Policejní beztrestnost ve filipínské válce proti drogám skončila. Může za to přelomový verdikt soudu
Za dva a půl roku padly tažení proti drogám za oběť tisíce lidí, nyní soud potrestal první případ mimosoudní vraždy. Přelomový verdikt padl ve čtvrtek u soudu ve filipínské Manile, kde soudce poslal do vězení trojici policistů, kteří mají na svědomí smrt 17letého středoškoláka během jedné z mnoha protidrogových razií. Jde o první případ tohoto druhu a de facto jím končí dosavadní beztrestnost mužů v uniformách.
Na jejich problematickou roli v protidrogovém tažení opakovaně upozornily mezinárodní lidskoprávní organizace jako Human Rights Watch nebo Amnesty International.
Argumentaci obhajoby, že Kian Loyd delos Santos byl loni v srpnu během policejní operace zastřelen v sebeobraně, soudce nepřijal. A naopak v 35stránkovém zdůvodnění verdiktu zdůraznil, že přístup „nejprve střílet, potom přemýšlet“ nemá v civilizované společnosti místo. A už vůbec ne v řadách strážců zákona.
I když prý má „pro policisty, kteří ve službě pravidelně nasazují životy, aby ochránili zákonnost a pořádek, velkou míru pochopení a sympatií, bezohledné násilí při vymáhání zákona nelze tolerovat.“
Soud na Filipínách potrestal tři policisty, kteří zabili mladíka. Vyměřil jim 40 let vězení
Číst článek
Co tento případ odlišovalo od tisíců jiných takových, které policie eviduje v kategorii „nanlaban“ (ve filipínštině to znamená „bojoval“, rozuměj: kladl odpor při pokusu o zatčení, pozn. autora) a které se před soud až dosud vůbec nedostaly? Především to, že k dané operaci došlo relativně brzy večer – už kolem osmé hodiny, kdy už je sice na Filipínách celoročně tma, ale přece jen je hodně lidí vzhůru. Našlo se tedy vícero svědků, kteří viděli nebo slyšeli, jak se věci seběhly, a mohli policejní verzi rozporovat.
Navíc se na veřejnost dostaly záběry z bezpečnostní kamery namontované u basketbalového hřiště, přes které policisté v civilu Kiana delos Santose vlekli, a díky níž se je podařilo rychle identifikovat.
Jejich tvrzení, že jen opětovali palbu, vyvrátila i soudní pitva, která prokázala, že mladík byl zastřelen zezadu do hlavy ze vzdálenosti kolem půl metru. A že při tom klečel nebo ležel na zemi.
Svědci vypověděli, že jasně slyšeli, jak volá: „Prosím, pane, nedělejte to.“ Načež se ozvaly smrtelné výstřely. Je tedy možné mluvit o učebnicovém příkladu mimosoudní popravy.
Až dosud policie striktně popírala, že by se něco takového dělo. Po rozhodnutí soudu už to musí přiznat.
Přímo na místě činu
Daný případ se odehrál v typických kulisách filipínské protidrogové války – v městské části Caloocan na severním okraji manilské aglomerace, kde žijí ti méně majetní.
Čtvrť s administrativním označením Barangay 160 sice není slumem v pravém slova smyslu, ale lze ji označit za chudinskou. Je rovněž poměrně odříznutá – leží mezi dálnicí a řekou a nevede sem žádné pravidelné dopravní spojení. Nejen turista, ale ani Filipínec z lepší čtvrti by sem nezavítali ani omylem.
Místní mě ale na místo Kianovy vraždy letos v březnu, tedy téměř sedm měsíců poté, co k činu došlo, ochotně zavedli. Je to dost neutěšený koutek, kde se sbíhají dvě uličky. Není vydlážděné ani vyasfaltované, navíc tam vede odvodňovací kanál, kterým vytékají splašky a kolem se válí smetí. V době vraždy tam byl dokonce prasečí chlívek, ten už ale zmizel.
Nic nenasvědčuje tomu, že se tu odehrál jeden z nejskandálnějších činů filipínské protidrogové války, proti kterému se loni v srpnu dokonce demonstrovalo v ulicích tak, že prezident Rodrigo Duterte na čas svou kampaň zastavil. Ne všichni byli ochotni mi říct, co si o roli policie v případu myslí, ale ti, kteří se mluvit nebáli, se shodovali, že to byla chladnokrevná vražda.
Kianův otec už ve čtvrti nebydlel. Odstěhoval se údajně proto, že se obával odplaty ze strany policie, která ho měla zastrašovat, když na vrahy svého syna podal žalobu.
Kianův strýc Randy delos Santos ale zůstává, a to i proto, že jeho malý krámek se smíšeným zbožím je pro jeho rodinu jediný zdroj obživy.
„Obvinili mě a mého bratra, že jsme drogoví dealeři, a mého synovce že jsme využívali jako doručovatele. To je naprostý nesmysl,“ řekl mi. „Proč teda nejsem bohatý? Vidíte tady ten můj krámek – takhle si vyděláváme na živobytí. Nemám ani motorku, jenom kolo. Všichni vědí, jak to je. Naše komunita je tak malá, že sousedi hned vědí, když máte třeba nový mobil. Těžko se proti policii můžu sám hájit, ale žádný záznam v trestním rejstříku nemám, dokonce ani potyčky se sousedy,“ vylíčil.
Už v březnu věřil ve vítězství spravedlnosti, i když to na Filipínách často bývá běh na hodně dlouhou trať. V tomto konkrétním případu se příbuzní dočkali satisfakce už po roce a čtvrt od vraždy, což je na filipínské poměry opravdu nebývale rychlé.
‚Zákaz odhazování lidí‘
Z policie, která se i na Filipínách vykazuje sloganem pomáhat a chránit, se ale v časech drogové války postupně stala podobně obávaná síla jako za dob diktatury Ferdinanda Marcose před víc než třiceti lety.
Potvrdila mi to i malířka Yllang Montenegrová, která rovněž žije v Caloocanu. Svoje pocity přenesla do jednoho z obrazů, které právě instalovala na skupinové výstavě. Na nároží rušné ulice se vyjímá nápis Bawal magtapon ng tao dito, tedy Zákaz odhazování lidí (namísto obvyklého Bawal magtapon ng basura dito – Zákaz odhazování odpadků).
„Mám z policie strach. Je to velmi osobní, ale při tom, co se teď děje, se bojím, že by i můj jedenáctiletý syn mohl přijít o život. Viděla jsem, že v Caloocanu už bylo hodně takových případů,“ svěřila se mi. „Proto maluju takové obrazy, protože problémy žen jsou problémy všech. Snažím se vžít do pocitů žen, kterým zabili dítě nebo manžela, nebo do pocitů muže, který takhle přišel o manželku. Je to hrozné.“
Proti vlně pouličního zabíjení v drogové válce se opakovaně postavila filipínská katolická církev, která zdůrazňuje, že je to v rozporu s pátým Božím přikázáním – Nezabiješ. Biskup z Caloocanu Pablo Virgilio David dokonce důsledně eviduje každou oběť ve své diecézi a patří k nejhlasitějším kritikům Duterteho tažení. Tento měsíc mezi oběma muži došlo k medializované hádce, když se Duterte do biskupa obul a obvinil ho, že má k dispozici videozáběry dokazující, že si přivlastňuje církevní milodary. David na to reagoval slovy, že „nemocní lidé občas nevědí, co říkají.“
Přestřelky mezi prezidentem a církví trvají už delší dobu. Duterte i proto lidem nedávno doporučil, ať přestanou chodit do kostela a raději se modlí doma. Před několika měsíci označil za „stupidní“ celou katolickou věrouku, prvotním hříchem počínaje a samotným Bohem konče.
Duterte s válkou nepřestane
Že by po čtvrtečním soudním verdiktu mohl prezident přehodnotit svůj postoj k válce proti drogám, je téměř vyloučeno. Opakovaně ji označuje za ústřední pilíř své politiky a mluví o ní prakticky při všech svých veřejných vystoupeních.
Kdo je ten hloupý Bůh? Filipínský prezident Duterte svými urážkámi riskuje hněv církve a převrat
Číst článek
Výjimku neudělal ani ve středu, když slavnostně zahajoval modernizaci letiště ve města Ozamiz na jihu země. Ke konci svého proslovu znovu stočil na toto téma řeč, když prohlásil, že drogy ničí zemi.
„Miluju svou vlast. Jinou nemám. Neničte ji, protože z toho bych byl smutný. A když jsem smutný, začnu zabíjet lidi,“ uzavřel svůj projev Duterte. Přeloženo z „dutertštiny“ to znamená asi tolik, že dokud se na Filipínách bude obchodovat s narkotiky, Duterteho válka proti drogám i s jejími „kolaterálními škodami“ neskončí.
