožděním vyvolala reakci ve spoustě zemí. K cíli uhlíkové neutrality se přihlásily i ty, které společně odpovídají za dvě třetiny světových emisí.

Nové závěry souhrnného reportu IPCC mohou v dalších jednáních přispět právě tím, že je to přesněji formulovaný signál, jak zásadní prioritou má snižování emisí být.

Další milník. Koncentrace CO₂ v atmosféře vzrostla od začátku průmyslové éry o polovinu

Číst článek

Zpráva IPCC mimo jiné objasňuje citlivost klimatu, co si pod tím představit?
Vliv člověka na koncentrace skleníkových plynů v atmosféře je stoprocentní. Otázka citlivosti klimatu souvisí se zpětnými vazbami, tedy tím, jak zesílí procesy, které vypouštěním skleníkových plynů způsobujeme. Dám příklad: zvyšující koncentrace skleníkových plynů zvedne průměrné teploty. Rozmrznou ledovce a tím se změní odrazivost povrchů, což způsobí větší záření a tím se zase zvýší teploty. Jaká je přesně odezva klimatu, tedy jak silné jsou tyto zpětné vazby, je výzkumnou otázkou, na kterou postupně získáváme přesnější odpověď, například v nové zprávě IPCC.

Ke stanovení uhlíkového rozpočtu nás ale více než citlivost klimatu zajímá jednotka oteplení na množství vypuštěných emisí. Musíme také počítat se setrvačností klimatu, o které nyní víme, že je zhruba deset let.

Pokud se tedy bavíme o dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050, počítáme již se setrvačností?
Uhlíková neutralita je bodem, kdy přestaneme vypouštět další emise. Měli bychom toho dosáhnout okolo roku 2050, do roku 2030 ale musíme snížit emise o polovinu. Znamenalo by to zvýšení teploty o zhruba 1,5 stupně. To nastane zhruba s desetiletým zpožděním oproti neutralitě.

Mnoho lidí se může ptát, proč bychom jako stát měli mít uhlíkový rozpočet a snižování emisí vynucovat, proč nesníží emise Čína nebo Indie?
Čína a Indie už to dělají. Čína dokonce letos na základě evropské inspirace zavedla emisní povolenkový systém. Je ale důležité zohlednit skutečnost, že z hlediska spotřeby energie nelze srovnávat Evropskou unii a třeba Indii. Můžete přepočítat emise CO₂ na obyvatele nebo třeba na rozvinutost regionu. Evropská unie má téměř dvojnásobnou spotřebu energie proti celosvětovému průměru. V absolutním množství má srovnatelnou spotřebu s Čínou a asi šestinásobnou spotřebu oproti Indii.

Potřebujeme, aby se Indie a africké státy rozvinuly. Ukazuje se, že je to jediný humánní způsob, jak zastavit populační růst. Zároveň ale potřebujeme, aby určité úrovně prosperity dosáhly s co nejnižšími emisemi. 

Neustále se opakuje snaha ukázat na toho, kdo by měl začít. Česká republika ukazuje na Čínu, ta má ale pořád nižší emise na obyvatele než my. Ano, Čína by měla snižovat emise, ale to neznamená, že my bychom to dělat neměli. Navíc Česko má jedny z nejvyšších emisí v přepočtu na obyvatele v rámci unie. Čekáme, až začnou ostatní. Emise by se mohly snižovat, ale neděje se to.

Nela Krawiecová, Kristína Zákopčanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít