Česká farářka otevřela dveře vídeňského kostela LGBTQ+ a uprchlíkům. ‚Nejde o marketing,‘ líčí
Před vchodem do evangelického kostela ve vídeňské čtvrti Simmering vlaje duhová vlajka. Na dvoře minimalistického kostela se právě schází studenti. Obdivují dílo světoznámého architekta Rolanda Rainera. Kostel založil sudetský němec vyhnaný z Brna. Teď ho vede farářka Anna Kamplová z Nové Paky. „Duhová vlajka není jen symbol spojený s průvodem Pride, ale způsob, jak rychle a stručně komunikovat naše hodnoty,“ říká.
LGBTQ v evangelické církvi
Faráři a farářky českobratrské církve evangelické v Česku mohou nově žehnat svazkům osob stejného pohlaví. Do května letošního roku církev rozhodnutí ponechávala plně v kompetenci farářek, farářů a jednotlivých farních sborů. To však nic nemění na české legislativě a na tom, že na rozdíl od Rakouska nemohou páry stejného pohlaví v Česku uzavírat právoplatné sňatky.
Česká farářka, dvaačtyřicetiletá Anna Kamplová, s úsměvem studenty vítá a otvírá dveře do hlavní síně. „Chceme dát najevo, že jsme otevřeni pro všechny. Jsme proti homofobii a transfobii. Ve světě musí být místo pro všechny, což zahrnuje jak lidi z komunity LGBTQ+ a queer, tak i třeba lidi s postižením nebo lidi přicházející z jiných zemí,“ vysvětluje Kamplová z Nové Paky.
V Simmeringu působí jako farářka od roku 2018. Kostel by podle ní měl být otevřeným místem pro všechny. „Původně jsme tu měli duhovou vlajku jen v červnu během Pride, ale teď ji tu máme celý rok. Není to jen symbol spojený s průvodem Pride, ale způsob, jak rychle a stručně komunikovat kolemjdoucím naše hodnoty,“ vysvětluje Kamplová s tím, že nejde o marketingový tah, ale vyjádření toho, co se v kostele děje.
Každoročního pochodu na podporu komunity LGBTQ+ se účastní už potřetí. „Tento rok budou poprvé stát evangeličtí faráři a farářky na konci průvodu a dávat požehnání těm, kteří ho chtějí,“ říká Kamplová.
Nejen LGBTQ
Podle ní nejde jen o to, zda se lidé stejného pohlaví mohou vzít, ale také o to, jaký právní status mají ve společnosti. „Například když jeden člen stejnopohlavního páru zemře, nejsou manželé, ale mají děti, pak nastává velmi těžká situace. V takových případech je podpůrná role komunity a kostela nesmírně důležitá. I proto chceme dát najevo, že jsme tu pro ně stoprocentně,“ uvádí farářka.
Vzpomíná na nedávnou návštěvu evangelického kostela v Bratislavě, kde podporu queer komunitě tematizovala v rámci bohoslužby. „V Bratislavě, na rozdíl od Vídně, je podpora vůči queer komunitě spíše anomálií. Je to paralelní svět, ačkoliv je to jen hodinu z Vídně,“ popisuje.
Na Slovensku podle ní chybí reflexe toho, jak daleko může homofobie zajít. Jako příklad uvádí vraždu dvou mladých lidí před gay barem v Bratislavě na podzim roku 2022.
„Jsem vděčná za statečné kolegyně na Slovensku, které se tato témata nebojí otevřít. I proto si myslím, že je důležité, aby náš kostel a naše komunita byly příkladem toho, že instituční podpora LGBTQ komunitě existuje a může poskytnout bezpečí,“ tvrdí.
Pomoc uprchlíkům
Kromě podpory stejnopohlavních párů je nenápadný kostel v Simmeringu důležitým místem pro uprchlíky, kteří se do kostela chodí učit německy.
„V zimě, kdy byly energie drahé, jsme otevřeli kavárnu pro všechny, aniž by museli platit. Idea byla taková, že v době, kdy se hodně topí a jsou drahé energie, pozveme lidi do kostela, aby nemuseli doma zapínat topení,“ líčí farářka. Projekt byl tak úspěšný, že se s ním rozhodli pokračovat i v jarní sezoně.
Operativní a politický plán: Rakousko řeší s balkánskými státy rostoucí počet migrantů
Číst článek
Kamplová uprchlíkům pomáhá už od roku 2015, kdy do Rakouska přišly desetitisíce Syřanů, Afgánců a Íránců. „Kostel byl místem, kde se mohli setkávat a zapojovat se do komunity, například tím, že s námi navštěvovali seniory v sousedství,“ vysvětluje s tím, že s nimi pak často chodila k soudu při vyřizování žádosti o azyl.
„Museli jsme prokázat, že tu opravdu chtějí zůstat a zapojit se do komunity. V té době jsem se hrozně moc naučila o tom, jak celé azylové řízení probíhá a jakou roli v tom může hrát kostel, který vyznává jiné náboženství než to, se kterým uprchlíci přicházejí,“ vzpomíná farářka.
Ze zhruba 40 žadatelů o azyl, které doprovázela k soudu, nebyly úspěšné jen dvě žádosti. Podle farářky je pomoc uprchlíkům základním kamenem evangelické komunity v Simmeringu.
Uprchlická historie
Před výstavbou současného kostela v roce 1962 stál na jeho místě dřevěný kostelík. Ten si postavili němečtí uprchlíci, kteří po druhé světové válce odešli ze Srbska.
„Byli vyhnaní, protože byli ‚Volksdeutsche‘ (lidé, pro které byla němčina mateřským jazykem, ale žili v Evropě mimo státy s německou majoritou – pozn. red.),“ vysvětluje Kamplová.
Farářka Sandra Silná: Myslím, že kardinál by neměl být tak politicky angažovaný
Číst článek
Uprchlíci byli nejprve v jednom z vídeňských táborů, kde sdíleli kostel s katolíky. „Ten jim však nestačil a proto si zakoupili tuto parcelu uprostřed polí. Ten kostel vedl sudetský Němec, který byl sám vyhnaný z Brna,“ líčí farářka. Dřevěný kostelík však nevyhovoval, protože v něm v létě bylo horko a v zimě zima.
„Je důležité zmínit, že tenhle farář byl trochu nácek, stejně tak jako světoznámý architekt stávajícího kostela z Vídně Roland Rainer,“ přiznává farářka.
Rainer měl už tenkrát navržený evangelický kostel, ale žádný sbor ho nechtěl, protože byl příliš moderní. Ujal se ho právě sudetský farář ze Simmeringu.
Dřevo, cihla, sklo
„Kostel je postavený ze dřeva, cihly a skla. Jiný prvek tu není. Je to v úplném kontrastu s jinými kostely, nevisí tu jediný obraz, soška Ježíše ani jiná dekorace,“ říká Kamplová a ukazuje přitom na zdi holého kostela.
Místo načančaného oltáře stojí podlouhlý stůl. V jeho pozadí je velké okno do zahrady. „Vždy říkám, že okno ven nám umožňuje teologicky procházet církevním rokem. Teď je tu zeleno, ale v zimě se člověk kouká do holého betonu,“ vypráví.
„Na konci roku, když se hodně myslí na smrt, tak je tu jen ta betonová zeď,“ říká s tím, že jí moderní, jednoduché pojetí kostela vyhovuje. Odrazem kostela by podle ní neměla být výzdoba, ale lidskost a komunita, která díky kostelu vzniká jak uvnitř něj, tak venku.
Jeden z pojících prvků celé komunity jsou podle farářky společné hostiny. „Hodně nás spojuje jídlo. Jídlo je něco, co všichni potřebují, ale ne všichni si ho dokážou dovolit ve stejné míře a kvalitě. Zároveň se jídlem dají navázat vztahy, dá se jím propojit komunita.“
Jako příklad uvádí piknik, který se v rámci kostela organizoval v simmeringské čtvrti. „Nějaké jídlo přinesli naši anarchisté, kteří se tu scházejí, něco vzali Afričani, Číňané, Rakušané, Peršané... Nakonec tam byl dlouhý stůl a každý, kdo šel kolem, měl z čeho vybírat. To je pro mě obraz toho, jak by ta církev mohla vypadat.“
