Evropský žalobce Klement: Podvodů z Česka řešíme čím dál víc, většinou klasické dotační podvody
Petr Klement je první Čech, který pracuje pro Úřad evropského veřejného žalobce. A navíc hned jako náměstek nejvyšší žalobkyně. Řeší velké podvody, které míří proti Evropské unii. Případů z Česka prý přibývá a přibývat nejspíš bude. Klement v rozhovoru sdělil, proč se úřad nezabýval kauzou Čapí hnízdo bývalého premiéra Andreje Babiše (ANO), i zážitky ze střelby na zahraniční misi v Kosovu.
Jaké případy z Česka řešíte v úřadu nejčastěji?
Převažují takové ty klasické dotační podvody, nejčastěji se týkají ovlivnění konkrétní veřejné zakázky. Některé jsou jednodušší, některé jsou složitější, záleží případ od případu. Obecně ale věcí přibývá. Meziročně, konkrétně mezi lety 2022 a 2024, můžeme hovořit až o stoprocentním nárůstu případů. Ke konci loňského roku měl Úřad Evropského žalobce rozpracovaných celkem 1927 případů, 77 z nich bylo z Česka.
Firma ‚podnikatele roku‘ odsouzena. Za dotační podvod soud uložil podmínky a peněžité tresty
Číst článek
Čím to je? Lidé víc podvádějí, nebo se o těch případech prostě víc ví?
Já jsem naprosto přesvědčen, že je to tím, že vstoupil do hry Úřad evropského veřejného žalobce. Ten trend nevidíme jenom v České republice. O zhruba 39 procent stoupl počet případů například v Německu, ale i v dalších zemích. Jsou to skutečně obrovské kauzy.
Jednou z nich je takzvaná operace Admiral. Případ začal velmi nenápadně v Portugalsku, kdy si úředník finančního úřadu všiml, že firma, která má pouze jednoho zaměstnance, měla zisk asi 300 milionů eur za jediný rok. Udělal dobrou věc a nahlásil to Národnímu státnímu zastupitelství. To případ rozpracovalo, ale dostalo se do jakési slepé uličky, prostě už dále nebylo schopno linky dohledat. Případ byl postoupen našemu úřadu, a za asi 18 měsíců firma nebyla jedna, ale bylo jich devět tisíc, které se na tom podvodu podílely.
Případ nebyl jen o daňovém podvodu, ale o obrovském praní špinavých peněz. Celková škoda byla přes 2,2 miliardy eur. Myslíme si, že je to největší případ svého druhu v Evropě, který se podařilo rozpracovat, a to jenom díky Úřadu evropského veřejného žalobce.
A jak to dopadlo?
Případ je před soudem. Myslím, že obžaloba byla podána v prosinci loňského roku. A abych přihřál svoji vlastní polévku, jak se říká, na případu se podílela celá řada organizací subjektů, včetně českých pověřených žalobců.
25:11
Hlavní evropská žalobkyně: Řada podvodů s DPH je spojená s Českem, zločinci zneužívají i rozdílné sazby
Číst článek
To znamená, že se tady ta obří kauza týkala i Česka?
Určitě.
Když se řekne dotační podvod a Evropská unie, vybaví se mi kauza Čapí hnízdo bývalého premiéra Andreje Babiše (ANO). Řeší ji teď české soudy. Je to typický případ pro váš úřad?
Pokud hovoříme pouze typově o těch případech, pak určitě ano. Je to typově klasický případ, který by za běžných okolností příslušel k dozoru Úřadu evropského veřejného žalobce. Nicméně my jsme ho neřešili. Přistupuje tam ještě časové hledisko, tedy k výkonu naší příslušnosti. A to je to, že se můžeme zabývat jen trestnými činy spáchanými po 20. listopadu 2017.
700 kilometrů daleko
Jste náměstkem nejvyšší evropské žalobkyně. Co je náplní vaší práce?
Je to trošku komplikované, i když v zásadě jednoduché. Existují takzvaní evropští žalobci a já jsem jeden z nich. Evropští žalobci sedí v Lucemburku, kde je také sídlo Úřadu evropského veřejného žalobce. A každý z těch evropských žalobců sedí de facto na třech židlích. Má trojí funkci. Jednak vede svůj tým. Má tým takzvaných evropských pověřených žalobců. To jsou ti, kteří jsou rozeseti po celé Evropě. A deset z nich máme v České republice.
Dotační podvod a škoda 45 milionů? Evropský žalobce obvinil firmu olomouckého ‚podnikatele roku‘
Číst článek
Dále je členem některé z patnácti stálých komor. Já jedné z nich předsedám. No a v neposlední řadě je členem kolegia úřadu, které rozhoduje o takových těch zásadních strategických otázkách. Vydává pravidla pro pověřené žalobce, pro celý úřad. Rozhoduje o rozpočtu a dalších věcech.
Já navíc tady mám ještě židli čtvrtou. A to je právě zastupování nejvyšší evropské žalobkyně.
To zní jako spousta práce…
Musím říct, že je to velice exponovaná funkce.
Pracujete v Lucembursku. Je to spíš náhoda, že se potkáváme v Praze?
Do Prahy jezdím občas. Vždycky je to na pár dnů, abych navštívil pověřené žalobce, taky kolegy z NCOZ, policie nebo ministerstva spravedlnosti. Vždycky když přijedu do České republiky, tak hodně času trávím na cestách mezi Brnem, Prahou a dalšími městy.
Jak se vám šéfuje týmu deseti lidí, kteří jsou od vás stovky kilometrů daleko?
Dobře. Je lehké být vedoucím, když máte dobrý tým, na který se můžete spolehnout, kterému věříte a který vám přináší dobré výsledky. Za každého bych dal ruku do ohně. Podle pravidel, která jsme schválili, mají pověření žalobci dosažitelnost 24 hodin 7 dní v týdnu. Já se snažím toho příliš nezneužívat, ale mají de facto pracovní dobu neustále.
Neprůstřelná vesta
Korupce v nemocnicích: úřad stopl dotace na nové operační sály i vybavení onkologického centra
Číst článek
Když jsem studovala váš životopis, tak pobyt v Lucemburku vypadá luxusně oproti tomu, co jste zažil v minulosti. Jak jste se ocitl třeba v Kosovu?
V Kosovu jsem se ocitl tak, že někdy v roce 2010 byla zaslána výzva z ministerstva spravedlnosti státním zástupcům, zdali by neměli zájem zúčastnit se mise EULEX, která v Kosovu působila tou dobou. A mně v tu chvíli přišlo jako dobrý nápad se do té mise přihlásit.
Byl jsem přidělen na sever Kosova, do Kosovské Mitrovice. A to na soud, který je jedním z těch neuralgických bodů celého Kosova, kde probíhaly nepokoje, kde se bojovalo, střílelo, kde vybuchovaly granáty. Já jsem nebyl přímým svědkem těch incidentů, ale moji kolegové, především od policie, někteří z nich přímo v tom soudu v té době byli.
Nicméně i za mojí éry jsme se řekněme nenudili. Já jsem se tam zabýval především případy závažné násilné trestné činnosti. Především šlo o vraždy, znásilnění a tak podobně.
Z vašeho vyprávění to vypadá, že to tam bylo i docela nebezpečné. Jak vás ta situace ovlivňovala v práci?
Vnímal jsem to hlavně ze začátku, později už jsem si zvykl.
Ptám se na to i proto, že v jednom z rozhovorů jste popisoval, že součástí běžného dne bylo i nošení neprůstřelné vesty…
Nestávalo se to každý den. Byli jsme ale vícekrát evakuováni a potom tedy ano. Ta situace v té době, když jsem tam působil, se postupně zhoršovala, vyrostly tam barikády.
‚Konečně kompletní.’ Český tým evropských žalobců má nového člena, posílil ho Lukáš Jindra
Číst článek
Nebudu to vykreslovat tak, že by to byl nějaký divoký západ, kde by mi každý den šlo o život. To tak nebylo a necítil jsem se tak. Nicméně přítomnost obrněných vozidel, pytlů s pískem, ostnatých drátů a čas od času nějakého toho výstřelu, byť do vzduchu a byť třeba z radosti, není něco, co by běžný státní zástupce zažíval každý den, když přijde do práce.
Vrátil jste se potom rád k té své hospodařině, nebo naopak vám třeba něco chybělo z toho adrenalinu, který jste tam zažil?
Já si myslím, že je potřeba, aby se člověk včas vrátil z takové mise. Narazila jste na zajímavý psychologický problém, který je popsaný v psychologické literatuře. Říká se tomu mission junkie, to znamená závislák na misi, na adrenalinu. Je pravda, že to intenzivní prostředí, intenzivní vjemy jsou samozřejmě něco, co v člověku zůstane.
Potom následovala vaše mise do Albánie, je to tak?
Ano, možná, že to na mě mělo právě ten vliv. Ale vy jste nadhodila, že žití v Lucembursku je proti těmto dvěma destinacím luxusní, a já musím říct, že luxusní do nějaké míry mohl být i ten pobyt v Albánii. Přece jen Tirana je 40 minut od moře, Albánie má krásné pobřeží, měl jsem kancelář na generální prokuratuře a působil jsem tam jako poradce, a nemůžu říct, že bych pociťoval nějaké nebezpečí.
Zpět tedy do Česka. O Úřadu evropského veřejného žalobce se tady moc nemluví. Není to škoda?
Je to škoda. Mělo by to čtenáře zajímat. Protože se koneckonců jedná o jejich peníze. Na jednu stranu jde o takovou nudnou problematiku, lidé se v tom utápí a říkají si, že dotační peníze jsou ostatně k tomu, aby se utratily. Takže zdánlivě nikomu nechybí.
Ale mohl bych to ilustrovat třeba na případu železničního neštěstí loni v Řecku, kde jsme přesvědčeni o tom, že kdyby evropské prostředky byly použity správně, tedy na renovaci signalizačního zařízení na konkrétní trati, tak nemuselo zahynout několik desítek lidí.
