Fotil hrůzy Vietnamské války, která skončila před 35 lety
Před 35 lety, 30.dubna 1975 skončila Válka ve Vietnamu, která si vyžádala nejméně 4,5 milionu mrtvých, především na straně komunistického Severu. Svět se o hrůzách konfliktu dozvídal hlavně díky západním fotografům, tragické události ale dokumentovali i reportéři druhé strany, mezi nimi především válečný fotograf Doan Cong Tinh.
Sedí přede mnou, drobný, už značně prošedivělý muž a listuje knížkou fotografií. Na jedné se usmívá mladá žena s puškou přes rameno procházející kolem sestřeleného amerického letounu, na další se voják snaží po bombardování Quang Tri odnést do bezpečí zraněného spolubojovníka. Všechny snímky mají jedno společné, zachyceny byly uprostřed prudkých bojů.
„Určitě jste slyšel o McNamarově linii, která měla chránit Jižní Vietnam před infiltrací ze strany komunistických jednotek. Její součástí bylo i elektronické detekční zařízení. Vedla od pobřeží, v blízkosti Demilitarizované zóny až na území Laosu a Američané podél ní vybudovali řadu základen a pevností. Snímky jsem pořizoval v době, kdy na nás střílely jihovietnamské pozemní jednotky a ze vzduchu bombardovala americká letadla,“ líčí dramatické události šestasedmdesátiletý Doan Cong Tinh.
Za své fotografie získal řádu ocenění včetně mezinárodních. Západ se však s dříve nikdy nepublikovanými snímky mohl seznámit až v roce 2002, díky Douglasu Nivenovi, fotografovi, který se podílel na vydání knížky nazvané Jiný Vietnam: Válečné fotografie z druhé strany.
Žena mezitím porodila
Doan Cong Tinh byl svými kolegy přezdíván Králem bitevních polí. S fotoaparátem, nejprve značky Kiev, později už s mnohem kvalitnější Praktikou se totiž pohyboval přímo ve válečné vřavě. V době vrcholících bojů přitom jeho žena čekala první dítě.
„Když jsme šli do nějaké bitvy, do poslední chvíle jsme nevěděli, kam nás velení pošle. Já jako fotograf většinou doprovázel tankisty. Jednou jsme takhle jeli přes vesnici, kde žila má žena a díky tomu jsem měl možnost ji po dlouhé době vidět. Na frontě jsem se pak dozvěděl, že se mi narodila dcera,“ vypráví Doan Cong Tinh.
Boj propagandy
Informování veřejnosti o tom, co se na frontě dělo, patřilo k důležitým zbraním socialistického bloku. Ostatně právě propagandistický boj americká vláda prohrála, i když se obě strany snažily informace o největších krutostech, ať už šlo o bombardování vietnamských vesnic nebo o popravy příslušníků inteligence komunistickými oddíly, utajovat.
V USA na přelomu 60. a 70.let minulého století odpor proti válce sílil a země Východního bloku v čele se Sovětským svazem toho hojně využívaly ke slovním útokům na adresu západních zemí.
Doan Cong Tinh sám zažil velmi kruté okamžiky, které navíc zvěčnil objektivem fotoaparátu. Jak závěrem dodává, jde totiž zároveň o určité memento pro příští generace:
„Mé fotografie jsou zároveň důkazem, přímým svědectvím všech těch hrůz. Chtěl jsem ukázat, jak je válka krutá, kolik přináší obětí, a to jak v řadách vojáků, tak i civilistů. Je prostě z principu špatná. Ano, my jsme bojovali proti nepříteli, za sjednocení rozdělené země. Ale vzhledem k tomu, co jsem na vlastní kůži prožil, už jakýkoli konflikt odmítám, bez ohledu na to, zda k němu dochází na Blízkém Východě nebo kdekoli jinde ve světě.“
