Pozorovala ty nejváženější muže v osadě, jak sundávají ze střechy synagogy sedmiramenná svícen menoru, jeden ze symbolů judaismu.Trvalo to poměrně dlouho ale dívenka se i v tom vedru, které tam panovalo, neustále stále vracela a zaujatě vše pozorovala.

Nezapomenu na to, jak stovky nás akreditovaných novinářů usilovaly o několik desítek míst v autobusech, které nás měly dovézt do některé z osad, když už izraelská armáda celé pásmo neprodyšně uzavřela. My šťastní, kteří jsme místo sehnali, jsme odjížděli v noci se silnou vojenskou ochranou, abychom se vyhnuli případné střelbě ozbrojenců. A pak jsem už čekali až se rozední, což trvalo nekonečné hodiny.Zoufalí osadníci a jejich děti na nás chodili pod pláštěm noci házet vajíčka.

Pamatuji si na poct úlevy, když jsme zjistili že to nejsou kameny. To nejlepší ale mělo ještě přijít, protože se po celý den nebylo kde schovat. Před všudypřítomným sluncem. Nezapomenu také na vyhaslé tváře osadníků, kteří už seděli po skončení evakuace v autobusech a smiřovali se s osudem. Tohle všechno je jen zlomek toho smutného co se stalo. Vzpomenu si ale také vždy na pocit úlevy, když evakuace osadníků proběhla bez obětí na životech, a jak se ti, kteří ji měli na starosti, snažili, aby o už bývalé osadníky bylo dobře postaráno.

A když si vzpomenu na onu desetiletou dívku z bývalé osady Netsarim, mám pocit, že ona už snad bude mít možnost žít v klidnějším prostředí bez strachu z útoku nebo bezpráví. Ale kdo ví, na Blízkém východě není v současné době nikdo prorokem

Jaromír Janev Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít