'Tyhle uličky jsou naším dětstvím'. Do centra Káhiry vyrazili developeři, obyvatelé odejít nechtějí
Bagry se v centru egyptské Káhiry zakously do malebné chudinské čtvrti zvané Maspero. Její úzké uličky plné života a starých domků začínaly jen několik desítek metrů za slavným Egyptským muzeem. Pro developery jsou pozemky pod starou čtvrtí v centru města ale příliš lákavé. Tisíce rodin se proto už přestěhovaly do nového sídliště, které leží dvacet kilometrů od centra Káhiry. Pár vytrvalců ale zatím odmítá bouracím četám ustoupit.
Je to jako válečná scéna: do úzké uličky s opuštěnými patrovými domy se valí neprůhledná clona prachu, teď padá dolů celé průčelí a lžíce bagru už se chystá na další. Smutně tu leží vzrostlý pokácený strom. Nad prázdnými obchůdky visí staré firemní štíty, a uvnitř už jsou jen vyprázdněné dřevěné regály.
„Já jsem se zde narodil. Už od sedmdesátých let slýcháme, že to tady zbourají. Proto jsme už ani nečekali, že ten okamžik opravdu přijde,“ říká Alí. Sedí na dřevěné židli před pořád ještě funkční lidovou kavárnou, objednává mi čaj a sobě vodní dýmku, a dívá se na hromadu sutě před sebou.
„Žili jsme tu jako jedna rodina, nebyly tu mezi námi žádné velké problémy. Když jsem si šel sednout sem do kavárny, zaťukal jsem vedle nás na kamaráda. Jeho mámu jsem považoval za svou mámu. Byla tu mezi lidmi taková intimita, blízkost, vyrůstali jsme tu společně,“ popisuje Alí hodně výstižně atmosféru mizející čtvrtě. I cizí člověk má ve zdejších uličkách za chvíli takový domácký pocit. Všichni se tu znají, je to tu útulné, pouliční psi tady polehávají vedle lidí na zápražích domů.
Alí v kavárně vždycky potká staré kamarády, třeba Abda, který už se přestěhoval na vzdálené nové sídliště: „Teď už bydlím jinde, ale jezdím sem každý den. Je tady práce, musím se nějak živit. Jsem na tohle místo zvyklý, bylo to tu dobré, blízko na náměstí Tahrír, kousek od státní televize." Abdu čeká, až mu někdo nabídne denní námezdní práci pro stavebního dělníka.
Kamarád Alí sice uznává, že se centrum Káhiry musí rozvíjet, ale žádný nový domov prý zdejší čtvrť lidem nenahradí: „V novém sídlišti nikoho neznáte. Nemáte s kým zajít na čaj. Tyhle uličky jsou naším dětstvím. Tamhle je nábřeží Nilu, tamhle kousek náměstí Tahrír a nedaleko je hlavní nádraží. Tohle je pupek Káhiry! Všude se dalo dojít pěšky.“
Až do poslední cihly
Kousek za kavárnou už se bourá a je jasné, že také tahle vůně a bublání vodních dýmek brzy ustane. Procházím kolem malého tržiště se zeleninou, je tu jen stánek s rajčaty a další s cibulí a bramborami.
Sem chodí nakoupit poslední obyvatelé, kteří se nehodlají vzdát, jako je odhodlaná Umm Ma´múnová. „Podívejte, tohle je můj dům. Bydlím tamhle nahoře. Vedlejší dům už strhli. V bytě mám hromady prachu. Každou chvíli se mi může zřítit na hlavu. Ale zůstanu tady až do poslední cihly,“ říká.
Svíčková, Kabáti či sledování hokeje. Česká restaurace v Hurghádě díky návratu turistů znovu ožívá
Číst článek
Umm Ma´múnová nesouhlasí s vládním odškodněním, připadá jí neadekvátní. Lidé dostali v novém sídlišti moderní byty, kde budou první rok bydlet zdarma. Poté ale budou platit víc než desetinásobek svého dosavadního nájemného. Mnozí z nich říkají, že takové nájemné si nebudou moci dovolit.
Před svým obchůdkem stojí krejčí Mahmúd: „Čtyřicet let tady mám dílnu. Co bude, nevím, nechávám to osudu. Zákazníci ale už nechodí. Kdo by se sem těmi sutinami prodíral? Lidé se sem bojí. Chodili ke mně i z bohatého centra města.“
Na balkoně věší paní v barevné dlouhé košili prádlo, ve stromech zpívají ptáci, v postranní uličce má někdo uvázané krávy. Bagry už se ale blíží. Káhira definitivně přijde o malebnou a životem nabitou část svého centra.
