Pud sebezáchovy jsem úplně neztratil, říká Čech, který evakuoval lidi z Donbasu
Ve středu uplyne šest měsíců od začátku ruského vpádu na Ukrajinu. Češi pomáhají Ukrajincům nejen finančně na dálku, ale i přímo na místě, ve válečných zónách. Jedním z nich je Tadeáš Pala, se kterým v uplynulých měsících cestoval a natáčel i zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín.
S Tadeášem Palou se zpravodaj Dorazín náhodou potkal před domem kultury ve Slovjansku, v Donbasu, kde pomáhal organizovat evakuaci civilistů do vnitrozemí. V bílém autobusu odjíždělo asi 20 dospělých a 4 děti. V českém mikrobusu asi 8 nebo 10 lidí, v autobusu dalších asi 10 nebo 15. Situace se hodně zhoršovala.
Ráno to bývá nejklidnější. Večer už je úplně bláznivé jezdit, popisuje Tadeáš Pala. Poslechněte si reportáž
„Když se bavíme třeba tady u Slovjansku, je to trošinku vidět. Takové ticho před bouří. Ale možná do toho promítám nějaké vlastní představy. Zůstalo tu 15 procent lidí, je to město duchů. Je tady viditelné, že čím se situace zhoršuje, tím víc lidé odjíždějí. Ale samozřejmě je velký problém s lidmi, kteří to odkládají do poslední chvíle – kdy už pro ně třeba nestihneme dojet, nebo dostaneme signál od vojáků nebo administrativy, že už se tam dojet nedá,“ popisoval Pala.
„To je třeba příklad Svjatohirsku. Měli jsme tam jet, ale dostali jsme signál, že už to nejde. Byl poslední den, kdy mohl někdo vyjet, a od té doby už nic. Zůstalo tam asi 30 nebo 40 důchodců, kteří to odkládali. Už byli připravení, ale my jsme pro ně nemohli dojet.“
O několik týdnů spolu Pala s Dorazínem vyrazili na další evakuační misi.
„V noci byl relativně klid, něco tam bouchlo, ale byla klid, protože pršelo. Obecně když je déšť, tak se střílí míň. Mně vojáci říkali, že ty velký trouby nemůžou, nebo nechtějí při dešti používat. Třeba minomet by se mohl rozervat, kdyby jim do něj napršelo,“ vysvětloval Pala.
Tentokrát ale bylo hezky, a to nebyla dobrá zpráva. Pala popisoval, že ráno bývá situace nejklidnější, pak se od oběda dále komplikuje. Večer už je prý úplně bláznivé tam jezdit, nejhorší obstřely jsou vždy v noci. Prostě přiletí a nedá se s tím nic dělat.
Je to blbý pocit
Před městem Bachmut odbočili Pala a Dorazín doleva směrem na Soledar. Tímto úsekem jeli daleko rychleji, protože trefit rychlý cíl je prý těžší než pomalý. Pala navíc dostal od vojáků doporučení jet rychleji, protože úsek byl lépe vidět z ruské strany.
Auto jelo 100 kilometrů v hodině po cestě plné výmolů, kolem byly občas krátery. Také byly občas vidět ohořelé vraky. Poměrně otevřenou krajinou se blížili do vesnice. „Je to blbý pocit. Když je vidět daleko, tak je zároveň vidět z daleka,“ říkal Pala.
Práce, kterou Tadeáš Pala dělá, se dá prý vydržet maximálně měsíc. Jde o to, co člověk dělá, jak dlouho mu to trvá a jak moc náročná je. Sám na sobě pocítil, že člověk může ztratit racionální nadhled.
„Já si nemyslím, že bych úplně ztratil pud sebezáchovy, ale člověku něco vyjde, a pak zkouší víc a víc. Když dělá pak něco míň akčního, tak mu to chybí. A to je špatně. V tu chvíli si musí člověk zapnout brzdu a říct si, že to znamená, že si musí odpočinout. Je obtížné žít tady i doma. Toto je moc náročné a doma je zase moc nuda. Každý s tím musí bojovat a nesmí to přestat kontrolovat a vnímat.“
Toho dne Martin Dorazín s Tadeášem Palou evakuovali dva staré a nemocné lidi.
