„Někdy jsme museli práci přerušit, protože nám volali, že se kolem nás začíná střílet,“ popisuje porodní asistentka Kateřina Holečková realitu, jakou zažila během mise s Lékaři bez hranic v Etiopii. Právě tam si od pacientek vyslechla ty nejtragičtější příběhy. Například když léčila ženu, která po opakovaném znásilňování vojáky skončila těhotná. Vojáci se snažili ji o dítě připravit, způsobili jí tak rozsáhlá poranění, infekci i obrovské trauma.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Addis Abeba/Yaoundé 6:10 20. března 2022 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Během října jste odjela s Lékaři bez hranic na svou nejméně sedmou zahraniční misi, tentokrát do Kamerunu. Z mise jste se ale vrátila dřív, než bylo plánováno. Jak dlouho jste v Kamerunu původně měla být?
Do Kamerunu jsem původně odjela na šest měsíců, vrátila jsem se ale po čtyřech po domluvě s misí. Bylo to moje osobní rozhodnutí, které nemělo s misí nic společného. Všechny mise jsou pro mě skvělé a vždy si na nich najdu něco pozitivního, už jsem se ale cítila tak trochu vyhořelá. Nevím, jestli to tak úplně nazvat, už jsem ale jednoduše necítila, že té misi dávám 100 procent. Jezdila jsem z jedné mise na druhou a vnitřně jsem cítila, že toho je na mě už moc.

Nicméně nebylo to tak naléhavé, abych musela odjet hned. Domluvila jsem se proto s misí, že dodělám věci, které mám rozdělané a na konci ledna odjedu. Pro misi to samozřejmě není nikdy příjemné, když expat odjíždí dřív, protože za něj musí najít náhradu. Zaškolila jsem ale svého vedoucího a pro misi to bylo svým způsobem dobré. Postavili se tak na vlastní nohy a byli schopní si vyzkoušet, jaké to je, když nemají za zády manažera. 

Na misi s Lékaři bez hranic jste poprvé odjela v roce 2017, kdy jste pomáhala v jednom z uprchlických táborů v Kurdistánu. Následně jste byla na misích v iráckém Mosulu, pak v Tanzanii, Libanonu, následně opět v Iráku, Ugandě a naposledy ve zmíněném Kamerunu. Řekla byste, že poslední mise byla tou nejnáročnější, nebo už toho je po tolika misích na člověka prostě příliš?
Možná, že i to mělo nějaký vliv. Krátce před tím jsem se vrátila z Etiopie. To byla takzvaná emergency mise, která byla velice intenzivní. Navíc jsem si dodělávala magisterské studium a dopisovala závěrečnou práci, po které jsem hned odjela na misi. Neměla jsem tedy žádný čas na to, abych se trochu zotavila. Myslím si proto, že i to mělo určitý vliv. Na poslední misi jsem si pak řekla: „Už se cítím trochu vyhořelá a nedávám takové výkony, jaké bych sama chtěla.“ Samozřejmě jsem misi dala všechno, co jsem mohla, už jsem ale neměla takovou energii, jakou bych tomu sama ráda dala. Proto jsem se vrátila dřív.

Znásilňují, zabíjejí dobytek a ničí úrodu. Hladovění a sexuální útoky se v Tigraji stávají válečnou zbraní

Číst článek

Můžeme jen vysvětlit, jaký je rozdíl mezi klasickou a emergency misí?
Znamená to, že na místě probíhá nějaký konflikt a mise jsou většinou kratší, ale intenzivnější. V Etiopii probíhal válečný konflikt, na místo se proto poslal tým, aby zprostředkovali lékařskou péči do oblastí, kam se lokální zdravotní týmy běžně nedostanou.

Takže šlo o reakci na akutní potřeby, které momentálně v Etiopii – předpokládám, že konkrétně v oblasti Tigraje – v daný moment byly? (Konflikt mezi etiopskou vládou a Tigrajskou lidově osvobozeneckou frontou, která kontroluje severoetiopský stát Tigraj, začal v listopadu roku 2020. Boje si od té doby vyžádaly životy tisíců lidí, mezi kterými jsou i tři pracovníci Lékařů bez hranic – organizace poté velkou část aktivit v Tigraji omezila)
Přesně tak. Místní zdravotní střediska byla poznamenaná válkou, lidé proto neměli přístup ke zdravotní péči a MSF (zkratka organizace Lékaři bez hranic) se tam rozhodlo poslat tým. Jednotlivé týmy pak jezdily do hor, kde lidé neměli přístup k péči.

