Střílel po ní Tálibán, přesto s ním Koofiová hledá budoucnost Afghánistánu. A dál bojuje za práva žen
Její matka si přála syna, bála se, že ztratí přízeň manžela, vlivného politika se sedmi ženami. Proto ji chtěla nechat zemřít na slunci, nakonec si to ale rozmyslela. Pro afghánskou aktivistku a političku Fawzii Koofiovou to byl jen začátek těžkého života. Střílel na ni Tálibán, napsala dopis na rozloučenou vlastním dcerám. Nikdy se ale nevzdala a bojovala za práva žen. „Asi není možné, aby mě něco zastavilo, dokud nezemřu,“ říká v rozhovoru.
V TEDx Talks jste popsala hrozby, kterým jste čelila, i to, jak na vaše auto střílel Tálibán. Byla v něm i vaše sestra a dcery. Taktéž jste zmiňovala, že jste dcerám napsala dopis na rozloučenou. Co v něm je?
Chtěla jsem slavnostně otevřít nějakou školu a stavbu v oblasti, za kterou jsem byla zvolena. Cesta autem trvala osm hodin kvůli špatným cestám, v oblasti byla hlášena přítomnost Tálibánu a neexistovaly žádné civilní lety. Mohla jsem využít vojenský vrtulník, tak jsem letěla s vojáky.
Před cestou mi telefonovali, že se Tálibán připravuje vrtulník sestřelit. Ráno jsem se probudila a stále chtěla jít. Jenže dcery spaly. Nechtěla jsem je budit, protože bylo moc brzo. Tak jsem jim napsala, že se asi nevrátím. První důležitou věcí v dopise bylo, aby pokračovaly ve studiu, protože já bych nebyla tím, kým jsem, kdybych neměla vzdělání. Druhou věc, kterou jsem napsala, bylo, aby se nebály, čelily obtížím a změnily to, co chtějí.
Vzpomínala jste, že když jste s rodinou utekla z rodné vesnice, viděla jste poprvé v Kábulu televizi. Pozorovala jste Margaret Thatcherovou a Indiru Gándhíovou a nechápala, že mohou vést národ a mluvit s mužskými politiky. Je dnes někdo, ke komu vzhlížíte?
Myslím si, že se světová politika stala velmi brutální a rozdělující. Poselství nenávisti a rozdělování je dnes velmi silné, bohužel. Lídři se snaží rozdělit národ a nevedou důkladnou a upřímnou debatu. V tomto smyslu tak k nikomu nevzhlížím.
Muž, který bojuje 30 let za demokracii: Vláda na Kubě něco mění, aby se nic nezměnilo. Je to hybrid
Číst článek
Ve 20. století ale byla spousta skvělých lídrů: Mahátma Ghándí, Džaváharlál Néhrú, Nelson Mandela. Všichni tito skvělí lidé, kteří prosazovali lidská práva. To je něco, co v 21. století chybí.
Do politiky jste vstoupila v roce 2005 a nasbírala jste hodně prvenství: byla jste první ženou, která se stala místopředsedkyní parlamentu, založila stranu…
Vždy první (smích). Ale není to jednoduché být první.
Je to vaše motto, být vždy první?
Byla jsem první z naší rodiny, která studovala. Jako první jsem šla do politiky, také jsem první ženou, která byla minulý rok vyloučena z voleb do parlamentu.
Jaký byl důvod, proč jste byla vyloučena?
Politický důvod. Ale museli si najít nějaký důvod, tak řekli, že mám ilegální ozbrojené skupiny.
Takže máte vlastní milici?
Mám vlastní armádu (smích).
Když srovnáte rok 2005, kdy jste poprvé vstoupila do politiky, a současnost, kam se posunul Afghánistán?
Z pohledu společnosti se věci lepší. V jiných ukazatelích to je naopak horší. Když jsem vstupovala do parlamentu, bylo bezpečněji. Nepotřebovala jsem osobního ochránce při kampaních, nepotřebovala jsem koordinovat své akce s našimi bezpečnostními složkami, aby vyčistily oblast a já mohla vystoupit.
A nyní je potřebujete?
Bezpochyby. Když někam jdu, musím informovat bezpečnostní složky. A kvůli Tálibánu nemůžu cestovat po zemi. Tehdy jsem cestovala po zemi ve dne i v noci. Ale přístup lidí vůči ženám se velmi změnil. Máme například kvóty pro ženy v parlamentu – 25 procent. Ze všech dětí, které chodí do školy, je 40 procent dívek. Když mi zakázali kandidovat, neprotestovali pouze muži, ale do ulic vyšlo také hodně žen. To je známka pokroku, kdy žena může veřejně vyjádřit svou frustraci a vztek.
Horečka a Tálibán
Kolik je nyní žen v afghánském parlamentu, četl jsem 27 procent...
Nyní 25, o dvě procenta více bylo v minulém období.
Víte, kolik žen je v českém parlamentu?
Kolik?
V Poslanecké sněmovně asi 22 procent, v Senátu 20. Velice nízká čísla. V Česku se diskutuje čas od času otázka kvót, ale většinou to vyjde vniveč a lidé jsou spíše proti.
Když už máte lidi v parlamentu a debatujete o kvótách, myslí si, že ztratí své křeslo. Takže zmobilizují voliče, aby byli proti. V Indii to je podobné. Mají kvóty na úrovni samospráv, ale ne na národní. Chtěli kvóty i na národní, ale všichni z parlamentu vedli kampaně proti.
Nejde jenom o kvóty. Stále je v Česku podle mě hodně případů, kdy se veřejných debat účastnili pouze muži, nebo zejména muži. Jde třeba i o knihy, které reflektují českou historii a společnost, autory nebo zpovídanými jsou ale výhradně muži (např. Nesamozřejmý národ?, Rozhovory na hraně zítřka nebo Česko na křižovatce – pozn. red.). Jak tomu je v Afghánistánu? Jsou ženy zapojeny do veřejného dění?
To je jedna z věcí, která se změnila. Média se stala velmi dynamickými, máme známou a rozvíjející se televizní stanici. Svoboda slova a médií je respektována. Tedy respektována v tom smyslu, že můžete mluvit, ale za pravdu zaplatíte později. Ženy jsou součástí debaty. Jedním z největších problémů ovšem je participace žen v mírovém procesu s Tálibánem.
V parlamentu jsem navrhla některé zákony, třeba zákon proti násilí na ženách. I když zákon neprošel, protože mu oponovali konzervativní poslanci, vyvolalo to národní debatu. Trvalo to měsíc a vysílalo to každé rádio, televize.
Krymská režisérka: Doma jsem nebyla pět let, ani otci jsem nemohla na pohřeb. Dnes tam vládne strach
Číst článek
Podílíte se na mírových rozhovorech s Tálibánem. S tím stejným Tálibánem, který po vás střílel, házel kameny kvůli nalakovaným nehtům, když jste navštívila ve vězení vašeho muže. Jak těžké rozhodnutí to pro vás bylo?
Když mě k mírovým rozhovorům pozvali poprvé minulý rok, byla jsem v Ženevě a předsedala Výboru Spojených národů pro lidská práva. Odmítla jsem. Poté jsem se vrátila do Kábulu, den před rozhovory v Moskvě. Mluvila jsem se svou 19letou dcerou a řekla jí, že jsem pozvána, ale nejdu. „Proč nejdeš, mami?“ zeptala se mě. „Protože nemám ráda Tálibán, oni mě taky ne a nemyslím si, že bych měla nějaký vliv,“ odpověděla jsem. A ona mi řekla, že to je přesně ten důvod, proč bych měla jet. Protože není jednoduché mluvit s lidmi, kteří vás nemají rádi. Zavolala jsem těm, co mě pozvali, a řekla, že jedu. Nebylo to ale jednoduché z několika důvodů.
Byla jste jedinou ženou?
Byla tam ještě jedna, ale moc se neprojevovala. V noci jsme odletěli letadlem a to bylo plné mužů s vousy a turbany. Takže jsem se cítila nepříjemně od prvního okamžiku. Očekávala jsem těžké diskuse, protože jak se prosadíte mezi lidmi, kteří ani nevěří v účast žen? Brzy ráno, asi ve čtyři, jsme dorazili na místo a byla jsem hodně nachlazená a měla horečku.
