Spor o menšiny i vlastní existenci. 17 neunijních státníků se potká se členy EU na summitu v Praze
Čtyři desítky premiérů a prezidentů přijíždí do Prahy. Vůbec první summit Evropského politického společenství pořádá české předsednictví. Kromě unijní sedmadvacítky dostalo pozvánku ještě 17 států. Nový formát má otevřít prostor pro dialog. Lídři mají řešit bezpečnost, energetiku či migraci, prostor bude také pro bilaterální schůzky. Kdo by se na nich mohl setkat? Jaký mají země postoj k Evropské unii? Napoví přehled serveru iROZHLAS.cz.
„Pražský summit“, jak se rozhodlo české předsednictví pojmenovat historicky první setkání Evropského politického společenství, proběhne v Praze 5. října a naváže na něj o den později neformální summit Evropské unie.
Bude se konat v širokém pojetí Evropy, pouze bez Ruska a Běloruska. Potkají se spolu nejen lídři, kteří jsou spolu zadobře, ale také třeba ti, kteří řeší letité spory.
Čtyři desítky delegací zamířily do hlavního města. Tomáš Pojar, poradce premiéra Petra Fialy (ODS), který má summitu předsedat, v podcastu Bruselské chlebíčky varoval Pražany, aby se centru ve čtvrtek i v pátek raději vyhnuli. „Nedoporučoval bych rozhodně jezdit autem po Praze ani do města, to může být opravdu složitější,“ podotkl Pojar. Dodal nicméně, že je to pro metropoli příležitost, jak se dostat do povědomí přinejmenším Evropy.
Protože se setkání koná na Pražském hradě, k účastníkům promluví také prezident Miloš Zeman. Jeho role ale bude čistě formální, hostitelská.
Zatímco někteří politici se v českém hlavním městě ukážou pouze „na otočku“, členové unie si pobyt protáhnou. Výjimkou je dánská premiérka Mette Frederiksenová, která se zúčastní pouze pátečního summitu.
Neformálním hostem měl být ve čtvrtek katarský emír Tamim bin Hamad Sání, který měl navázat na středeční schůzku s českým prezidentem Milošem Zemanem. Brusel ale jeho účast neodsouhlasil, proto podle ředitele hradní diplomacie Rudolfa Jindráka ve středu večer odletěl.
S námětem uspořádat setkání Evropského politického společenství přišel francouzský prezident Emmanuel Macron v květnu na půdě Evropského parlamentu. Iniciativa má podle něj „sdružovat demokratické evropské národy, které vyznávají náš soubor hodnot a které mohou, ale ani nemusí, usilovat o vstup do EU“. Účelem tedy nemá být vytvoření alternativy ani suplování rozšiřovacího procesu.
Kromě zástupců unijních států dorazí i představitelé šestice zemí západního Balkánu (Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Kosovo, Severní Makedonie, Srbsko), zemí Asociovaného tria (Ukrajina, Gruzie, Moldavsko), Arménie a Ázerbájdžánu, čtyř zemí EFTA (Norsko, Švýcarsko, Island, Lichtenštejnsko) a také Velké Británie a Turecka. Proč právě ony nejsou součástí unie a jaký k ní mají vztah, odkrývá přehled, který sestavil server iROZHLAS.cz.
Kdo tvoří neunijní sedmnáctku?
- Albánie
- Arménie
- Ázerbájdžán
- Bosna a Hercegovina
- Černá Hora
- Gruzie
- Island
- Kosovo
- Lichtenštejnsko
- Moldavsko
- Norsko
- Severní Makedonie
- Srbsko
- Švýcarsko
- Turecko
- Ukrajina
- Velká Británie
Albánie (premiér Edi Rama)
Žádost o členství v Evropské unii podala Albánie v roce 2009, status kandidátské země dostala o pět let později. Přístupové rozhovory s EU probíhají od 19. července letošního roku.
Kvůli jednáním musela Albánie splnit předběžné podmínky, mezi nimi třeba reformovat soudnictví, vytvořit nový volební zákon, zahájit procesy se zkorumpovanými soudci. Problematická je v zemi také otázka dodržování lidských práv řecké menšiny.
Navíc v zemi jihovýchodní Evropy dominuje islámské náboženství. Vyznává ho na 60 procent Albánců. Zmiňoval se o tom server EuroNews, který právě víru dával do kontextu možných třenic se státy unie.
Arménie (premiér Nikol Pašinjan)
Arménie je součástí evropského Východního partnerství, které začalo fungovat v roce 2009. Taktéž k tomu došlo pod taktovkou českého předsednictví. Česká stopa pokračovala i během dohody o přidružení, které měl na starosti eurokomisař pro rozšiřování Štefan Füle.
Dohoda o komplexním a rozšířeném partnerství Arménie–EU (CEPA) je nejnovější dokument, vstoupil v platnost roku 2021. Posouvá bilaterální vztahy a upravuje spolupráci v politických a hospodářských odvětvích, zároveň posiluje obchodní vazby.
Zakavkazský stát se zavázal k provádění komplexního reformního programu založeného na demokracii, transparentnosti a právním státě – zejména k boji proti korupci, reformě soudnictví a posílení odpovědnosti vůči občanům. Dále také zajištění rovných hospodářských, pracovních a sociálních příležitostí pro všechny.
Arménie má nicméně komplikované vztahy se sousedy – Tureckem a Ázerbájdžánem. Zejména napětí kvůli Náhornímu Karabachu v posledních měsících eskalovalo. Organizátoři pražského summitu doufají, že by třeba mohlo dojít k arménsko-ázerbajdžánské schůzce. Vyřešení konfliktu ale neočekávají.
Ázerbájdžán (prezident Ilham Alijev)
Vztahy mezi Evropskou unií a Ázerbajdžánem jsou definovány zejména Východním partnerství. Přestože se stal prvním demokratickým státem v muslimském světě (na pouhé dva roky v letech 1918–1920, než se stal součástí Sovětského svazu), především v oblasti budování „pevné demokracie“ má EU výtky vůči kavkazské republice.
Problematické je také nedodržování svobody slova. V zemi dochází k umlčování opozice, v posledních letech také rostou falešná obvinění a násilnosti vůči novinářům. Proti tomu se staví řada mezinárodních organizací včele s Human Right Watch a Amnesty International.
Bosna a Hercegovina (předseda předsednictva Šefik Džaferović)
Žádost o členství v Evropské unii podala Bosna a Hercegovina v roce 2016. Země je součástí unijní strategie politiky rozšiřování, které předpokládá možné začlenění států.
Evropská komise určila 14 klíčových priorit, které musí být splněny před zahájením přístupového procesu. Letos v červnu unijní představitelé vyzvali Bosnu, aby urychleně splnila své závazky, zejména co se týče dokončení ústavní a volební reformy.
Země na Balkánském poloostrově řeší také trojnásobné rozdělení společnosti, kdy proti sobě stojí Bosňáci, Srbové a Chorvati, společnost je obdobně rozdělena i z pohledu náboženství.
Černá Hora (prezident Milo Đukanović)
Stejně jako jiné státy jihovýchodní Evropy, i Černou Horu tvoří více etnických skupin – kromě Černohorců také velká menšina Srbů, dále Bosňáků, Albánců nebo Chorvatů.
Přestože se Černá Hora těší pouze kandidátskému statusu EU, už přes dvacet let se v zemi platí unijní měnou eurem. Do mezinárodních struktur se jí daří integrovat. Třeba v roce 2017 vstoupila do Severoatlantické aliance (NATO).
Přístupová jednání začala v roce 2012 a strategické kroky se provádí nadále. Posledním zasedáním věnujícímu se příprav na členství, se uskutečnilo letos v červenci v Podgorici. Z celkového počtu 35 kapitol bylo dosud otevřeno k jednání 33 kapitol, z nichž tři již byly předběžně uzavřeny.
Gruzie (premiér Irakli Garibašvili)
Jedním z čerstvých kandidátů na členství v Evropské unii je Gruzie. Žádost země podala letos v březnu a hned tři měsíce na to vydala Evropská rada rozhodnutí o udělení statusu kandidátské země. S gruzínskou vládou nicméně unie prohlubuje politickou a hospodářskou integraci už téměř deset let.
Problematický je zejména aspekt územní celistvosti. Pro vstup do EU musí Gruzie vyřešit konflikt v odtržených oblastech – Abcházii a Jižní Osetii.
Island (premiérka Katrín Jakobsdóttir)
Oproti jiným zemím se vymyká Island tím, že má pozastavená přístupová jednání s Evropskou unií. Navzdory tomu, že v roce 2010 získal stát status kandidátské země, o tři roky později se islandská vláda rozhodla jednání pozastavit s ohledem na klesající zájem Islanďanů o zapojení do společenství. Tento postoj trvá stále.
Islandští politici nicméně zdůrazňují význam trvalých úzkých vztahů a spolupráce s unií. Zejména na základě Dohody o Evropském hospodářském prostoru.
Sporným bodem, který se opakuje při jednání s ostatními evropskými státy, jsou dohady o mezinárodní vody a práva na rybolov.
Kosovo (prezidentka Vjosa Osmaniová)
Republika, kterou uznává 98 ze 193 členských zemí OSN, 22 z 27 Evropské unie nebo 26 ze 30 členských států NATO. Kosovo deklarovalo jednostrannou nezávislost na Srbsku v roce 2008. Srbsko přitom zemi považuje za svou autonomní oblast a její suverenitu neuznává.
Že účast na Pražském summitu neodmítli zástupci obou zemí, představuje značnou organizační výzvu pro české předsednictví. V rámci něho před týdnem ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) během zahraniční návštěvy avizoval, že bude chtít do konce prosince vyjednat bezvízový styk, což je další krok k evropské integraci Kosova.
Lichtenštejnsko (premiér Daniel Risch)
Jediný evropský ministát, který je členem Evropského hospodářského prostoru. Působí tak na evropském jednotném trhu a částečně podléhá evropskému právu. Od roku 2011 je také součástí schengenského prostoru.
Moldavsko (prezidentka Maia Sanduová)
Ruská invaze na Ukrajinu donutila další stát k tomu, aby požádal o členství v Evropské unii. Moldavská republika tak učinila v březnu tohoto roku a tři měsíce na to jí udělila Evropská rada status kandidátské země. Vztahy s unií se v posledních měsících zintenzivnily, zejména kvůli válce na Ukrajině, která zemi zasahuje taktéž. Moldavsko obdrželo finanční pomoc na humanitární účely nebo hospodářskou stabilitu.
Plnění přístupových podmínek však může trvat. Země se dlouhodobě potýká s korupcí i černým trhem, zejména v proruském regionu Podněstří.
Evropská integrace republiky pokračuje v několikaletém trendu, kdy navazuje na dohodu o přidružení, která se zaměřuje na zónu volného obchodu nebo na uvolněný vízový režim.
Norsko (premiér Jonas Gahr Støre)
Spolupráce ano, ale členství ne. Norové o zapojení do Evropské unie hlasovali v referendu v roce 1973 – a výsledkem bylo zamítnutí vstupu. Pokus s norským referendem se opakoval podruhé o 21 let později, opět ale skončilo odmítnutím.
Severská země nicméně zůstala součástí Evropského sdružení volného obchodu. Odstranila také hranice a sdílí Schengenský prostor.
Norskou předností je nerostné bohatství. V současné energetické krizi se tak spolu s evropskými státy domlouvá na dodávkách ropy a plynu.
Severní Makedonie (premiér Dimitar Kovačevski)
17 let kandidátem a přesto přístupové rozhovory s EU zahájila Severní Makedonie až letos 19. července. Stalo se tak díky odblokování patové situace prostřednictvím dohody s Bulharskem. Země mezi sebou mají dlouholeté problematické vztahy kvůli menšinám.
