Džihád - islámské koncepce šíření víry
Džihád - arabský výraz vztahující se k islámskému náboženství, výraz, který se ve sdělovacích prostředcích nepřesně překládá jako "svatá válka", a který se v povědomí veřejnosti stal synonymem násilí, teroru a nenávisti islámského Východu vůči Západu. Je pravda, že pojem džihád skutečně mj. znamená šíření víry třeba i se zbraní v ruce, evropský pohled však pojem svévolně redukuje a mění jej v téměř magické zaklínadlo, které má vyvolat pocit neklidu z toho, že naše civilizace je ohrožována nevyzpytatelným nepřítelem z muslimského Východu.
Džihád je jeden z klíčových pojmů islámské věrouky a právní teorie, pilíř islámského pohledu na svět a místo islámu v něm. Pojetí džihádu se už ve druhém století islámského letopočtu stalo tak závažným právním a ideologickým problémem, že klasická islámská exegetika i právní věda musely postupně zaujmout zásadnější stanovisko: sjednotit výklady o džihádu a vymezit mu zcela jednoznačné místo v systému islámu. Nyní se pokusme o jeho nejobecnější definici a analýzu na základě tří hlavních zdrojů islámské víry a práva: koránu, sunny a klasické právní vědy - tedy na základě šarí'y.
Pojem džihád je gramaticky podstatné jméno slovesné vytvořené od slovesa džáhada. Trojkonsonantní kořen dž-h-d v arabštině vždy souvisí s pojmy snaha, píle či úsilí. Jestliže abstraktum od prvního slovesného kmene džahada zní džuhd, resp. v mn.č. džuhúd ve významu běžné snahy, pak tvar 3. kmene džáhada má sémanticky emotivnější a naléhavější náboj - nejvyšší úsilí v zápase o nějakou zásadní věc či myšlenku. V konkrétním islámském smyslu se jedná o všestranné úsilí (jedince nebo obce) o co nejúspěšnější rozvoj, upevnění a rozšíření islámu.
Druhá varianta slovesného substantiva 3. kmene zní mudžáhada a znamená už provádění určitého bohulibého skutku nebo způsob chování, zatímco džihád je pojem abstraktnější, je to terminus technicus. Džihád za Boha (dosl. fí sabíli'lláhi - na cestě Boží) je usilí v zájmu upevňování muslimské obce, resp. ochrany a šíření Boží zvěsti, které se Arabům a posléze celému lidstvu dostalo prostřednictvím Muhammada - Posla Božího. Džihád může být veden proti vlastní sobeckosti či hříšnosti, proti pokušení našeptávajícího ďábla nebo proti viditelnému nepříteli muslimské obce.
Teologický i právní význam džihádu předpokládá vynakládat usilí v individuálním i kolektivním smyslu a všemi prostředky, které se volí podle podmínek. Ideálu, který by měl být nejvyšším cílem islámské obce (a vlastně celého lidstva) je Boží vláda ( hukmu'lláh). Tohoto bohulibého stavu by mělo lidstvo dosáhnout v procesu všestranného džihádu, při kterém je možno volit mírové i násilné prostředky, případně kombinaci všech dostupných a účinných způsobů - počínaje prohlubováním vlastní zbožnosti, přes misijní činnost až po válku.
Džihád v nejširším věroučném smyslu je vlastně synonymum pro islámský životní způsob, pro vzorové chování, ztělesněné v osobním příkladu proroka Muhammada. Zahrnuje v sobě nejen válku či boj se zbraní v ruce za územní šíření islámu, zcela rovnocenně je v základních textech pojat i jako cesta ke spáse nebo očištění duše, případně jako trpělivé přesvědčování nevěřících o Boží zvěsti.
Proto právní znalci ( ulamá) rozlišují čtyři roviny, v nichž se může věřící účastnit džihádu: a) džihád srdcem ( al-džihád bi'l-kalb) - týká se neustálého prohlubování osobní zbožnosti, přemáhání hříchu a pokušení, kterému Bůh muslima průběžně vystavuje b) džihád jazykem ( al-džihád bi'l-lisán) - týká se podpory a šíření Pravdy misijní činností a poukazů na špatnosti c) džihád rukou ( al-džihád bi'l-jad) - zahrnuje především obecně záslužnou a charitativní činnost d) džihád mečem ( al-džihád bi's-sajf) - ve smyslu prosazování islámu různými podobami násilí, ať už represí vůči bezvěrcům na území islámu, vedením války za šíření víry, bojem proti strůjcům rozkladu zevnitř, nebo - a možná především - obranou vůči vnějšímu nepříteli.
Pokud jde o korán a sunnu, pak Bůh, promlouvající ústy Proroka a vedoucí jeho činy, nazývá věčný boj věřícího s pokušením "velkým džihádem" ( al-džihád al-akbar), zatímco všechny ostatní varianty jsou pouze "malý džihád" ( al-džihád al-asghar).
V minulém i současném povědomí křesťanského světa byl vždy džihád spjat především s mylně vyloženou koncepcí "svaté války", nikoli s misijní činností nebo svárem dobra a zla o ryzost víry. Džihád ve smyslu války - ať už je útočná, či obranná - je z právního hlediska chápán výhradně jako válka náboženská. Džihád není koncepcí sekulární války, jejímž cílem je rozšířit politický či mocenský vliv, rozhojnit bohatství, pokořit a zotročit obyvatelstvo nepřátelské země nebo získat přístup k moři. Má-li džihád podobu války, pak je to výhradně válka za Boha, za šíření Jeho zjevení a získávání území, na němž má být nastolena Boží vláda. V tom smyslu je útočný džihád válkou spravedlivou a bohulibou. Válka s jinými záměry je naopak bezbožný a trestuhodný čin.
Každý muslimský vládce, jehož pohnutky k vedení války se ukáží jako nízké (ziskuchtivost, touha po slávě, záliba v bezduchém násilí), jedná v rozporu s Boží zvěstí a je odpadlík ( murtadd), zasluhující dokonce horší trest než bezvěrec, který na islámském území zaútočí mečem nebo na islámskou víru slovem. Také jeho válka je, přirozeně, bezbožná a je povinností každého muslima se takovému činu postavit ve spravedlivém obranném džihádu, ale džihád proti vnitřnímu rozvratu stojí na prvním místě.
literatura: Miloš Mendel: Džihád, islámské koncepce šíření víry, Atlantis 1997.