Situace se stále mění

Řekla byste, že jsou tyto emergency mise náročnější?
Určitě. Probíhá tam aktivní konflikt, bezpečnostní situace se proto každým dnem mění. Každé ráno jsme měli brífink, kde se řeklo, že v této konkrétní oblasti je to nyní bezpečné a můžeme tam jet. Pokud tam bezpečno není, medicínský tým tam samozřejmě nepošlou. Nikdy proto stoprocentně nevíte, kam se druhý den pojede nebo jak je program naplánovaný. Pokud se v místě začne střílet, musíme aktivity okamžitě změnit.

Zpráva Amnesty International: Masakru v Aksúmu se účastnili i vojáci z Eritreje, zabili stovky lidí

Číst článek

Zrovna tak to bylo i v Etiopii. Stávalo se, že jsme dojeli do určité oblasti, kde jsme poskytovali péči hlavně dětem do 15 let nebo těhotným ženám, a měli jsme tam najednou 150 až 200 pacientů. Museli jsme je ošetřit během pár hodin, protože máme stanovený určitý časový limit, do kterého se musíme vrátit zpátky na základnu. Aktivity jsou tedy rychlejší, a protože tam probíhá válečný konflikt, i poskytovaná péče je často mnohem intenzivnější. V tom jsou tyto mise náročné.

Jak bezpečně jste se tam cítila vy osobně?
Speciálně v Etiopii vedoucí naší mise dělali vše pro to, aby se naše výjezdy obešly bez jakýchkoliv incidentů. Samozřejmě tím, že jsou všude kolem vás ozbrojení vojáci a jste s nimi neustále ve styku, protože po cestě projíždíte přes checkpointy, je to často nepříjemné.

Už mám ale za sebou několik misí a snažím se si takové věci nepřipouštět. Věřím, že logo MSF nás ochrání. Lidi mají v podvědomí, že jsme nestranní a jedeme tam, abychom se starali o pacienty. Nám je jedno, odkud pacienti jsou. Pokud k nám přijde žena k porodu, nekoukám na to, jakého je náboženství nebo odkud pochází. Stejně tak vidíme jen jako pacienty i samotné vojáky.

Místo násilníka viní oběť

Na všech těchto misích jste působila jako porodní asistentka?
Přesně tak.

Pokud vím, hodně se zabýváte tématem sexuálního násilí a bezpečných potratů. Je to dáno hlavně tím, v jakých zemích jste na misích byla? Jsou právě bezpečné potraty a sexuální násilí něco, co je v těchto zemích skutečně urgentním problémem?
Záleží, v jakém je to kontextu. Třeba když jsem byla na středním východě, téma sexuálního násilí a bezpečných potratů bylo kvůli náboženství větší tabu, ale určitě je to gró každé mise. Někde se o tom mluví více, jinde méně, ale určitě se to děje všude. Je to téma, které nikdo moc otvírat nechce.

Lékařka v Jižním Súdánu: Měli jsme otevřený hrudník a museli jsme sáhnout po staré metodě dvou láhví

Číst článek

Bývá to tabu také proto, že komunita neviní násilníka, ale samotnou oběť. Ženy proto nechtějí přijít na kliniku a raději si některé z nich vezmou život, než aby zostudili rodinu nebo na ně komunita ukazovala prstem a říkala: „Ty jsi za to mohla.“ Proto je hrozně důležité, aby se o tom na každém takovém projektu mluvilo.

Pokud se zaměříme třeba na Etiopii, tam je všeobecně známé, že se sexuální násilí a znásilňování využívá jako válečná zbraň. Byly to právě znásilněné ženy, které končily i ve vaší péči během etiopské mise?
Určitě. Měli jsme plno žen, které končily v naší péči, protože se staly oběťmi hromadného znásilnění. Bohužel to ale v mnoha komunitách byly právě tyto ženy, na které si pak ukazovali prstem, nebo jim bylo vyhrožováno, že pokud to někomu řeknou, zabijí členy jejich rodiny. Mnoho žen si to proto nechávalo pro sebe a ani na kliniky nechodily. Pak je důležité, abyste si s místními vytvořili pouto a věřili vám. Díky tomu si pak přijdou pro péči.

Čech, který navštívil obří tábor u Mali: Uprchlíci chtějí perspektivu a vrátit se domů, ne cestovat do Evropy

Číst článek

To samé je i s potraty. V mnoha zemích je to tabu a není to legálně zcela dovoleno, proto si to každý vykládá trochu jinak. Snažíme se proto ženám zajistit individuální přístup a vyjít jim vstříc, aby se tak vyhnuly nelegálním potratům, které často vedou k tomu, že ženy vykrvácejí nebo trpí doživotními problémy, inkontinencí nebo už nemohou otěhotnět. Někdy se stává i to, že si žena vezme nějaké léky, protože jí s potratem nikdo není schopný pomoct, a následně zemře.

