Zachránil tisíce etiopských Židů. ‚Dodnes mám husí kůži. Byla to jedinečná operace,‘ říká agent Mosadu

„Ze súdánské operace si pamatuju téměř každou minutu, protože byla tak strašně jiná a jedinečná,“ říká bývalý agent Mosadu Gad Šimron, který se na počátku 80. let podílel na záchraně tisíců etiopských Židů v „nepřátelském“ Súdánu. Detaily tajné operace, jejímž úkolem bylo dostat etiopské Židy z hrůzných podmínek súdánských táborů a následně je díky námořním a leteckým akcím dopravit do Izraele, nyní popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Strhující příběh tajné izraelské mise, která se odehrála v letech 1981 až 1984 v srdci Súdánu, byl veřejnosti dlouhá léta zapovězen.

Podrobnosti o operaci s názvem „Bratři“ přinesla až kniha sepsaná bývalým agentem Mosadu Gadem Šimronem, který se skupinkou dalších agentů izraelské zpravodajské služby před 40 lety odcestoval do „nepřátelského“ Súdánu, aby odsud společně dostali tisíce etiopských Židů toužících po životě v zemi zaslíbené.

Jako geniální zástěrka jim tehdy posloužil opuštěný resort nedaleko Port Súdánu, který přebudovali v luxusní prázdninové letovisko.

A zatímco si nic netušící turisté užívali dovolenou, agenti Mosadu pravidelně odjížděli pryč, aby mohli plnit svůj hlavní, mnohem nebezpečnější úkol – tajný přesun tisíců Židů z uprchlických táborů do Izraele.

Jak nyní Gad Šimron popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz, byla to skutečně operace „ve stylu Jamese Bonda“, která byla úspěšná hlavně díky tomu, že polovina skupiny izraelských špionů „byli v podstatě šílenci“.

Operace „Bratři“, kterou jste popsal v knize „Exodus podle Mosadu“ a kterou ztvárnil také film „The Red Sea Diving Resort“ z produkce Netflixu, je strhujícím příběhem, při kterém se člověku místy skutečně tají dech. Když se po téměř 40 letech ohlédnete zpátky, vzpomenete si na moment, kdy se během súdánské operace tajil dech vám?
Víte, tahle operace Mosadu, ke které jsem se dostal vlastně omylem, byla jiná než kterékoliv jiné operace v historii zpravodajských služeb. Představte si, že český premiér zavolá šéfovi vašich tajných služeb a řekne mu, aby do Prahy přivedl pět tisíc Čechů zaseknutých někde v oblasti střední Ameriky.

Pravděpodobně by odvětil něco ve smyslu: „Promiňte pane, my nejsme humanitární organizace. Tohle není náplní naší práce, požádejte o to Červený kříž.“ A proto byla tahle operace skutečně jedinečná.

Pamatuju si, co mi řekla matka několik let poté, když se o operaci dozvěděla: „Neměl ses té cesty zúčastnit.“ Lidé si dnes dokážou jen těžko představit, jak Súdán na začátku 80. let vypadal. Byla to země třetího světa v pravém slova smyslu. Znáte Murphyho zákon „Co se může pokazit, to se pokazí“? To není Murphyho zákon, ale zákon Súdánu. Byla to skutečně nepřátelská země, kde jsme museli pracovat v plném krytí, a já si tehdy kolikrát řekl: „Co tady ksakru vlastně dělám?“

Řekl bych, že to byla sionistická operace ve stylu Jamese Bonda. Měli jsme šarvátky s armádou, stříleli na nás, zatkli nás – i mě zadrželi a vyslýchali – a neustále tu bylo riziko autonehody. Zapomeňte na to, jak vypadají silnice v Evropě.

Z Chartúmu vedla k Rudému moři jediná, asi 1100 kilometrů dlouhá cesta pouští bez pumpy, opravny nebo hotelu. Představte si, že po ní jedete v noci a najednou vidíte, jak se k vám něco přibližuje, ale nedokážete rozeznat, co to je, protože místní řidiči jezdí bez zapnutých světel. Je zázrak, že se nám žádná vážnější dopravní nehoda nestala.

Zažil jsem mnoho operací a většinu z nich si už ani nepamatuju. Splývají mi jedna přes druhou, ale ze súdánské operace si pamatuju téměř každou minutu, protože byla tak strašně jiná a jedinečná.

Etiopané nevěřili, že je Žid

Vraťme se ale na začátek. Jak vůbec vznikla ta myšlenka vybudovat resort jako krytí pro záchranu tisíců etiopských Židů?
Celý ten příběh je skutečně ohromující a hned na začátku bych chtěl zdůraznit, že skutečnými hrdiny operace jsme nebyli my z Mosadu, lidé z námořnictva nebo piloti vzdušných sil, kteří přistávali uprostřed pouště. Opravdovými hrdiny příběhu byli etiopští Židé, kteří se vydávali na dlouhou cestu, aby si splnili sen a dostali se do Sijónu. Pojďme tedy k tomu, jak to všechno začalo.

Nikdo neví, jaký je přesný historický původ etiopských Židů. Po tisíce let byli odříznuti od židovského světa, a když je po této dlouhé době objevili, byl to exotický kmen hlásící se k judaismu, který ale neznal hebrejštinu a také jejich svátky byly trochu jiné. Od začátku 20. století začali někteří z nich přicházet do Izraele, ale nikdo nevěděl, jak s nimi zacházet. Velká změna přišla na počátku 70. let, kdy se jeden z předních izraelských rabínů postavil za lidi z etiopské komunity a prohlašoval: „Jsou sice trochu jiní, ale jsou to Židé.“

Následně bylo rozhodnuto, že i na ně se vztahuje takzvaný zákon o návratu, který zajišťuje všem lidem se židovskými kořeny možnost přesídlit se do Izraele. V tu dobu ale Etiopii zachvátila občanská válka.

Etiopané začali prchat do sousedního Súdánu, kde končili v opravdu strašlivých uprchlických táborech a odtud židovská komunita vyslala zprávu: „Prosím, pomozte nám. Chceme do Izraele.“ Súdán byl černou dírou, o které jsme skoro nic nevěděli. Na místo byl tehdy vyslán Danny, velmi odvážný, i když někdy trochu lehkomyslný agent Mosadu, který do Súdánu odcestoval jako antropolog a začal v táborech pátrat po etiopských Židech.

Když je konečně našel, nevěřili mu, že to je Žid. Danny měl blonďaté vlasy a modré oči, oni si ale mysleli, že všichni Židé jsou černí. Tak jim řekl: „Dobře, je pátek, pojďme se společně pomodlit.“ Po modlitbě uznali, že je skutečně Žid, i když pro ně trochu legrační.

To byl jeho první kontakt s etiopskými Židy, musel ale vyřešit mnohem zásadnější problém – jak je ze Súdánu, který byl pro Izrael nepřátelskou zemí, dostat ven. Menší skupinky se sice podařilo dostat za pomoci humanitárních organizací do Evropy a odsud do Izraele, šlo ale o pouhé jednotky, maximálně desítky lidí. Situace v uprchlických táborech se mezitím dál zhoršovala.

Můžete popsat, jak podmínky v súdánských uprchlických táborech vypadaly?
Palestinské uprchlické tábory v Gaze byly v porovnání s tábory v Súdánu Beverly Hills. Bylo to příšerné místo, kde lidé umírali hlady, a svět to příliš nezajímalo. Izrael byl tehdy jedinou zemí, která se uprchlíky snažila dostat ven.

Danny se mezitím vrátil zpátky do centrály s tím, že transport malých skupinek Židů za pomoci humanitárních organizací není dost. Z Etiopie neustále přicházeli další Židé, kteří v Súdánu žili v naprosto příšerných podmínkách. Navíc museli své náboženství skrývat, což pro ně bylo hrozně těžké, protože byli ortodoxní.

Nakonec bylo rozhodnuto, že potřebujeme „modus operandi“ pro přesun velkých skupin Židů ze Súdánu, jinak přijde katastrofa. Danny se začal rozhlížet, až narazil na bývalý resort, který v polovině 70. let patřil investorům z Itálie.

