Mám plynový vařič a peřiny, doma mi bude lépe, říká seniorka vracející se na Donbas
Zvláštní vlaky odvážejí z Doněcké oblasti obyvatele válečných zón. Vláda sice vyhlásila povinnou evakuaci celé oblasti, ale ne všichni chtějí své domovy opustit. Někteří se tam dokonce i vracejí.
Je půl páté ráno a Oleg Tkačenko se svým kamarádem Sergejem, který přijel pomáhat z poměrně hodně vzdáleného města Chmelnyckyj a bude tu působit pár dní jako dobrovolník, se vydávají směrem na Vuhledar a Pavlovku. Přímo na válečnou linii.
Tisíce lidí opouštějí Donbas na východě Ukrajiny poté, co vláda nařídila povinnou evakuaci. Více si poslechněte v reportáži Martina Dorazína
Ukrajinská vláda totiž nařídila povinnou evakuaci lidí z města, která jsou v největším nebezpečí. Ne všichni se chtějí evakuovat a někteří se tak dokonce vracejí. Třeba i sedmasedmdesátiletá Ljudmila Pavlovna. Oleg ji poveze zpátky do Vuhledaru.
„Chci zpátky domů, jak se říká, do svého doupěte. Přijela jsem sem s nadějí, že mi udělají operaci střev. Praskla mi. Operaci mi dělali osmého srpna, mám vývod, ale zároveň mi tam našli rakovinu. Lékař mi řekl, že mi nádor mohou odstranit, dostane se tam ale vzduch a metastázy se budou rozvíjet rychleji. Odpověděla jsem: Ne, už žádnou operaci, v takovém případě pojedu domů.“
Doma mi bude líp
Paní Ljudmila odjíždí domů, protože nechce být v tomto centru pro běžence v Donbasu cizím lidem na obtíž. „Každé dva dny se musím svléct do naha, lehnout si, umýt se, vyčistit vývod a přilepit ho zpátky. To trvá asi 45 minut. Nemám tady žádné soukromí, protože žijeme všichni pohromadě. Lidi chodí kolem a pohled na mě jim určitě není vůbec příjemný. Proto jsem se rozhodla, že doma, ve Vuhledaru, mi bude líp.“
Ve Vuhledaru má Ljudmila Pavlovna byt, i když ne svůj. „Byt zasáhl granát. Byt už není. Žít budu v bytě vnučky, která bývala místostarostkou. Ostřelování sice poškodilo balkon a v kuchyni není okno, ale bydlet se tam dá. Mám dobré sousedy. Včera všichni volali tak, že se mi rozžhavil telefon. Sousedi většinu času tráví ve sklepě a vaří si na ohni. Já mám turistický plynový vařič, který si vnuci brávali na ryby. Vodu si tedy mám na čem ohřát. Vnučka má pravé peřiny, zima mi nebude. Zimy u nás nejsou moc kruté.“
Ljudmila Pavlovna je na tvrdý život a těžké podmínky zvyklá. Pracovala totiž jako dělnice na pile. „Ve Vuhledaru jsem prožila 53 let a vychovala jsem tři děti. Všem jsem zajistila dobré vzdělání, tak jak to chtěla moje máma. Kladla mi na srdce, abych své holky dobře vychovala. A na zetě mám taky štěstí. Chlapec nepije, nekouří a chodí na ryby.“
Tato nemocná paní si plně uvědomuje, kam se vrací. Z válečné zóny přijela nedávno. „Už jsme si na to zvykli, už umíme rozeznat, jestli střílejí naši, nebo Rusové, jestli je to přílet, nebo odlet. Odjížděla jsem sedmého srpna za velmi těžkého ostřelování, trvalo 24 hodin bez přestávky a napočítali jsme 80 střel odpálených na Vuhledar.“
Ljudmila Pavlovna bere svůj těžký osud klidně. Říká, že Bůh se nedá oklamat – každému vyměřil jeho čas a s tím se nedá nic dělat.