Bývají mezi ženami, které požadují potrat, právě i ty znásilněné?
Záleží na kontextu, ale ano, většinou to jsou ženy, které byly znásilněné. Někdy o tom manžel vůbec neví – nechtějí jim říct, že byly znásilněny, a najednou jsou těhotné, snaží se proto vyhledat pomoc. Nebo prostě nechtějí nosit dítě toho, kdo je znásilnil, a je to pro ně další trauma. Právě těmto ženám se snažíme pomoct. Proto máme v každém projektu psychologa nebo někoho, kdo je schopný těmto ženám poskytnout také konzultace. Díky tomu pak nemají alespoň pocit, že na to jsou samy.

Opakovaně ji znásilňovali

Je nějaký příběh, který vás osobně zasáhnul nejvíc?
Příběhů je samozřejmě více. V Etiopii jsem třeba potkala ženu, která byla opakovaně držena a znásilňována vojáky, pak se jí ale podařilo utéct. Když nám svůj příběh vyprávěla, byla v prvním trimestru těhotenství. Poté, co byla opakovaně znásilňovaná, vojáci zjistili, že je těhotná. Nechtěli ale, aby nosila dítě jednoho z nich, proto do ní strkali klacky. Z toho pak měla samozřejmě psychologické následky a trápila ji také infekce. Byla z toho hodně „sesypaná“.

Hořký konec francouzského působení v Mali. Stažení vojsk vyvolává obavy z posílení islámských radikálů

Číst článek

Hospitalizovali jsme ji u nás, medicínsky jsme jí pomohli, dali jí léky, velmi důležitá ale byla také ta psychologická péče. Naši psychologové s ní pracovali, aby byla vůbec schopná vrátit se k rodině a do normálního života.

Takovéto příběhy byly v Etiopii poměrně časté a musím říct, že tyto ženy byly neskutečně statečné. Některé z nich to braly tak: „Jsem ráda, že jsem přežila, už se k tomu vracet nechci, jen se podívejte, jestli nejsem těhotná nebo nemám infekci.“ Někdy jsem opravdu smekala před tím, jak byly schopné se s tím vyrovnat. Většina z nich měla rodinu a děti, o které se musela starat, a přitom si prošla takovým peklem.

Tato konkrétní žena se měla kam vrátit?
Rodina této ženy o tom naštěstí věděla. Měla příbuzné ve městě, kde se příliš neválčilo, měla se tedy kam vrátit. Důležité bylo i to, že psycholog mohl následně pracovat i s její rodinou, která díky tomu byla schopná pochopit, co se jí stalo a jak jí pomoct vrátit se do běžného života. Tahle konkrétní žena měla štěstí v tom, že jí rodina podržela, ale ne každá znásilněná má v rodině takovou oporu. Některé opravdu nemají kam se vrátit a je to pro ně velice těžké. V takovým případech jsme kontaktovali další organizace, které jim alespoň dočasně poskytly azyl.

Islámský stát zůstává ‚všudypřítomnou hrozbou‘. Posiluje hlavně v částech Afriky, obětí útoků přibývá

Číst článek

Řešila jste takovýto případ sexuálního násilí také u nezletilých?
V případě některých projektů se sexuální násilí týkalo i dětí a bohužel k tomu někdy docházelo i v rámci rodiny. Pak to bylo mnohem komplikovanější, muselo se hodně pracovat především s matkou, která na to přišla.

Měli jsme i případ, kdy se matka s dcerou nemohly vrátit domů, protože by už rodina holčičku s matkou nepřijala zpět. Vyhrožovali jim a tvrdili, že za to může matka a že si holčička všechno vymýšlí. Přes další organizaci jsme jim tedy zajistili, aby mohly bydlet v azylovém domě. I to se bohužel děje a pak záleží hlavně na rodině, zda je možné s ní pracovat, aby se tomu zabránilo. Některé z těchto dětí jsou skutečně malé a nejsou schopné říct, co se stalo. Používáme proto panenky, aby nám to popsaly a abychom věděli, kam až násilník zašel.

Psychologie mi chyběla

Zmiňovala jste, že velice důležitá je také práce psychologa a psychologii studujete i vy osobně. Pomáhá vám to při práci s pacientkami – a možná nejen vám, ale i samotným pacientkám, kterým tak dokážete poskytnout komplexní péči?
Myslím si, že určitě. Je velice důležité to vidět z obou stran. Ženy potřebují dostat léky na sexuálně přenosné choroby, abychom zabránili přenosu HIV a podobně. Vedle toho je ale zásadní dát jí prostor, aby mohla vyjádřit, co se jí vlastně stalo. Porodní asistentky ale nemají takový trénink. Myslím, že právě to mi trochu chybělo, když jsem začala pracovat se ženami, které si prošly sexuálním násilím. Občas jsem nevěděla, jak mám reagovat. Proto jsem se rozhodla dál studovat psychologii, abych jim dokázala porozumět a lépe s nimi pracovat.