Probudila jsem se v 11 dopoledne, když mi někdo volal a říkal, že skutečné jednání začne až ve dvě odpoledne, ale už teď se setkávají vysoce postavení zástupci Tálibánu a Afghánistánu, aby se připravili. Nejdřív jsem si řekla, že mám čas, pak mi ale došlo: „Proč by se setkávali beze mě?“ Takže jsem tomu člověku napsala, kde to je, že přijdu. On mi odepsal, že musí zjistit, jestli tam vůbec můžu. Tak jsem mu napsala, že prostě jdu. A potom odpověděl, že na mě delegace čekají.
A stále jste měla horečku?
Velmi vysokou horečku a bolelo mě v krku. Rychle jsem se osprchovala a šla dolů. Oblékla jsem se úplně obyčejně, ale najednou byly všude kamery a já na to nebyla vůbec připravená. Šla jsem do malého pokoje, kde jsem poprvé spatřila Tálibán. Pozdravila jsem je, ale nikdo neodpověděl, tak jsem si vzala židli a přitáhla ji ke kulatému stolu.
Abych byla upřímná, ani nevím, o čem diskuse byla. Bylo mi hrozně špatně a nevnímala jsem. Zvedla jsem ruku, aby si mě všimli. Dali mi slovo a já na to vůbec nebyla připravená a nevěděla, co říct. (smích) Řekla jsem, že k tomu jednání vzhlíží mnoho lidí v Afghánistánu a že doufám v dobrý výsledek. Tady to začalo, pak už mě brali normálně jako součást jednání, ale nejtěžší byl ten začátek.
‚Zaplatili jsme nejvyšší cenu‘
Myslíte si, že mírové rozhovory jsou dobrým nápadem, že zlepší situaci v Afghánistánu?
V to doufáme. Válka nám vzala hodně příležitostí. Ne pouze životy, ale také příležitosti. Cestuji různými částmi Afghánistánu a setkávám se s lidmi, kteří ztratili příbuzné. Potkávám talentované mladé muže a druhý den slyším, že zemřeli v boji. Musíme válku ukončit, ale není to jednoduché. Tálibán si myslí, že jsou vítězové a měli by tak získat celou zemi. To ale lidé v Afghánistánu nechtějí. Chceme, aby byl Tálibán součástí demokracie, voleb a rozvoje Afghánistánu.
Islámský stát posiluje v Afghánistánu. Chce se ukázat a zasévat sektářské násilí, doplácí na to nevinní
Číst článek
Nemůže to zhoršit postavení žen v Afghánistánu, pokud se bude Tálibán podílet na vládě?
Ženy mají oprávněné obavy, které pocházejí z dob, kdy Tálibán vládl, z jeho ideologie a interpretace islámu. Zároveň ale musíme spolupracovat s mezinárodní komunitou, aby se postavení žen nadále zlepšovalo.
Jak vnímáte záměr Spojených států stáhnout ze z Afghánistánu?
Chápu, že prezidenta Trumpa čekají volby, takže bude jeho rozhodnutí ovlivněno domácí politikou. Musíme ale pamatovat na to, že lidé v Afghánistánu bojovali proti společnému nepříteli: terorismu. Zaplatili jsme za to nejvyšší cenu. Mnoho lidskoprávních aktivistů i mírotvůrců je proti válce v Afghánistánu, já také, ale brzké stažení bez udržitelné mírové dohody bude znamenat, že Afghánistán může být znovu využit teroristy proti mezinárodnímu společenství.
Nejde jen o Tálibán, ale také o takzvaný Islámský stát nebo Al-Káidu. Co pro vás představuje největší nebezpečí?
Kvůli naší zranitelnosti, geografické poloze a čtyřech dekádách války jsme nebyli schopni uchránit naši hranici. Nejde jen o tzv. Islámský stát, ale také o islámské hnutí z Uzbekistánu nebo Turkmenistánu. Skrze mír dokážeme snížit násilí, ale hrozba pro naši bezpečnost tu bude stále. Proto není moudré rozhodnutí odejít s tím, že všechno je v pořádku.
Afghánistán je jednou z mála zemí, kterou nedokázala ovládnout žádná supervelmoc. Má ale historii spjatou se západním vměšováním a koloniálními válkami. Jak v současnosti lidé v Afghánistánu vnímají západní síly? Jde o hořkou připomínku okupace, nebo spíše naději na život v míru?
Máte pravdu, že nás nikdy nedobyli, ale zaplatili jsme za to velkou cenu. Afghánistán je krásná země se všemi zdroji, kvůli válce je ale zaostalá. Kvůli tomu, co jsme zažili za Tálibánu, byly zahraniční jednotky vítány. Současné síly Američanů, NATO i Čechů lidé nevnímají tak citlivě, jako vnímali sovětské jednotky. Názory se ale samozřejmě různí a ve vesnicích, kde zemřeli civilisté po chybném náletu, to bude jiné.
Doneslo se do Afghánistánu jméno Václava Havla nebo Charty 77?
Vím, že Československo bylo strategickým partnerem Afghánistánu během komunismu. Poté, co v Afghánistánu padl komunismus, odřízli jsme se od světa. Měli jste štěstí, že vaše transformace byla pokojná a vyústila v udržitelnou a dobrou ekonomiku.
Podle třetiny Čechů starších 40 let ale bylo za socialismu lépe. Je možné najít tyto nálady také v Afghánistánu?
Ano. Za komunismu byla vláda zodpovědná za všechno, poskytovala třeba lidem kupóny na jídlo. Samozřejmě to nebylo udržitelné, ale vláda byla zodpovědnější a chudoba byla nízká, protože každý byl v podobné situaci. Nyní dominuje chudoba a korupce. Podle lidí nebyla za komunismu korupce možná. Například žádný ministr tehdy nemohl mít vlastní dům, měli přidělené vládní byty, ale dnes lidi vidí jejich obrovské domy. A tak se ptají, kde na to vzali.
Víte, jsme mezi extrémy. Komunistický extrém a nyní demokracie bez zodpovědnosti. Máme svobodu médií, svobodnou politiku, ale není tu zodpovědnost. Kritizujete vládu, chcete reformy, ale nikdo neposlouchá. Lidé tak říkají: „Za komunismu jsme měli jídlo, ale nemohli mluvit. Nyní nemáme jídlo, ale můžeme mluvit.“ Lidé ale samozřejmě preferují možnost mluvit, i když mají hlad.
Domeček pro panenky
Narodila jste se v roce 1975, o čtyři roky později do země vtrhli Sověti. Jaká je vaše první vzpomínka z dětství?
Mám hodně vzpomínek, protože moje dětství nebylo normální. Ale mám hlavně dvě špatné vzpomínky. První je den, kdy byl zabit můj otec. Byl to velmi mlhavý den. V Afghánistánu lidé říkají, že když umře někdo důležitý, tak je mlhavé počasí. Nevěděli jsme, že byl můj otec zabit. V noci, asi ve dvě, si pamatuji, jak se matka probudila na suhur (pokrm konzumovaný před úsvitem během muslimského svátku ramadánu – pozn. red.) a poté moje teta přivezla tělo mého otce.
Druhá vzpomínka je, když jeden z místních velitelů šel za svým nadřízeným, aby získal povolení zabít mou matku. Zbytek rodin byl v našem domě, ale matka a já jsme šli do domu jednoho z mých strýců a schovali jsme se tam. Když místní velitel odešel, tak jsme utekly. Byly mi asi čtyři roky, nemohla jsem pořádně chodit, takže mě matka táhla za ruku.
Pamatujete si i nějaké hezké události?
Samozřejmě, třeba jak jsem si hrála s mými bratranci na zahradě. Vesnice a obloha byly tak nádherné a já si myslela, že to je celý svět, že neexistuje nic jiného.
Dospívání asi taky nebylo úplně jednoduché...
Můj život byl vždy plný problémů a obtíží. Je to zajímavé, protože každá část mého života je spojena se změnou režimu v Afghánistánu. Když jsem byla dítě, začala revoluce a boje, ztratila jsem mnoho členů rodiny, otce. A náš život se úplně změnil. Když jsem byla teenager, Sovětský svaz zkolaboval a opět umírali příbuzní. Pamatuji si, jak jsme utíkali z jednoho místa na druhé. Když jsem byla na univerzitě, přišel Tálibán.
Studovala jste lékařství, že?
Ano, lékařskou fakultu. V Afghánistánu není jednoduché dostat se na lékařství, jen ti nejlepší studenti to dokážou. Zvládla jsem to, ale přišel Tálibán a zavřel univerzity, zejména pro dívky. Počátek mé kariéry je zase spojen s pádem Tálibánu. Každá část života je tak spojená s historií, s obtížemi a problémy. Jedním důvodem je, že pocházím z rodiny zapojené do politiky a dalším, že jako žena zažíváte nespravedlnosti.
Od Islámského státu ji dělily desítky metrů, teď žije v Praze. ‚Nevěřila jsem, že přežiju,‘ říká fixerka
Číst článek
Mnoho lidí by možná podlehlo vzteku, nenávisti, nebo by to prostě vzdalo. Kde berete vnitřní sílu, abyste pokračovala ve vaší misi a bojovala za práva žen?
Někdy přemýšlím, proč bych to měla dělat? Možná bych mohla žít pokojně. Zejména když mě minulý rok vláda vyřadila z voleb do parlamentu. To byly další politické turbulence v mém životě. V Afghánistánu není běžné, aby se celý vládní systém snažil bojovat proti jedné ženě.
Cítila jsem nespravedlnost a přemýšlela, proč to mám dělat, když to není doceňováno. Dělám vše pro to, aby má země měla dobrou vládu, nebyla chudoba, korupce, nespravedlnost vůči ženám. Proč bych měla být kvůli tomu terčem? Ale když další den vidím u svých dveří někoho, kdo chce pomoc a věří, že jim pomůžu, dává mi to pozitivní energii, kterou potřebuji.
Je něco, čeho se bojíte a co by vás zastavilo?
Asi není možné, aby mě něco zastavilo, dokud nezemřu. Dokonce ani ti, kteří mi zabránili kandidovat do parlamentu. Založila jsem vlastní politickou stranu. První stranu v afghánské historii, kterou vede žena, a také jsem se zapojila do mírového procesu. Nyní mi lidé naslouchají víc, než když jsem byla v parlamentu. Můžu si získat větší důvěru lidí a cestovat k těm, kteří mě nemají rádi. Nemyslím si, že lidé, kteří mají nějakou vizi, mohou být jednoduše zastaveni.
Ale ano, bojím se. Bezpečnostní problémy se zhoršily. Také se bojím, že jako žena budu dezinterpretována, že záměrně zničí mou reputaci a kredibilitu. Jako politička jste častěji předmětem těchto útoků.
Ještě bych se chtěl vrátit k vaší matce. Ve své knize jste popsala, jak vás málem nechala umřít na slunci, protože nechtěla dceru. Na druhou stranu vás podporovala a i díky ní jste šla studovat, i když vás bratři nechtěli pustit. Jak na ní vzpomínáte?
Moje matka byla velmi neobyčejná a silná žena. Byla druhou ženou mého otce, pocházela z velké rodiny a silného kmene. Když můj otec zemřel, byla mladá, asi 35 let. Vzala na sebe zodpovědnost za celou rodinu, chtěli ji zabít, byla několikrát zbita. Jednou přišel místní vojenský velitel a zbil ji, aby mu dala všechen náš majetek. Všechno jsme jim dali, ale nestačilo jim to. Pořád žádali o víc. Takže ji pak zmlátili znovu. Podařilo se nám utéct a ona nám vybudovala nový život ve městě. Nejen pro své děti, ale i pro děti jiných manželek mého otce. Neměla žádné vzdělání, ale vždy byla tak kultivovaná.
Asi to nebyla vůbec jednoduchá situace...
Když jsme se přestěhovali, měli jsme hodně ekonomických problémů. Místním vojenským vůdcům jsme dali všechno, i oblečení. Můj otec byl přitom bohatý. Tedy ne na evropské poměry. Bohatý v Afghánistánu znamená, že si může dovolit tři jídla denně. Ale byl ekonomicky soběstačný. Když jsme pak přišli do nového města, matka říkala, že život vypadá, jako hra pro panenky. Naše kuchyň byla tak malá, vše bylo tak malé, jako domeček pro panenky.
Ale vše brala s grácií, mé sestry i bratry podporovala ve vzdělávání. Nyní, když jsem pod ohromným stresem a tlakem, dostanu někdy vztek. V politice a někdy i doma na své dcery. A pak si připomenu matku. Nikdy se nenaštvala a to čelila daleko těžším situacím. Má matka je pro mě určitě vzor a tím, kým jsem, je díky mé matce. Vždy mi říkala: „Budeš někým.“ Nevěděla jsem, jestli „něco“ znamená premiérka, prezidentka nebo někdo, kdo pomáhá komunitě. Ale vždy mi věřila a to pro mě bylo hrozně důležité.
