Evakuaci z Gazy židovští osadníci přirovnávají k holocaustu
Přesně před pěti lety začala na Blízkém východě operace, kterou s nadějí sledoval celý svět. Izrael se rozhodl po 38 letech ukončit okupaci pásma Gazy. Udržovat tisíce kolonistů a vojáků na nepřátelském území bylo stále komplikovanější. Už brzy se však ukázalo, že evakuace žádné problémy nevyřešila a mnoho jiných naopak Izraeli přinesla.
„Do Izraele jsem se přistěhovala ve dvaceti letech. Žili jsme s manželem na různých místech, ve velkých městech. Pak jsme si řekli, že se přestěhujeme do osady v pásmu Gazy, že tak vyjádříme naše odhodlání udělat něco pro židovský stát. Byl to sen, který trval do srpna 2005,“ vzpomíná francouzská rodačka Laurence Bezizová.
Laurence byla jedním z osmi tisíc Židů, kteří se postupně usadili v pásmu Gazy. Někteří šli za snadným životem, jiní hledali dobrodružství sionistických průkopníků, další patřili k protiarabským extrémistům. Všichni však šli do Gazy s posvěcením izraelských vlád, pravicových i levicových. Jenže před pěti lety přišla změna.
14 tisíc vojáků a policistů z rozhodnutí vlády Ariela Šarona násilně evakuovalo kolonisty, kteří z Gazy odmítli odejít dobrovolně. Vzdorující osadníci skandovali: „Židé nemohou deportovat Židy!“ Někteří premiéra přirovnávali k nacistům a připínali si židovské hvězdy.
Pak už se jen modlili, ale i to bylo marné.
„Vláda říkala, že odchod z Gazy vylepší pověst Izraele ve světě, když ukončíme okupaci.To ale trvalo asi tak dva týdny. Dnes už celý svět zase Izraeli připisuje všechny možné zločiny. Také nám říkali, že když uděláme v Gaze místo Palestincům, přestane teror. I ten ale pokračuje,“ dozvídám se.
Životy bývalých kolonistů jsou násilnou evakuací dodnes poznamenány
Jak Laurence říká, bývalým osadníkům daleko víc vadí, jak evakuace zasáhla do jejich životů. Trvá pocit vykořenění, drtivá většina jich stále žije v provizorních příbytcích, nedostali od státu všechny slíbené kompenzace, těžko hledají práci, rozpadají se jim rodiny.
Šedesátiletý Moti Sender vzpomíná: „Odešli jsme z osady Ganej Tal den před tím, než tam nastoupili vojáci. Moje žena nechtěla vidět, jak nás vlastní lidé vystěhovávají z domovů. Tchyně zažila v Evropě holocaust, a kdyby jí do domu znovu přišli vojáci, asi by jí to připomnělo nejhorší chvíle jejího života…“
Také Moti považoval Gazu za součást Izraele. I jeho nucený odchod devítičlenné rodiny silně zasáhl. Přesto si tady za voliérou vybudoval svůj malý ráj – už druhý.
V Gaze ve velkém pěstoval sazenice okrasných rostlin, teď už tuto živnost rozjel i na jihu Izraele. A se zápalem se Moti snaží obnovit komunitu lidí vystěhovaných z osady Ganej Tal. Proč tedy také nenadává na vládu? V čem se liší od tisíců nespokojených?
„Koukni: jedna ruka, ale každý prst je jiný. Tak je to i s lidmi. Moje žena si už měsíc po evakuaci našla práci na úřadu. Nic tam nedělala, ale pomohlo jí, že tam prostě každý den docházela. A já raději dávám peníze do stavby nových skleníků než psychologům,“ vysvětluje mi.
Stali se obětí vysoké politiky
Bývalí osadníci nepřipouštějí, že si za své problémy mohou i sami – že se prostě nemuseli usazovat v okupované zemi. Z nástroje vysoké politiky se stali její obětí – pravicový radikál Šaron je pobízel k zabírání palestinské půdy, a když změnil názor, tisíce kolonistů zase vystěhoval.
Laurence Bezizová upozorňuje, že případ zahradníka Matiho je spíš výjimkou: „Vláda slibovala, že do dvou let se úplně všechno vyřeší. Všechno je jinak. V Gaze nás třeba 400 pracovalo jako farmáři. Teď se k tomu podařilo vrátit pouze padesáti lidem. My přitom nechceme ani víc, ani míň, než co jsme měli. Chceme žít přesně tak, jak jsme žili dřív!“
Pět let stará evakuace tedy pro Izrael zůstává otevřenou ranou. A nad ní se vznáší možnost dalšího stěhování desítek tisíc kolonistů – tentokrát z okupovaného Západního břehu Jordánu.
Zvětšit mapu: pásmo Gazy