Nejvíc mě sebral případ znásilněné těhotné holčičky, říká pracovnice Lékařů bez hranic v Bangladéši

Číst článek

Jak těžké to pro vás je vyslechnout si takovéto tragické příběhy? Je pro vás někdy těžké se s tím po psychické stránce vyrovnat?
Pokud se pacientů sejde víc nebo jde o projekt, který je zaměřený jen na sexuální násilí a potraty, samozřejmě si na konci týdne řeknete, že si musíte vyčistit hlavu. Je potřeba mít nějaký ventil a třeba pro mě je to sport. Když skončí den, potřebuji si to v sobě uzavřít, jdu si proto zaběhat. Na některých misích to nejde, cvičím tedy jógu, pilates nebo se podívám na film. Díky tomu se připravíte na další den, kdy jste znovu schopná přijmout nějaké další příběhy.

Ohromně důležité je také bavit se o tom s kolegy. Pokud porodní asistentky řeší nějaké skutečně tragické příběhy, je dobré si s nimi sednout a říct, co šlo dobře a co je trápí. Také to ze sebe potřebují vyventilovat. Když to v sobě držíte, péče není taková, už nejste schopná dát pacientce tolik nebo si to berete osobně a to také není dobře. Nesmíte se s pacientkou sesypat, musíte ji podpořit.

Je na tom těžké také to vědomí, že pacientce sice můžete pomoc, obecně s tou situací ale nedokážete nic udělat?
Určitě. V mnoha případech si uvědomíte, že pacientce sice poskytnu léky, vyslechnu ji, od nás se ale vrátí zpět do stejného prostředí. Proto je opravdu důležité s ženou pracovat a najít společně nějaké řešení. To vám dá pocit, že jste alespoň trochu schopná změnit situaci, ve které se dotyčná osoba nachází. Někdy to je těžké, ale člověk si musí uvědomit, že dělá všechno, co je v jeho silách.

Za pět hodin 300 pacientů

Asi se to těžko hodnotí, ale dá se říct, která z těch misí pro vás byla skutečně tou nejtěžší?
Každá mise má něco do sebe – je to jiný kontext a trochu jiný tým. Nechci říct, že byla nejtěžší, ale mise, která mi opravdu přirostla k srdci a věděla jsem, že jsem opravdu na správném místě, byla mise v Etiopii v Tigraji. Pracovali jsme tam skoro 24 hodin denně.

Lékařka v Jižním Súdánu: Měli jsme otevřený hrudník a museli jsme sáhnout po staré metodě dvou láhví

Číst článek

Působila jsem tam jako porodní asistentka, která vyjížděla s týmem do nejrůznějších oblastí. Když jsem viděla, kolik lidí za námi přijde a kolika lidem jsme schopní poskytnout alespoň základní péči, byl to opravdu ten nejsilnější zážitek. Poskytovali jsme prenatální péči nebo jsme podávali dětem vakcíny – po pěti hodinách jsme viděli i 200 až 300 pacientů. Celý tým pracoval opravdu do poslední minuty. Když jsme si pak sedli do auta, řekli jsme si: „Jo, zvládli jsme to.“ Měli jsme pocit, že jsme v této bezvýchodné situaci mohli alespoň částečně pomoct.

Byla to určitě jedna z nejtěžších misí. Všude kolem se válčilo a někdy jsme museli práci přerušit, protože nám volali, že se kolem nás začíná střílet a už to není bezpečné. Museli jsme se proto rychle zabalit a odjet. Na druhou stranu mi ale tahle mise nejvíc přirostla k srdci.

Těch misí, které jste s Lékaři bez hranic absolvovala, je opravdu velká spousta a vzhledem k vašim zážitkům bych se nedivila, kdybyste už na žádnou další odjet nechtěla. Máte to zatím takto nastavené, nebo si myslíte, že mise v Kamerunu nebyla tou poslední?
Myslím, že určitě nebyla tou poslední. MSF je moje srdcovka, určitě tedy budu v práci s Lékaři bez hranic pokračovat a doufám, že takovýchto misí bude ještě více.

Věříte tedy, že se s jistou „vyhořelostí“ dokážete popasovat a vrátit se?
Určitě. Myslím, že každý člověk si prochází určitou křivkou, kdy si jednou za čas řeknete, že potřebujete alespoň malou změnu. A pokud tato malá změna nastane, cítíte se zase dobře a naberete druhý dech. Adrenalin a touha pomáhat vás ale pohltí zpátky, na nějakou další misi proto zase odjedete. Alespoň tak je to v mém případě. Už teď přemýšlím, jak se vrátit. Samozřejmě neříkám, že budu odjíždět příští týden nebo příští měsíc, v budoucnu bych se ale na mise znovu ráda vrátila.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít