Ukrajinci posílají armádě vybavení, léky i jídlo. ‚Cítím strach. Hlavně o ty chlapce v první linii‘
Po celé Ukrajině vznikají centra pro příjem pomoci armádě a uprchlíkům. Dobrovolníci pomoc třídí a okamžitě posílají potřebným – vojákům i civilistům v ostřelovaných oblastech. A nadšení dobrovolníků nepolevuje ani desátý den ruské invaze na Ukrajinu. „Volala mi máma a moc se divila, že jsem v práci i v sobotu. My tu ale žádné volné dny nemáme,“ vysvětluje Radiožurnálu třeba dobrovolnice Liljana.
Dobrovolníci přinesli polštáře a paní Liljana jim okamžitě ukazuje, kam je mají položit. Liljana je vůbec takovým symbolem posledních dnů v Dnipru, je to nepřehlédnutelná žena, jak svým hlasovým projevem, tak i tím, jak vypadá.
Přes ramena má uvázanou ukrajinskou vlajku. To by ji samo o sobě nedělalo zvláštní, protože to tady má hodně lidí. Ona sama ji má uvázanou jako pionýrský šátek. To, co ji dělá naprosto výjimečnou, je soubor asi šesti ukrajinských vlaječek a vlajky Evropské unie, které si zabodala do svého účesu.
„Jsem tu už od minulé soboty. V zaměstnání mi dali volno – pracuji jako sekretářka ve firmě, která zásobuje lékárny, a ředitelka mi vyšla vstříc. V tomto centru pro distribuci pomoci jsem každý den od osmi ráno do sedmi večer,“ vysvětluje.
Jak dodává, doma jí nechtějí věřit, že pořád pracuje. „Volala mi máma a moc se divila, že jsem v práci i v sobotu. My tu ale žádné volné dny nemáme. A tak tady fungujeme všichni – jen se musíme domů vrátit do osmi večer, protože to začíná zákaz vycházení,“ říká Liljana.
Koordinace dodávek
A protože je rázná žena, dostala ten hlavní úkol. Usměrňuje dodávky pomoci už od vchodu do tohoto centra.
„Stojíme tady jako koordinátorky. Ptáme se příchozích, co přinášejí a předáváme tuto informaci koordinačnímu centru. A tady děvčata pomoc balí. Teď třeba prostěradla a polštáře, které okamžitě posíláme na frontu,“ vysvětluje Liljana a ukazuje na balíky před sebou.
„Tohle je oddělení věcí jen pro vojáky. Jsou tu například chrániče kloubů a končetin, kukly a maskáče. Vedle máme kamna a ohřívače, které také za chvíli odvezou na frontu. V prvním patře je sklad léků a zdravotnického materiálu. Včera nám například z Rumunska přivezli léky za pět tisíc eur! A všechny už jsme dnes vyexpedovali do Charkova, Kyjeva a Chersonu,“ doplňuje.
Na všechny tady doléhá těžká situace. Podle Liljany ale tahle práce pomáhá alespoň na chvíli zapomenout na vlastní starosti a strach.
„Já, stejně jako všichni ukrajinští občané, cítím obavy a strach. Ani ne tak o sebe jako hlavně o ty chlapce v první linii. Ale všechny nás vyděsil ruský útok na Záporožskou jadernou elektrárnu. Atomová energie je přece bezpečná, jen když je v rukách rozumných lidí. A to, co teď podniká Putin, se lidskému chápání vymyká. Doufáme, že na to dohlédne Mezinárodní agentura pro atomovou energii,“ vysvětluje.
Jak dodává, věří, že Ukrajina nakonec ruskou invazi zastaví. „Snad to Putin nepožene až na ostří nože. Každé ráno se probouzíme s nadějí, že zvítězíme. A my určitě vyhrajeme, jen je otázka kdy,“ říká sebejistě.
„Kabely, pytle, plachty – nahoru!“ zní místností další povely. Nepřetržitý proud humanitární pomoci do Dnipra proudí už od počátku války. Teď budou mít dobrovolníci, kteří se tady pohybují neustále sem a tam s nějakými krabicemi jako mravenci, přestávku na oběd.
A Liljana rozdává dort Napoleon, který pekla její máma, protože jí včera bylo osmdesát pět let. Dobrovolníci mají zrovna k obědu plov, což je rizoto se zeleninou. A nesmíme zapomínat na polévku, boršč, ale ukrajinský.
