Dětské koutky ve švýcarských vlacích nabízejí radostné cestování
Švýcarsko je zemí čokolády, ale také klidných a tichých vozů vlakových souprav. Tedy pokud nesedíte na dlouhých tratích v posledním vagonu. Odtud se totiž ozývá dětský smích, který se ale kupodivu mísí s tichostí a spokojeností rodičů. Kouzlo tohoto kupé spočívá v opičce, strakatém koberci a hračkách. Švýcarské dráhy totiž vsadily na dětský koutek.
K perónu ve švýcarském Bernu přijíždí dlouhá vlaková souprava. Většina cestujících stojí spíše u předních vagónů. K těm posledním se moc nehrnou. Říkám si, že je to asi proto, že jeho okna jsou pomalovaná zvířátky. Pár lidí to ale nezastaví a směle vystoupají po schůdcích.
Reportáž Kláry Bílé o dětských koutcích ve švýcarských vlacích v pořadu Zblízka na Radiožurnálu.mp3
Chodbou ve vlaku se prohánějí děti, je jich zhruba tak deset a spolucestující pomalu odvracejí zrak od své knížky. Začíná jim být pomalu jasné, že román už dnes na trase Bern – Curych nedočtou.
S průvodcem Jiřím Pospíšilem z dopravní fakulty ČVUT vcházím do části vagonu, kde je strakatý koberec a skluzavka.
U okýnka ve směru jízdy sedí úplně klidně Katarina a listuje časopisem. Jede se svými dvěma vnoučaty do Curychu. Pokaždé hledá právě vagon, kde bude zároveň dětský koutek.
„Vždycky se dívám, jestli je dětský koutek k dispozici, protože obě mé vnučky tu jsou spokojené a pro mě i pro ostatní dospělé je to velká úleva. Je tu spousta hraček, nejraději mají panenky, ale půjčí si tady i knížku, nebo jiné hry. Povídají si nebo hrají s ostatními dětmi,“ říká.
Přestože jsou švýcarské vlaky na excelentní úrovni, přece jen to s námi někdy trochu hází. Ptáme se proto Katariny, zda se nebojí, že by se děti mohly zranit.
„Jsou to děti, musí se tady na ně dávat pozor, ale nebojím se. Není tu nic, o co by se mohly zranit,“ vysvětluje Katarina.
Bezstarostnost dětí je slyšet u každého z nich. Smích se prolíná do všech koutů posledního kupé. I když je oddělené dveřmi, dětský hlas prostupuje i k dospělým cestujícím na dalších sedačkách o kousek dál. Ruch jim nevadí, prý alespoň našli místo k sezení.
Jiří Pospíšil z dopravní fakulty ČVUT mi mezi pobíhajícími dětmi vypráví, proč se švýcarské dráhy vůbec kdy rozhodly pro pomalované a hračkami nabyté vagóny.
„Aby rodiče nenutili děti jezdit autem nebo nějak jinak, kde si s nimi můžou hrát, tak dráhy vlastně dovybavily tento řídící vůz tímto oddílem, kde jsou prolézačky a různé hračky pro děti. A jezdí tím dokonce tak rádi, že i ostatní řídící vozy na kratší vzdálenosti, které byly dříve určené, jsou teď postupně dovybavovány těmito oddíly,“ řekl Jiří Pospíšil.
Nakonec zkouším oslovit zhruba šestiletou blonďatou dívenku, která právě přistála na podlaze ze skluzavky. Ve změti výkřiků ostatních dětí ale není slyšet, každopádně ale vlakem jezdí ráda.