V Kremlu radost, pro Brusel ‚noční můra‘. Francouzská vnitropolitická krize dopadá i na EU
Pět premiérů, neustálé výhrůžky hlasováním o nedůvěře, ústup ze sporné důchodové reformy. Francouzská politická krize se neustále umocňuje a řešení zatím vězí kdesi v nedohlednu. Situaci ale neovlivňuje pouze na domácí půdě, negativně dopadá i na obraz Paříže v Bruselu, tedy v rámci Evropské unie. Navíc je vzhledem k faktu, že země platí za jednu z unijních mocností, podle řady analytiků do jisté míry ohrožená i celková unijní stabilita.
Francie je jednou z hlavních mocností Evropské unie, po Německu její druhou největší ekonomikou. Již déle než rok ji ale paralyzuje vleklá politická krize, která zatím nejeví náznaky konce. A aby toho nebylo málo, země se v porovnání s ostatními unijními členy potýká i s jedním z nejvyšších státních dluhů.
‚Okamžik pravdy mezi pořádkem a chaosem.‘ Premiér Francie Lecornu ustál obě hlasování o nedůvěře vládě
Číst článek
Nejistý vývoj nicméně nedopadá jen na Francii samotnou. Vzhledem k jejímu stálému místu na pomyslném vrcholku unijní pyramidy se domácí události propisují nejen do obrazu Paříže uvnitř současné sedmadvacítky, ale kvůli její významné roli i do vnímání celkové stability Unie navenek.
„Stále jsme jednou z největších ekonomik a topí-li se v problémech Paříž, je v ohrožení celá Evropa,“ upozorňuje pro iROZHLAS.cz francouzská politoložka Joséphine Staronová a potvrzuje, že země po loňském rozpuštění parlamentu a následných předčasných parlamentních volbách začala svůj vliv v evropských institucích z velké části ztrácet.
Jako příklad zmiňuje rezignaci francouzského eurokomisaře pro vnitřní trh Thierryho Bretona.
Její slova v drtivé většině sdílí i desítka odborníků oslovených organizací Carnegie Europe, součásti Carnegieho nadace pro mezinárodní mír. Stabilita Evropské unie je podle nich v důsledku francouzského patu dost narušená a krize může negativně zasahovat i do klíčových unijních obranných iniciativ.
„Člověk by spíše věřil, že navzdory bezprecedentní politické krizi Francie bude unijní diplomacie pokračovat jako obvykle. Přesto se zdá nepravděpodobné, že by si Paříž, uvězněná uprostřed institucionálního chaosu, mohla zachovat dostatečnou důvěryhodnost a vliv k udržení svých i unijních diplomatických ambicí,“ píše například analytik Carnegie Europe Pierre Vimont.
Radost v Moskvě
Vůči okolnímu světu potřebuje Unie zůstat soudržná a stabilní mimo jiné ze tří klíčových důvodů. Zaprvé kvůli ochraně před zvyšujícími se ruskými hrozbami, kdy Vladimir Putin neustále oddaluje ukončení války na Ukrajině a v posledních týdnech testoval reaktivitu NATO skrze narušování aliančního prostoru drony či stíhačkami.
Nová fáze francouzského patu – vláda s ‚životností kratší než jogurt‘. Cesta ven se Macronovi vzdaluje
Číst článek
Z dění ve Francii má tak podle Staronové ruský vládce „nepochybně radost“. Země mimo jiné spolu s Velkou Británií vede takzvanou koalici ochotných, tedy státy, které se zavázaly k podpoře Ukrajiny, a v unijních obranných projektech má výrazné slovo. I kvůli enormnímu dluhu, jež „Francii dusí“, ale podle politoložky příslušná důvěryhodnost v zemi i v její schopnost jednat klesá.
„Ohrožuje to také závazky k výdajům na obranu a rozpočtové změny v době, kdy musí Francie a Evropa více investovat do odstrašování,“ píše pak pro Carnegie Europe Georgina Wrightová z amerického think-tanku German Marshall Fund.
Dále je pro Unii zásadní udržení dobrých vztahů se současnou administrativou Spojených států v čele se stále poněkud nevyzpytatelným Donaldem Trumpem i schopnost konkurence vůči suverénně vystupujícím aktérům jako je Čína.
‚Noční můra Bruselu‘
V důvěryhodnosti uvnitř Unie je pak jedním z aspektů zmíněná spolehlivost pro evropské partnery včetně důležitých investorů, druhým jsou nepříliš pozitivní vyhlídky Bruselu ohledně budoucího složení francouzské politické scény, respektive v případě výhry krajní pravice v čele s lepenovci.
Ti mají podle průzkumů podporu přibližně třetiny Francouzů, zatím nejvíce ve své historii. Nelze tak zcela vyloučit, že by v eventuálních předčasných parlamentních volbách mohli aspirovat na vítězství.
