Dvouleté Kosovo: euforie z nezávislosti a šedá ekonomika
Od vyhlášení nezávislosti před dvěma lety Kosovskou republiku uznalo 63 států světa. Naposledy Nový Zéland. Ačkoliv se Kosovo snaží, plně soběstačné není a ještě nějakou dobu nebude. Prohlédněte si bilanční fotoreportáž, dva roky po osamostatnění.
Newborn. I po svém narození nepřestává Kosovo vzbuzovat emoce a kontroverze. Žlutě natřená prostorová písmena k oslavě nezávislosti stojí na prištinské hlavní třídě před sportovním centrem, v jehož štítu je megaboard předního bojovníka organizace UÇK Adema Jashariho. Pro Srby terorista, pro kosovské Albánce národní hrdina.
Po únoru 2008 přibyl na mapu světa nový stát. Správu nad bývalou srbskou provincií převzala po misi Spojených národů UNMIK unijní mise EULEX. Postoj ulice vůči mezinárodnímu správci zůstal i přes tuto změnu stejný. Před pár lety "zdobily" fasády budov nápisy jako "UNMIK, go to hell", dnes pak například "EULEX. Made in Serbia". Jedinou organizací, které se lidová tvořivost vyhýbá je KFOR.
Suverénní Kosovo vzdává hold svým porodníkům. Spousta ulic v kosovských městech nese jména amerických politiků a diplomatů. Na začátku listopadu se odhalení vlastní sochy na bulváru Billa Clintona v centru Prištiny zúčastnil bývalý americký prezident osobně. "Nikdy jsem neočekával, že by mi někde mohli udělat tak velkou sochu," pronesl při pohledu na sochu Clinton.
Ze vzdálenosti několika kroků od díla podujevského sochaře Izeira Mustafy na Clintona hledí i jeho žena Hillary. Někdejší první dámě USA a stávající ministryni zahraničí ve vládě Baracka Obamy zatím nikdo sochu nevytvořil. Ale butik se svým jménem už v Prištině má. Zákazníci se ale nehrnou. "Je to šikovná holka, hodně toho pro nás udělala," říká o někdejší první dámě USA cestující na prištinském autobusovém nádraží.
Vedle někdejšího prezidentského páru Spojených států amerických mají obyvatelé Kosova v oblibě i další americké ikony. I zdejší lidé pijí Coca-Colu, čtou autobiografii bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové a v místních kinech sledují akční film 2012 nebo hudební dokument Michael Jackson´s - This is it.. Jen po řetězci McDonald´s není ani stopy.
Tak jak blednou fotografie pohřešovaných z časů válečného běsnění na plotě okolo kosovského parlamentu, blednou i vzpomínky lidí na minulost. Prištinu každý den zaplavují desetitisíce chodců, ulice jsou plné ojetých západoevropských automobilů a silnice brázdí autobusy, které mají svá nejlepší léta viditelně za sebou. Kvete i obchod, všude vznikají nové obchody, hotely a restaurace.
Boom prožívá stavebnictví. Vzniká jedna prosklená stavba za druhou. A klasicky po balkánsku, územní plán netřeba. Najdete tak zdánlivě supermoderní budovy vedle staré mešity. Domy, kde je každé okno jiné. Domy neomítnuté, nedostavěné. Balkóny bez zábradlí. Plot se sádrovou orlicí nebo plot se lvem. Pozorovateli se může zdát, že vkus je kategorie, která zde nenachází uplatnění.
Na živelnou výstavbu především v hlavním městě Prištině si stěžuje i Azem Thaçi, na fotografii se synem Elionem a dcerou Elisou. Thaçi má za manželku Češku a 12 let žil v severních Čechách. "Před válkou v roce 1999 žilo v Prištině 120 tisíc obyvatel, od té doby přišlo půl milionu venkovanů. Kvůli tomu jsou problémy s výstavbou, se šířkou silnic, s počtem aut," říká Thaçi. I tak by ale neměnil, zpátky do České republiky nechce.
Na nově vybudovanou pěší zónu v centru shlíží zesnulý Ibrahim Rugova, kosovský Václav Havel. Novinář, literát a první prezident kosovského státu. Přímo před jeho očima s oblibou lehávají do půli těla vysvlečení žebráci, kteří se v patnáctistupňových teplotách teatrálně třesou a doufají, že jim někdo hodí pár eurocentů. Když uspějí, oblečou se a jdou hledat štěstí jinam.
