Festival duhových rodin se snaží lámat ledy v Polsku
Ve Varšavě skončil první festival duhových rodin. To jsou rodiny homosexuálů, bisexuálů nebo transsexuálů, z nichž někteří vychovávají děti. V převážně katolickém Polsku je to stále nesmírně kontroverzní téma. Církev nechce o výchově dětí homosexuálními rodiči ani slyšet a valná část společnosti je téhož názoru. My teď světa jedné duhové rodiny nahlédneme v reportáži našeho zpravodaje Martina Dorazína.
V rohu kavárny Divadelního institutu sedí paní Ania, žena středního věku a příjemného zevnějšku. Před několika minutami přišla v doprovodu mladšího muže.
"Jsem transsexuální osoba. Byla jsem jeho otcem a teď je ze mě Áňa."
Syn Bartek je už dávno dospělý, sedí hned vedle, poslouchá náš rozhovor a usmívá se. Vypadá to, že s otcem Áňou mají idylický vztah: "Jeho změnu pohlaví jsem přijal s nadšením. Bylo to pro něj vysvobození. Zpočátku jsem si ale nemohl zvyknout na to, že mám tátovi říkat Áňo, protože takové jméno si zvolil. Před svými známými jsem neskrýval fakt, že můj otec je transsexuální osobou. Zajímavé je, že moji přátelé mají teď raději mého otce než mě a chodí k nám častěji než dřív. Nezažil jsem s tím žádné větší problémy."
Bartek sice potíže nezažil, zato jeho otec ví o lidské hlouposti své. Změna pohlaví je bolestivá po fyzické, psychické i společenské stránce. To možná nejvíc. "Mám trochu potíží, které vyplývají z konformizmu mého okolí. Například mám určité problémy s prací. Zaměstnavatelé nechtějíé transsexuální osoby přijímat. Když se v práci dozvěděli, že se chystám na změnu pohlaví, jednoznačně mi doporučili, abych změnila také zaměstnání."
V Polsku už sice nedochází k otevřeným útokům na osoby s odlišnou orientací, formy skryté diskriminace ale zůstávají tabuizovaným tématem polské společnosti.