Problém je i název samotné země. Makedonci se o něj přeli s Řeky, kteří se obávali, že je cílem Skopje získat pod svou správu celý historický makedonský region, který zasahuje i na řecké území. Země nakonec dospěly k dohodě, která vstoupila v platnost v roce 2019 – stanovila oficiální název na Republika Severní Makedonie.
Srbsko (prezident Aleksandar Vučić)
Do Evropské unie by Srbsko rádo od roku 2009, kdy podalo žádost o členství. Tři roky na to získalo status kandidátské země a v roce 2014 začala přístupová jednání. Srbsko kvůli tomu muselo otevřít unii trh a modernizovat administrativu, třeba zaváděním nových registračních značek.
Proces přijetí však komplikuje více faktorů. Nedaří se sjednotit srbskou legislativu s unijní, problematická je také otázka uznání Kosova. A protože bývají přestřelky mezi Srbskem a Kosovem poměrně ostré, může být setkání lídrů obou zemí v Praze důležitou událostí.
Švýcarsko (prezident Ignazio Cassis)
Ve všem neutrální Švýcarsko. Přestože se jedná o zemi uprostřed evropského kontinentu, která je obklopena členskými státy unie, samo o vstupu do instituce neuvažuje. Vstup zamítli v referendu občané před 30 lety. Je nicméně součástí schengenského prostoru i jednotného evropského trhu.
V důsledku ruské invaze na Ukrajinu nicméně zvažuje posílení bezpečnostní a vojenské spolupráce s NATO nebo EU. Pražský summit se tak nabízí jako prostor pro jednání.
Turecko (prezident Recep Tayyip Erdoğan)
Kandidátský status má země sice už od roku 1999, na svém kontě ale má hned několik škraloupů, kvůli kterým se táhnou přístupová jednání.
Mezi nejčastěji skloňované problematické turecké body je stav jeho právního státu, aktivita ve Středomoří a Egejském moři – což v minulosti vedlo k tenzím s Řeckem – dále také řízení migračních toků. V neposlední řadě pak jeho zapojení do bojů v Sýrii a spekulace o možné kooperaci s Ruskem v jeho současném tažení na Ukrajině.
Právě nad účastí Turecka na Pražském summitu se dlouho vznášel otazník. Překvapením tedy bylo, když účast prezidenta Recepa Erdogana potvrdilo minulý týden velvyslanectví.
Ukrajina (premiér Denys Šmyhal)
Už od začátku českého předsednictví, když se mluvilo o tom, že se má v Praze pořádat velký summit, jedním z cílů bylo dostat na něj představitele Ukrajiny. Zastoupení bude mít de facto dvojí. Osobně by se měl dostavit premiér Denys Šmyhal, přes videohovor se připojí prezident Volodymyr Zelenskyj.
Po ruské invazi země podala spěšnou přihlášku do společenství. V červnu letošního roku pak bylo rozhodnuto o udělení kandidátského statusu.
Provázanost s unií se však táhne od roku 2008, kdy vstoupila v platnost dohoda o zjednodušení vízového režimu. Od anexe Krymu a stupňování ruských aktivit na Ukrajině se o to více prohlubovala spolupráce s Evropskou unií. Navázala se diplomatická opatření, uvalily se sankce. Kromě ekonomické finanční injekce se nyní na unijní půdě například jedná o společném roamingu.
Velká Británie (premiérka Liz Trussová)
Pokud má někdo v současné době problém s čímkoliv unijním, je to Velká Británie. Její účast na summitu Evropského politického společenství byla podmíněna tím, že nepůjde o nic organizovaného institucemi.
Velká Británie byla součástí evropských struktur od roku 1973. Vztah to byl ale vrtkavý, ukončený referendem v roce 2016, kdy se Britové vyslovili pro odchod. Zdlouhavá jednání o pobrexitové dohodě zanechala rozbouřené vody mezi konci lamanšského průlivu. Nyní se je může pokusit uklidnit nová premiérka Liz Trussová v Praze.