Návštěvníka, který do země přijede po pár letech, udiví rychlost, s jakou podél silnic rostou čerpací stanice. To vše v zemi, která se může pochlubit až padesátiprocentní nezaměstnaností a nejnižším HDP v Evropě. Například cestou z mezinárodního letiště do centra metropole je pomalu každých sto metrů jedna benzínka. Ta na fotografii patří příteli Azema Thaçiho. Vybudoval ji krátce po válce.
Stejně jako česká města obepne brzy i Prištinu asfaltový prstenec silničního okruhu. Na silnicích přibývá jeden nebo dva pruhy v každém směru. Vznikají nové mosty, nadjezdy a podjezdy. Doprava na předměstí kosovského hlavního města je v posledních týdnech a měsících poněkud ochromena. Stavbaři se totiž do práce pustili na několika výpadovkách najednou. Na provizorních cestách se nedá projet rychleji než krokem.
Silný příliv vnitrostátních migrantů do Prištiny, vysoká porodnost a nedostatek financí mají za následek také přeplněné školy. Šestiletý Elion Thaçi, prvňák a mistr Kosova v karate v kategorii do 27 kilogramů, chodí do školy až odpoledne. Školy mají dvousměnný provoz. V některých se dokonce střídají malí Albánci a malí Srbové. Ve většině případů má ale každé etnikum svojí vlastní budovu.
Potíže s dodávkami elektrické energie pomalu mizí. Zatímco ještě před čtyřmi lety nebylo neobvyklé procházet téměř každý večer ulicemi plnými vrčících a zapáchajících generátorů, dnes musíte mít spíše štěstí. K výpadkům elektřiny už tak často nedochází. Co ale představuje problém, je divoká a nekvalitní elektrifikace. Tím se ovšem Kosovo nijak neliší od svých balkánských sousedů.
Šedá ekonomika, ať už ta velká nebo malá, je v Kosovu jako doma. Podle materiálů Svazu průmyslu a dopravy ČR generuje šedá ekonomika až 35 procent kosovského HDP. Přispívá k tomu i propustná hranice nového státu.. Respekt k zákonům absentuje jak u drobných podnikavců a podnikatelských bossů, tak u dopravců. Černí taxikáři, černí řidiči autobusů, najdete zde cokoliv.
V polovině listopadu Kosovo zažilo svoje první volby po vyhlášení nezávislosti. Plakáty zaplavily velká města. Voliči vybírali své zástupce do městských a obecních rad. Na hladký průběh voleb dohlíželi pozorovatelé z mnoha mezinárodních organizací. Tato příležitost je pro mezinárodní společenství testem, zda nezávislé Kosovo zvládne uspořádat spravedlivé a svobodné demokratické volby.
Kosovští Srbové nyní o situaci v zemi mluvit nechtějí. Kvůli volbám je na ně ze strany srbské vlády a srbské pravoslavné církve vyvíjen tlak, aby hlasování bojkotovali. "Já jsem spokojený, ale mluvit na mikrofon nechci. Odmítl jsem srbskou i kosovskou televizi, takže odmítnu i vás," vysvětluje majitel hospodářství ve většinově srbské vesnici Babin Most ve středním Kosovu. Život je tu hodně odlišný od života ve městě.
Podělit se o své zkušenosti nechtěl ani Miloš Tabaković (vlevo), starosta nedaleké srbské obce Brnice. V den voleb se ukázalo, že ne všichni Srbové žijící v Kosovu vyslyšeli výzvu k bojkotu a k urnám nakonec přišli. Na většinově srbském severu Kosova přišel do volební místnosti jen každý padesátý člověk. V enklávách na jihu Kosova se voleb zúčastnilo mezi 15 a 25 procenty kosovských Srbů.
V hlavním městě Prištině obhájil post starosty Isa Mustafa, představitel Demokratické ligy Kosova (LDK) a poradce prezidenta Fatmira Sejdiua. Ať už se ale vlády v kosovských městech a obcích ujme LDK či její hlavní politický protivník Demokratická strana Kosova (PDK) premiéra Hashima Thaçiho, bude se muset vítěz vyrovnat především s tím, co sužuje jakoukoliv balkánskou zemi...
... třeba moře odpadků a nepříliš dobře fungující komunální služby. Ale jak poznamenal lámanou angličtinou za všechny obyvatele Kosova taxikář cestou na letiště: "Every day is much better."