Bylo to jedno z nejkrásnějších míst na světě. Úžasné prostředí s nádhernými korálovými útesy, kde nikdo nebyl. Súdánské pobřeží Rudého moře je asi 700 kilometrů dlouhé, sem tam je nějaké město a pár vesnic, ale jinak je opuštěné. Italští investoři si řekli, že to je ideální místo pro vybudování nejlepšího resortu pro potápění na světě. Udělali ale jednu chybu: nevzali v potaz onen súdánský zákon, o kterém jsem mluvil: „Jestli se má něco pokazit, pokazí se to“.

Neznali Súdán a věřili tamním představitelům, kteří jim dokola slibovali, že vybudují silnici do nejbližšího města, že na místě zavedou elektřinu a řadu dalších věcí, které se ale nestaly. Myslím, že to trvalo jednu sezonu, než jim došlo, jak je to beznadějné. Turisti přece nebudou chtít jezdit někam, kde není elektřina, neteče voda a k letišti vede jen prašná cesta. Jednoho dne se proto sbalili a zmizeli.

A tohle místo Danny objevil. Vymyslel, že si letovisko pronajmeme od súdánské vlády, zrekonstruujeme ho a postupně ho rozběhneme, mezitím nám ale poslouží jako krytí pro operaci. Tak tenhle neuvěřitelně úžasný resort znovu ožil.

Celé to je opravdu fantastický příběh. Měli jsme krycí cestovní kancelář ve Švýcarsku, která si od súdánských úřadů pronajala letovisko s příslibem, že Súdán dostane na světovou mapu potápěčského turismu. Začali jsme opravovat pokoje, rozběhli klimatizaci a další věci, a mezitím probíhaly jednotlivé mise na záchranu Židů z uprchlických táborů.

Věřte nebo ne, naše letovisko začalo skutečně fungovat. Evropští turisté přilétali do Chartúmu a odsud do Port Súdánu, kde jsme je vyzvedli s náklaďáky a džípy a odvezli do letoviska. Zažili úžasný týden plný potápění. Měli jsme skvělou výbavu i instruktory, z nichž někteří dříve pracovali pro izraelské námořnictvo.

Byl to zázrak uprostřed ničeho. Turisté si mohli dopřát teplou sprchu, tři jídla denně, potápění. Bylo to sice trochu dražší, čekací listinu jsme ale měli plnou, a dokonce jsme začali vydělávat peníze. Krycí operace vždycky něco stojí, my jsme ale naopak vydělávali, resort se totiž velmi rychle stal jedním z nejpopulárnějších míst v Súdánu, což je celkem legrační.

Přes den jsme bavili turisty, tancovalo se, já jsem byl třeba instruktorem windsurfingu, další instruktory potápění nebo řidiči a pak jsme na dvě noci mizeli pryč, protože jsme měli skutečnou práci – pašovat uprchlíky ven z táborů.

Jako dojemný hollywoodský film

Bylo těžké je dostat ven? Jak tyto operace probíhaly?
Přímo do uprchlických táborů jsme nemohli, protože by tam každý běloch působil jako slon v obchodě s porcelánem. To měla na starost skupina mladých odvážných etiopských Židů, kteří přesun v táborech organizovali.

S nimi bylo domluveno, aby v pátek v osm hodin přivedli 250 lidí do opuštěného lomu vzdáleného šest kilometrů od tábora. Uprchlíci dostali za úkol, aby nechali hořet oheň v chatrčích, aby si ostatní mysleli, že tam pořád jsou, a nesměli o tom s nikým mluvit.

Cesta z letoviska na místo určení byla asi 700 kilometrů dlouhá. Měli jsme s sebou vodu, jídlo, benzin, abychom byli co nejvíc soběstační. Vždycky jsme vzali dva náklaďáky a jeden pick-up. Když jsme přijeli k lomu, byla tma. Najednou se ozval pískot a pouhých 20 metrů od nás se zničehonic zjevilo 250 lidí a šli k nám. Starší lidé, matky s dětmi, mladí muži a ženy, všichni začali nastupovat do přistavených náklaďáků.

To musel být emočně velmi vypjatý moment. Jak jste se tehdy cítil?
Věřte mi, bylo to jako scéna z dojemného hollywoodského filmu. Bylo to neuvěřitelné. Dodnes mám husí kůži, když o tom mluvím. Ale zpátky k příběhu.

Když všichni nastoupili, vydali jsme se s přeplněnými náklaďáky na dlouhou cestu k břehům Rudého moře. V Súdánu vládla vojenská diktatura, kde byli všichni podezřelí z osnování útoku, a na každých 50 kilometrech stály silniční zátarasy s policisty nebo armádou.

Operace jsme vždy prováděli v pátek, protože to je takový „muslimský víkend“ a súdánští policisté i vojáci bývali namol. Pili speciální lihovinu z datlí – kdybychom já nebo vy něco takového vypili, bylo by do deseti sekund po nás, oni ale byli veselí. To bylo zároveň nebezpečné, my jsme ale nikdy nebyli ozbrojení. Když u sebe máte zbraň, pravděpodobně ji použijete, to by ale situaci jen zkomplikovalo. Měli jsme proto velice jednoduchou taktiku.

Danny jel před námi pick-upem, naše náklaďáky až kus za ním. Když jsme se přiblížili k zátarasům na deset kilometrů, zrychlil, aby u nich byl dříve než my. Pak vystoupil, velmi přátelsky šel pozdravit vojáky, zeptal se, jak se mají, a nabídl jim cigarety. Navzdory mému chápání jsme také zjistili, že súdánští důstojníci milují francouzské toasty.

Kromě cigaret a toastů jim nabídl také alkohol, vodku, sušenky a za pět minut byl s každým kamarád. V tom okamžiku jim Danny řekl: „Jedou za mnou dva náklaďáky a máme trochu naspěch. Prosím, moc je nezdržujte.“ Na to opilí vojáci odvětili: „Bez problémů, můžete jet.“

Jen dvakrát se stalo, že jsme byli vojákům podezřelí, pronásledovali nás nebo nenechali poslední náklaďák projet, ale kromě těchto dvou incidentů to fungovalo dobře. Po dlouhé cestě jsme pak dorazili na pobřeží, asi 15 kilometrů od našeho letoviska.

Tam byly čluny izraelského námořnictva, které nabraly „bratry“ a odvezly je na loď, která čekala asi 20-30 kilometrů za súdánskými teritoriálními vodami. Tímto způsobem operace probíhala až do března 1982.

Súdánská armáda tehdy pátrala po pašerácích, kteří byli v tu dobu velmi aktivní. Jednou si nás spletli s pašeráky a pronásledovali náš konvoj na pobřeží. V okamžiku, kdy jsme „bratry“ naloďovali do člunů izraelského námořnictva, zaútočili na nás, začali střílet a křičeli, abychom dali ruce nad hlavu. Většině z nás, včetně mě, se podařilo utéct, čtyři ale zůstali na břehu a mezi nimi i Danny.

Stáli s rukama vzhůru obklíčení asi dvacítkou nervózních vojáků, mezitím si Danny vzpomněl na jedno z hlavních pravidel zpravodajských služeb: snažit se dostat do hlavy protivníka a přijít na to, co si myslí. Danny si okamžitě uvědomil, že súdánský velitel vůbec netuší, co se to před jeho očima odehrálo.

Dal proto ruce dolů a začal na vojáky křičet: „Vy jste se zbláznili! Co to děláte? Pracuji pro súdánskou vládu a přivezl jsem turisty na noční potápění, zatímco vy na nás střílíte! Budu si stěžovat.“ Súdánský velitel se následně omluvil a odjeli. Neuvěřitelné!

Vyděšení prchali pryč

A to byl tedy konec námořní operace?
Po tomto incidentu začaly letecké operace. Možná si vzpomenete na rok 1976, kdy izraelské vojenské letectvo vysadilo své komando na letišti Entebbe v Ugandě, aby osvobodilo izraelské rukojmí unesené během letu společnosti Air France. Vzdálenost mezi Izraelem a Súdánem přitom byla vzdušnou čarou kratší než mezi Izraelem a Entebbe. Je to „jen“ 2000 kilometrů. Řekli jsme si proto, že to dokážeme, a dva měsíce po březnovém incidentu jsme letecké operace skutečně zahájili.

Jestli dosavadní námořní operace byly „chucpe“ (hebrejský výraz pro určitý druh drzosti či opovážlivosti – poz. red.), přistát s nákladním letounem izraelského letectva v nepřátelské zemi bych označil jako „superchucpe“.

Našli jsme rovný prostor uprostřed pouště vhodný pro přistávání, což bylo lepší místo i z hlediska převozu uprchlíků. Mohli jsme nabrat „bratry“ v uprchlických táborech, odvézt je asi o sto kilometrů dál do pouště a počkat na letadlo. Nemuseli jsme tak absolvovat dlouhou cestu na pobřeží plnou zátarasů.

Během jediné noci jsme vypravili tři letadla, jedno po druhém. S nadsázkou bych řekl, že to v danou dobu bylo nejvytíženější ilegální letiště v Africe, a fungovalo velice dobře. Je velmi těžké popsat ten pocit, kdy sedíte v naprostém tichu uprostřed pouště, nad sebou vidíte tisíce hvězd a čekáte na letadlo.

Pamatuju si první noc. Jak jsme tam takhle seděli, uslyšeli jsme zvuk blížícího se letounu a najednou se jen několik metrů nad našimi hlavami objevila obří věc, která přistála o kus dál. Byl to takový hluk a vznesl se tak obrovský mrak prachu, že to museli vědět i v Chartúmu.

Poprvé jsme ale vůbec nevzali v potaz to, že naši „bratři“ v životě letadlo neviděli, minimálně ne na tak krátkou vzdálenost. Celí vyděšení proto začali utíkat. Musela to být opravdu komická scéna, jak agenti Mosadu a izraelští vojáci běhají po poušti a snaží se chytit vyděšené muže a ženy, kteří se snaží utéct pryč. Nevím, kolik přesně leteckých operací pak proběhlo. Tuším, že to bylo něco kolem 87 nebo 89 operací, během kterých se nám podařilo do Izraele dostat tisíce etiopských Židů.

Polovina z nás byli šílenci

Operace „Bratři“ byla z dnešního pohledu o to náročnější, že v té době nebylo nic jako mobilní telefon nebo internet. Jak komunikace mezi vámi a ústředím probíhala?
Když dnes sleduju všechny filmy a videa o operacích Mosadu, CIA nebo FBI, říkám si, v jak skvělé době pracují. Dnes ale nemohou jít v Teheránu nebo Damašku ani na drink, aniž by o tom ústředí nevědělo – ví o všem, co děláte každou minutu.

Na počátku 80. let jsme měli nejlepší komunikační systémy té doby, ale rozhodně to nebylo tak snadné jako dnes. S velitelstvím jsme komunikovali jednou za den. Musím říct, že polovina naší skupiny byli v podstatě šílenci – což je mimochodem jeden z důvodů, proč byla operace tak úspěšná – a dokázali jsme této doby využít.

Dokud jsme totiž ústředí nevyslali zprávu: „Rozkaz jsme přijali, rozumíme, budeme se tím řídit“, velitelství nevědělo, jestli jsme jeho zprávu přijali, nebo ne. To pro nás byla obrovská výhoda. Když jsme dostali příkaz, který se nám nelíbil, den nebo dva jsme nepotvrdili, že jsme ho obdrželi. A mezitím jsme udělali to, co jsme považovali za lepší řešení. Něco takového už dnes není možné.

Příběh o záchraně tisíců etiopských Židů, který jste popsal v knize Exodus podle Mosadu, se znovu dostal do povědomí díky zmíněnému filmu „Red Sea Diving Resort“, který je od minulého roku ke zhlédnutí na Netflixu. Do jaké míry je film vzdálený realitě?
Jestli se mě ptáte na můj názor, film „Red Sea Diving Resort“ je hovadina. V první řadě proto, že snižuje skutečnou roli, jakou naši „bratři“ během operace sehráli. Film etiopské Židy vykresluje jako skupinu vystrašených lidí, kteří nevědí, co dělat, a jsou naprosto závislí na agentech Mosadu. Ale tak to vůbec nebylo. Jak už jsem řekl, to oni byli těmi pravými hrdiny, ne my.

