Egypt povzbudil protesty další země, v některých se ale režim zřejmě nezmění
Nepokoje v arabských zemích pokračují. ‚Tuniská nákaza‘, jak je nazývána vlna protivládních povstání v arabském světě, se úspěšně rozšířila. I když ze začátku mnozí nedávali revolucím v arabských zemích mnoho šancí, tuniská a egyptská vláda padla, a otřásá se půda pod nohama například i té libyjské, jemenské či bahrajnské. Ve všech těchto zemích pokračují masové protivládní protesty. Z Libye a Bahrajnu byli včera a dnes hlášeny také první oběti na životech, neoficiální zdroje dnes mluví až o 50 mrtvých v Libyi .
Dění v arabských světech je vnímáno jako dominový efekt. Podle politoložky a analytičky z Pražského institutu bezpečnostních studií Ireny Kalhousové se přelévá pouze revoluční nálada:
„Lidé ztratili strach, který v arabských zemích po léta panoval, kdy jakákoliv demonstrace byla krvavě rozprášena režimem. Ukázalo se, že hlavně Egypt lidi v tomto smyslu povzbudil. Ale nemluvila bych o pádu režimů jako o dominovém efektu. V Egyptě zatím u moci zůstala armáda, která desetiletí režim utužovala.“
Egypt udává v arabském světě tón nejen kulturní, ale i politický. Arabské i nearabské země jako Írán nebo Kurdistán následují Egypt a Tunisko. Jsou ale země, kde se režim zřejmě nezmění. Jedná se například o Bahrajn a Libyi.
"Bahrajn je bohatou zemí díky ropě. Vláda je schopná nabídnout různé sociální programy a dokáže lidi do určité míry uplatit, říká Kalhousová.
Pokud by došlo k nějakým změnám v Bahrajnu, kde má americká armáda mnoho vojáků, znamenalo by to celou změnu pro bezpečnost. „Izrael sleduje změny velice pozorně a s jistými obavami,“ vysvětluje Kalhousová.
V Libyi pro změnu bojují o následnická místa dva synové autoritativního vůdce Muammara Kaddáfího, který zemi vládne celé desítky let. Libye byla vybudovaná na jeho myšlenkách, založená na různých lidových výborech a rotaci úředníků.
Egypt je na rozdíl od Libye více otevřen světu. Byl mimo jiné spojencem Spojených států a západu.
Události v Egyptě, Tunisku a postupně i v dalších zemích přišly podle odborníka na politický vývoj v blízkovýchodních regionech Jana Šnaidaufa jako velké a nenadálé překvapení pro všechny.
„Myslím si, že se jedná o skutečné revoluce, které lze přirovnat k roku 1989. Západ si to uvědomuje a průběh revolucí podporuje. Na rétorice Spojených států bylo výrazně vidět, jak se odkláněla od podpory prezidenta Mubaraka k opačnému konci. Je třeba tyhle revoluce, přinejmenším v Egyptě a Tunisku, jednoznačně přijmout, smířit se s nimi, uvítat je a vytvořit si tak dobrou pozici pro vztahy s režimy, které budou nastupovat.“
