Elysejská smlouva platí 50 let. Vztah Německa a Francie je pro EU klíčový
Francois Hollande a Angela Merkelová se dnes scházejí v Berlíně. Připomínají si, že před 50 lety jejich předchůdci Charles de Gaulle a Konrad Adenauer podepsali v Elysejském paláci v Paříži smlouvu o spolupráci a usmíření mezi národy. Vztah mezi Francií a Německem je dodnes v rámci Evropské unie klíčový, právě současní lídři obou zemí ale cestu k sobě hledají velmi složitě.
„Chceme, aby mezi Francií a lidem Německa nebylo od zítřka nic než porozumění a přátelství.“ Tato slova pronesl francouzský prezident de Gaulle už o rok dříve, než se s kancléřem Adenauerem sešli v Paříži k uzavření slavné smlouvy.
Tehdy se potkali v červenci roku 1962 v Remeši, kde bývali korunováni francouzští králové a kde Němci na konci války podepsali kapitulaci. Pak přijel na oplátku francouzský prezident do hlavního města Západního Německa Bonnu a plynulou němčinou prohlásil: Ať žije Bonn, ať žije Německo, ať žije německo-francouzské přátelství.
O vzniku Elysejské smlouvy připravil reportáž redaktor Pavel Novák, zahraniční zpravodaj Ondřej Houska přiblížil současné francouzsko-německé vztahy
Válečná sekyra se měla navždy zakopat. Přispívalo k tomu už členství obou zemí v zárodku dnešní Evropské unie – Evropském společenství uhlí a oceli. Ve smlouvě podepsané před 50 lety v Elysejském paláci se obě země zavázaly spolu konzultovat kroky v zahraniční politice. Slíbily si také například, že se jejich studenti budou učit jazyk druhého národa.
S většími či menšími úspěchy naplňují smluvní závazky de Gaullovi i Adenauerovi pokračovatelé. Hlavním efektem této smlouvy je, že spolu dva největší národy Evropy neválčí, jako to po staletí dělaly, ale jsou jedněmi z nejvěrnějších spojenců na světě.
Hollande a Merkelová se přou kvůli dluhové krizi
Tradiční francouzsko-německý motor však v poslední době zadrhává. Vztahy mezi prezidentem Hollandem a kancléřkou Merkelovou nejsou moc dobré.
Francois Hollande totiž loni během své prezidentské kampaně udělal něco doposud jen málo vídaného. Učinil z Angely Merkelové svého hlavního oponenta v kampani. Bylo to v době, kdy dluhová krize v eurozóně dosáhla svého vrcholu.
Hollande tvrdil, že celý přístup škrtů, který vůči ní eurozóna zvolila, je špatný a že za něj může Merkelová. Toto řešení odmítl s tím, že se zaměří na hospodářský růst. Merkelová zas v kampani podpořila jeho soka Nicolase Sarkozyho. Toto vymezení provází francouzsko-německé vztahy dosud.
Zároveň ale stále platí, že vztah mezi Německem a Francií je v rámci Evropské unie tím vůbec nejdůležitějším. Jsou to stále dva státy, bez jejichž souhlasu se žádná evropská agenda neobejde.
I tento vztah se už ale proměnil. Dříve zjednodušeně platilo, že Francie rozhoduje a Německo platí. Dluhová krize však ukázala, že Německo je na tom ekonomicky výrazně lépe než Francie, takže rameno vah se v rámci vztahu přesunulo výrazně ve prospěch Německa.
Na čem se Merkelová a Hollande shodnou, je podle nich příliš pomalý postup Evropy v otázce obrany. Oba apelují na ještě těsnější spolupráci. Nejde však o nic převratně nového. O pokroku ve společné evropské obraně se mluví minimálně od roku 1998, kdy tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac s bývalým britským premiérem Tonym Blairem vyzvali k vytvoření společné evropské obrany.
Společná obrana teď není prioritou
Dnes má ale unie na stole k řešení mnohem palčivější věci, především to, zda a jak vůbec přežije euro. V čase utahování opasků se proto na výdaje na zbrojení nebo obranu nedostává peněz.
To bylo velmi dobře vidět i v Libyi, kde bez americké podpory evropské armády nebyly schopné realizovat misi Severoatlantické aliance. Ale v rovině teorie platí, že by Evropská unie měla mít společné jednotky schopné v řádu hodin nebo dnů zasáhnout v konfliktních místech kdekoli na světě.
Takový kontingent existuje už dnes, o jeho akceschopnosti jsou však pochybnosti. Vize společné evropské obrany tak existuje stále spíše jen na papíře.