Další věc jsou pak ženy v naší skupině. Možná není hezké o tom takhle mluvit, ale žen v letovisku se operace vůbec netýkaly. Měly na starosti chod resortu a v tomto ohledu určitě odvedly skvělou práci. Opravdu klobouk dolů. Na rozdíl od filmového zpracování ale za celou dobu neviděly ani jediného „bratra“. Nicméně to je Hollywood, není to žádný dokumentární film.

Na závěr bych se vás ráda zeptala, jestli znáte osud těch, které jste společně s kolegy před 40 lety zachránil. Jak těžké pro ně bylo integrovat se do izraelské společnosti? Měl jste šanci se třeba s některými z nich potkat?
Pokud jde o pomoc etiopským Židům, dodnes jsem v tomto směru poměrně aktivní. Problém je ten, že i když izraelská vláda vynaložila obrovské úsilí a peníze k tomu, aby dostala „bratry“ do Izraele, po jejich příjezdu došlo k mnoha chybám. Myslím, že úřady nevěděly, jak se k těmto lidem vlastně chovat. Je mi velice líto, že to říkám, ale popravdě určitá část izraelské společnosti tíhne k rasismu. Etiopští Židé bohužel čelili mnoha rasistickým incidentům, které mě vždycky rozzuří a stoupne mi tlak, když o nich slyším.

V novinách se často dočtete o tom, že mladí etiopští Židé demonstrovali proti policejní brutalitě. Obecně bych ale řekl, že příběh o imigraci etiopských Židů do Izraele dopadl velice úspěšně. Počet mladých lidí z této komunity, kteří dokázali dokončit střední školu a šli na vysokou, pozoruhodně roste.

Zhruba před čtyřmi lety jsem letěl do Etiopie a pamatuji si, že jsem na letišti potkal skupinku mladých izraelsko-etiopských dívek, které se po absolvování vojenské služby jely podívat do země, odkud pocházejí jejich rodiče. Jedna z nich, oblečená jako kterákoliv jiná mladá Izraelka v džínách a tričku, s mobilním telefonem v ruce, mě poznala. Zřejmě četla moji knihu nebo mě viděla v televizi.

Dali jsme se do řeči a já se jí ptal: „Stálo to za to, čím si vaši rodiče prošli?“ Ona na to: „Děláte si srandu? Byla jsem navštívit vesnici, odkud pocházejí rodiče. Holky v mém věku tam chodí každý den pro vodu, zatímco já jdu příští měsíc studovat medicínu. A vy se mě ptáte, jestli to stálo za to? Samozřejmě že ano.“

Celý život se považuju za cynického sionistu, který často kritizuje izraelskou vládu za to, co se v zemi děje. Díky příběhu o záchraně etiopských Židů z příšerných súdánských uprchlických táborů jsem ale hrdý na to, že jsem Izraelec. Žádná země na světě totiž nic takového neudělala. Zakončím to příběhem z jedné z námořních operací, kdy se izraelská loď s etiopskými Židy vracela po Rudém moři zpátky do Izraele.

Během plavby přišel lékař pečující o uprchlíky s tím, že potřebuje okamžitě evakuovat 15letou dívku s akutním zánětem mozkových blan, jinak do 48 hodin zemře. Vzkaz byl předán leteckým silám, které odpověděly, že to je sice složitý úkol, ale udělají to.

Něco takového ale bylo téměř nemožné – na jedné straně nepřátelská Saúdská Arábie, na druhé straně Egypt, vrtulník by přitom musel po cestě třikrát doplnit palivo, aby vzdálenost zvládl. To vše kvůli záchraně dívky, která oficiálně ještě ani nebyla občankou Izraele.

Nakonec to dopadlo tak, že jí lékař nasadil antibiotika, která okamžitě zabrala, a tak byla evakuace odvolána. I díky téhle historce jsem ale neuvěřitelně hrdý na to, že jsem mohl být součástí této operace.

Eliška Kubátová

Související témata: Gad Šimron, Izrael, Mosad, Židé, etiopští Židé, operace Bratři, Red Sea Diving Resort, Súdán, tajné služby, uprchlický tábor, historie