Bruselský server Politico v souvislosti s tím zmiňuje, že „nejhorší unijní noční můra ještě nikdy neměla tak reálné obrysy“. „Pokud krajní pravice získá kontrolu nad parlamentem v druhé největší zemi EU, Evropa se zásadně změní,“ předvídají autoři článku.
Možné prezidentské i parlamentní vítězství Národního sdružení Marine Le Penové označují za „zcela možné“, což by podle nich následně znamenalo, že „euroskeptická, krajně pravicová osobnost by brzy mohla mluvit za Francii v klíčových institucích Evropské unie a přispět tak k rostoucímu sboru populistických, pravicových hlasů“.
Další analytik oslovený Carnegie Europe Fabien Zuleeg pak na možnou euroskeptickou Francii nahlíží ještě s většími obavami, neboť by se podle něj mohla stát „demoliční koulí pro schopnost Evropské unie jednat v éře ruské agrese, asertivní Číny, konfliktu na Blízkém východě a nepředvídatelné Ameriky“.
Řím místo Paříže?
Spolu s německým kancléřem Friedrichem Merzem se francouzský prezident Emmanuel Macron již delší dobu snaží „nastartovat“ zmíněný francouzsko-německý motor, tedy vedoucí tandem dvou nejsilnějších unijních ekonomik.
Problémy provází domácí politiku v obou zemích, nicméně kvůli krizi té francouzské se daný motor podle všeho zadrhává v podstatě ještě dříve, než mohl vůbec efektivně fungovat. Ve hvězdách tedy zatím zůstává jak jeho celková budoucnost, tak i otázka, zdali Německo na úkor ochromené Francie třeba ještě více upevní svůj vliv.
Podle Paula Maurice z Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy dění ve Francii vzájemné vztahy rozhodně oslabuje a bez politické stability v Paříži riskují společné iniciativy stagnaci. „Berlín by se mohl být nucen jednat sám nebo hledat jiné spojence, čímž by oslabil kolektivní schopnost Evropské unie hovořit jedním hlasem,“ míní analytik.
Nabízí se tedy úvaha, kdo by si na privilegované místo Francie mohl brousit zuby. Jako jeden z takových adeptů se nabízí Itálie, jejíž politická i ekonomická situace je na rozdíl od Francie poměrně dlouhodobě stabilní. Premiérka Giorgia Meloniová se navíc unijně-mocenskými ambicemi nijak netají a krize ve Francii jí tak v daném kontextu může přicházet vhod. Stabilněji se pak vykazuje i další jižní stát – Španělsko.
Staronová upadající vliv Francie vidí i při dohodě s jihoamerickým sdružením Mercosur. „Francie ji navzdory svým argumentům nedokázala zastavit a převládla německá a italská verze. A dokud budeme v situaci, v jaké nyní jsme, pravděpodobně to nebude stačit ani v mnoha dalších otázkách,“ dodává politoložka.
Podle Vimonta je každopádně ale těžké si ve vedoucích pozicích představit někoho jiného než Francii „už jen kvůli nedostatku dvou důležitých složek diplomatického vlivu země: jaderného odstrašení a stálého křesla v Radě bezpečnosti OSN“.
FRANCOUZSKÁ POLITICKÁ KRIZE
- Bezprecedentní chaos se francouzskou politickou scénou táhne od vyhlášení předčasných voleb na přelomu loňského června a července.
- Vyhrála je koalice levicových stran, nejvyšší počet hlasů ale získalo krajně pravicové Národní sdružení v čele s Marine Le Penovou. Prezident Emmanuel Macron nicméně vládu nakonec sestavil ze středových a středopravicových politiků.
- Loni v září se premiérem stal republikán Michel Barnier, v čele vlády ale pobyl jen tři měsíce. Před Vánoci jej nahradil François Bayrou z centristické strany MoDem.
- Jeho vláda ale počátkem letošního září neustála hlasování o nedůvěře a v čele kabinetu jej tak vystřídal Macronův spojenec a bývalý ministr obrany Sébastien Lecornu.
- Ten na konci předminulého týdne představil svůj kabinet, po pár hodinách (média to spočítala na 836 minut) ale podal demisi. Do funkce jej pak Macron znovu, tedy již podruhé, jmenoval minulý pátek.
- Ve čtvrtek premiér ustál dvojité hlasování o nedůvěře, a to i díky odložení sporné důchodové reformy, čímž si zajistil podporu části levice.
- Za příčiny politických sporů stojí především zmíněné důchodová reforma, nekončící rozepře ohledně rozpočtu i na sebe navzájem narážející programy tří hlavních bloků zastoupených v Národním shromáždění – levice, centristů a krajní pravice. Zároveň je země jednou z nejzadluženějších v Evropské unii.
- Vzhledem k významné roli Francie v rámci sedmadvacítky se analytici shodují, že domácí krize dopadá nejen na její působení a vliv přímo v ní, ale i na celkový obraz Unie navenek.
