Elysejská smlouva platí 50 let. Vztah Německa a Francie je pro EU klíčový

Francois Hollande a Angela Merkelová se dnes scházejí v Berlíně. Připomínají si, že před 50 lety jejich předchůdci Charles de Gaulle a Konrad Adenauer podepsali v Elysejském paláci v Paříži smlouvu o spolupráci a usmíření mezi národy. Vztah mezi Francií a Německem je dodnes v rámci Evropské unie klíčový, právě současní lídři obou zemí ale cestu k sobě hledají velmi složitě.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Paříž - Elysejský palác, sídlo francouzského prezidenta | Foto: Paris Tourist Office, Claire Pignol

„Chceme, aby mezi Francií a lidem Německa nebylo od zítřka nic než porozumění a přátelství.“ Tato slova pronesl francouzský prezident de Gaulle už o rok dříve, než se s kancléřem Adenauerem sešli v Paříži k uzavření slavné smlouvy.

Tehdy se potkali v červenci roku 1962 v Remeši, kde bývali korunováni francouzští králové a kde Němci na konci války podepsali kapitulaci. Pak přijel na oplátku francouzský prezident do hlavního města Západního Německa Bonnu a plynulou němčinou prohlásil: Ať žije Bonn, ať žije Německo, ať žije německo-francouzské přátelství.

Přehrát

00:00 / 00:00

O vzniku Elysejské smlouvy připravil reportáž redaktor Pavel Novák, zahraniční zpravodaj Ondřej Houska přiblížil současné francouzsko-německé vztahy

Válečná sekyra se měla navždy zakopat. Přispívalo k tomu už členství obou zemí v zárodku dnešní Evropské unie – Evropském společenství uhlí a oceli. Ve smlouvě podepsané před 50 lety v Elysejském paláci se obě země zavázaly spolu konzultovat kroky v zahraniční politice. Slíbily si také například, že se jejich studenti budou učit jazyk druhého národa.

S většími či menšími úspěchy naplňují smluvní závazky de Gaullovi i Adenauerovi pokračovatelé. Hlavním efektem této smlouvy je, že spolu dva největší národy Evropy neválčí, jako to po staletí dělaly, ale jsou jedněmi z nejvěrnějších spojenců na světě.

Hollande a Merkelová se přou kvůli dluhové krizi

Tradiční francouzsko-německý motor však v poslední době zadrhává. Vztahy mezi prezidentem Hollandem a kancléřkou Merkelovou nejsou moc dobré.

Francois Hollande totiž loni během své prezidentské kampaně udělal něco doposud jen málo vídaného. Učinil z Angely Merkelové svého hlavního oponenta v kampani. Bylo to v době, kdy dluhová krize v eurozóně dosáhla svého vrcholu.

Hollande tvrdil, že celý přístup škrtů, který vůči ní eurozóna zvolila, je špatný a že za něj může Merkelová. Toto řešení odmítl s tím, že se zaměří na hospodářský růst. Merkelová zas v kampani podpořila jeho soka Nicolase Sarkozyho. Toto vymezení provází francouzsko-německé vztahy dosud.

Zároveň ale stále platí, že vztah mezi Německem a Francií je v rámci Evropské unie tím vůbec nejdůležitějším. Jsou to stále dva státy, bez jejichž souhlasu se žádná evropská agenda neobejde.

Projekce osvětlující Neue Kirche na počest 50. výročí Elysejské smlouvy. | Foto: Reuters

I tento vztah se už ale proměnil. Dříve zjednodušeně platilo, že Francie rozhoduje a Německo platí. Dluhová krize však ukázala, že Německo je na tom ekonomicky výrazně lépe než Francie, takže rameno vah se v rámci vztahu přesunulo výrazně ve prospěch Německa.

Na čem se Merkelová a Hollande shodnou, je podle nich příliš pomalý postup Evropy v otázce obrany. Oba apelují na ještě těsnější spolupráci. Nejde však o nic převratně nového. O pokroku ve společné evropské obraně se mluví minimálně od roku 1998, kdy tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac s bývalým britským premiérem Tonym Blairem vyzvali k vytvoření společné evropské obrany.

Společná obrana teď není prioritou

Dnes má ale unie na stole k řešení mnohem palčivější věci, především to, zda a jak vůbec přežije euro. V čase utahování opasků se proto na výdaje na zbrojení nebo obranu nedostává peněz.

To bylo velmi dobře vidět i v Libyi, kde bez americké podpory evropské armády nebyly schopné realizovat misi Severoatlantické aliance. Ale v rovině teorie platí, že by Evropská unie měla mít společné jednotky schopné v řádu hodin nebo dnů zasáhnout v konfliktních místech kdekoli na světě.

Takový kontingent existuje už dnes, o jeho akceschopnosti jsou však pochybnosti. Vize společné evropské obrany tak existuje stále spíše jen na papíře.

Pavel Novák, Ondřej Houska, Kateřina Kozmová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme