Provoz v estonském hraničním městě Narva značně utichl. Pár Rusů sem ale přesto stále přichází
Na východě Estonska odděluje Evropskou unii a Rusko jen řeka Narva. Mezi dvěma středověkými pevnostmi se přes ni klene skoro dvě stě metrů dlouhý most Přátelství. Provoz na něm klesl v porovnání s dobou před pandemií koronaviru asi o dvě třetiny. Ani válka na Ukrajině ho ale nezastavila úplně a most přecházejí každý den desítky lidí.
„Já jsem třeba přišla domů. Tady jsem se narodila a mám tady mámu i tátu. Ale pak se musím zase vrátit zpátky. Protože to dopadlo tak, že domov mám teď tam,“ vysvětluje paní Maja, pro kterou má domov a zahraničí tady na pomezí Ruska a Estonska snadno zaměnitelný význam.
Je ruská občanka, žije v Rusku, a aby mohla přejít most do Narvy, potřebuje vízum.
„Získala jsem ho loni 22. února. Ale jestli by mi ho dali i po 24. únoru, o tom vážně pochybuji. Už takhle nás tady nevidí rádi. Ale narodili jsme se tu, musíme to vydržet,“ dodává paní Maja.
V autobusech, autech nebo pěšky přechází most v Narvě nejčastěji Rusové žijící v Estonsku na základě povolení k trvalému pobytu. Jen v padesátitisícové Narvě je takových lidí víc než třetina. Přes hranici ale můžou také držitelé estonských šedých pasů, kteří nejsou plnohodnotnými občany žádného státu.
Podle paní Jekatěriny chodili lidé do Ruska dříve často za nákupy. Od té doby, co se ceny srovnaly, ale převažují návštěvy příbuzných. Sama Jekatěrina chodí za tetou, které je přes sedmdesát let a sama by se o sebe těžko postarala.
Rusko vyhostilo estonského velvyslance, pobaltské státy reagují snížením diplomatických vztahů
Číst článek
Kontrola dokladů
Jekatěrina míří k pasové kontrole. Provoz na hranici je podle ní hladký. „Estonci jsou rychlí. Všechno mají v počítači, jde to šup šup. Zato na ruské straně je to mnohem horší. Pořád kontrolují nějaké doklady, jeden s druhým něco řeší, tam si postojíte ve frontě i dvě hodiny,“ říká Maja.
V parčíku u tvrze, kterou v Narvě nad řekou začal ve 14. století opevňovat řád německých rytířů, potkávám taky paní Lenu. S estonským občanstvím a bez víza do Ruska nemůže, ale ani jí to nevadí.
Paní Lena říká, že dřív jezdila do nedalekého Petrohradu podívat se do divadla nebo do Ermitáže, ale víc že nepotřebuje. Za řekou v Ivangorodu byla naposledy před deseti lety, takže ani neví, jak to tam vypadá.
Od uzavření hranic přijíždí podle paní Leny do Estonska míň Rusů. Dříve si pořizovali dači (sezonní nebo celoroční druhý domov – pozn. red.) u Baltu kousek nad Narvou. Teď je ale spíše prodávají, protože se k nim nemají jak dostat.
Pobaltský Singapur
Z okna své kanceláře se přímo na hraniční přechod dívá starostka Narvy a bývalá estonská ministryně vnitra Katri Raiková. Směje se, že od uzavření hranice je pro ni dražší jezdit taxíkem, protože z Ruska se přestal dovážet benzin. Provoz na hranici podle ní klesl ve srovnání s dobou před covidem o dvě třetiny.
Podle Katri Raikové se Narva musí kvůli válce změnit. Starostka si dříve představovala pobaltský Singapur. Chtěla přilákat IT-specialisty z Ruska a Běloruska. Nejvíce rusky mluvící město Estonska teď ale musí orientovat více na Západ. A doufá, že o průmyslový, relativně chudý region tam bude někdo stát.
