Lékařka z Haiti: Tolik postřelených a pobodaných jsem za 12 let neviděla. Zraněné přiváželi co 15 minut

„Množství postřelených nebo pobodaných pacientů, které jsem viděla za dva měsíce na Haiti, jsem neviděla za celých 12 let, co se této profesi věnuji,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz slovenská anestezioložka Emília Tomaníková, která se v květnu vrátila ze své třetí mise s organizací Lékaři bez hranic. Násilí, za kterým stojí tamní ozbrojené gangy, vyhnalo z domovů už tisíce lidí. O život kvůli tomu přišel i jeden z pracovníků organizace.

Rozhovor Port-au-Prince Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Množství postřelených nebo pobodaných pacientů, které jsem viděla za dva měsíce na Haiti, jsem snad neviděla za celých 12 let, co se této profesi věnuji,“ říká v rozhovoru slovenská anestezioložka | Foto: Lékaři bez hranic

Z mise na Haiti, kam jste s Lékaři bez hranic vyrazila začátkem letošního dubna, jste se zhruba před třemi týdny vrátila domů. V karibské zemi zmítané chudobou se stupňuje násilí, za kterým stojí tamní ozbrojené gangy a kvůli kterému jen v hlavním městě Port-au-Prince muselo opustit své domovy několik tisíc lidí. Souvisel váš odjezd na Haiti s tím, co se v zemi aktuálně děje?
Naše mise s tím přímo nesouvisela. Na Haiti jsem odjížděla, protože bylo zapotřebí udržet určitou kontinuitu a mít na místě nějakého anesteziologicko-intenzivistického lékaře. Před mým příjezdem tam sice byla kratší přestávka, šlo ale hlavně o to udržet projekt, který už je tam nějakou dobu zaběhnutý. Původně to byl projekt Belgičanů, který se na nějakou dobu pozastavil, a později ho převzala Francie, určitě ale funguje nejméně jeden rok.

Kdo je Emília Tomaníková?

Emília Tomaníková je slovenská anestezioložka a spolupracovnice organizace Lékaři bez hranic. Svou první zahraniční misi absolvovala ve Středoafrické republice, druhou v Pásmu Gazy a třetí na Haiti, odkud se vrátila koncem letošního května.

Pod francouzským vedením došlo k jediné změně a namísto lehkých a středně těžkých pacientů se teď mise zaměřuje hlavně na těžké případy. Musím říct, že mise na Haiti byla velmi specifická, protože úroveň zdravotní péče byla v porovnání s jinými velmi vysoká. Myslím, že není mnoho projektů organizace Lékaři bez hranic, které by měly takto vysokou úroveň, lékař expat je tam proto potřeba téměř nepřetržitě.

Podíleli jste se tedy i na léčbě lidí, kteří byli zranění během aktuálně probíhajícího násilí?
Řekla bych, že to byla většina našich pacientů. Nejméně 50 procent z nich tvořila střelná poranění, byly tam také bodné rány plus dopravní nehody. V těchto zemích je doprava vždy kámen úrazu, tady ale více než polovinu případů tvořily právě oběti nějakého útoku, nejčastěji střelnou zbraní.

K uklidnění situace tento týden vyzvala i mise Lékařů bez hranic, podle které na Haiti dochází k situacím, kdy se i samotní pracovníci mise musí krýt před létajícími kulkami. Jak těžké je pracovat v de facto válečné zóně?
Osobně jsem přímo v této části nebyla. Lékaři bez hranic mají v různých částech města několik projektů a jeden z nich je ve čtvrti Martissant, kde se kolegové skutečně mohli ocitnout v ohrožení. Stejně tak bylo v jedné z nebezpečných částí města situované i centrum popálenin a to byl také důvod, proč byla celá nemocnice nakonec přestěhována do naší části Tabarre.

U nás v nemocnici jsem se tedy s ničím podobným nesetkala, nikdo z nás nebyl tímto způsobem ohrožen a ani já jsem žádnou střelbu na Haiti nezažila. Cítila jsem se tedy relativně bezpečně, toto bezpečí vám ale samozřejmě nikdo nemůže garantovat. I v případě jednoho z našich zařízení došlo ke vstupu ozbrojených lidí, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych tam nebyla schopná pracovat.

Koronavirus k nám byl velice vlídný. Jednoho dne přijde něco dramatičtějšího, míní chirurg Šebek

Číst článek

Jeden ze zaměstnanců organizace byl koncem května dokonce zastřelen. Můžete popsat, jak k tomu došlo?
Stalo se to během posledních dnů mého pobytu na Haiti. Informace chodily postupně – nejdřív se mluvilo o tom, že byl náš zaměstnanec postřelen a že byl odvezen do nemocnice, až následně přišla zpráva, že zemřel ještě před příjezdem. Nešlo vysloveně o útok na Lékaře bez hranic, protože se to událo během jeho cesty domů z práce v jeho osobním autě. Těžko říct, jak přesně se to odehrálo, stal se ale jednou z obětí situace, která na Haiti aktuálně je.

Těžce to nesl i náš personál. Vím, že naši řidiči, kteří rozvážejí zaměstnance z nemocnice na jejich ubytování, byli jeho přátelé a mnozí jeho úmrtí oplakali. Je to jiné, když přijímáte pacienta a poskytujete mu péči, a pak vám přijde někdo z vašich a už se nedá nic dělat. Tohle byl bohužel ten případ, kdy už jsme mu pomoct nemohli.

Vjezd na pohotovost nemocnice Lékařů bez hranic v Martissant | Foto: Lékaři bez hranic, Sandra Lamarque

Píšťalka na přivolání pomoci

Jak na nebezpečnou situaci reagují místní? Řekla byste, že už jsou na násilí bohužel zvyklí, nebo vnímají, že je situace horší než dřív?
Násilí je určitě silnější a podle toho, co mi sami říkali, si jsou dobře vědomi, že se bezpečnostní situace radikálně zhoršila. Myslím, že Haiti byla velmi nebezpečná země pro život už předtím, ale z pohledu lidí, kteří neznají život v bezpečné zemi, to pro ně bylo jistým způsobem akceptovatelné. Aktuální vzestup násilí ale určitě vnímají, to jsem si jistá. Někteří naši zaměstnanci častokrát nemohli přijít do práce, ať už kvůli demonstracím, uzavřením cest a podobně. Bezpečnostní situace se tedy odrážela i na provozu nemocnic a někdy to bylo velmi náročné.

Vedoucí mise Člověka v tísni: Katastrofa v Nepálu je násobně horší než statistiky. Lidé často umírají doma

Číst článek

Už jste říkala, že osobně jste se v nemocnici cítila bezpečně, platilo to ale i na cestách z práce a do práce?
Většinu času ano. Ze všech tří misí, na které jsem s Lékaři bez hranic dosud vyrazila, byla bezpečnostní opatření na Haiti ta nejpřísnější. Platil zákaz vycházení, který se víceméně kryl s koncem naší pracovní doby, během pracovních dnů jsem tedy šla rovnou domů a pak už žádné další vycházení nebylo možné. Pěšky jsme navíc nemohli jít ani do nemocnice, která byla vzdálená pouhých 50 metrů. Chůzí bych se tam dostala za minutu, museli jsme ale jezdit jen v projektových autech a všechny naše přesuny operátoři pečlivě zapisovali do tabulky.

Byla jsem tedy buďto v nemocnici, anebo na ubikaci, která byla nepřetržitě hlídaná. U postele jsme měli dokonce připevněnou píšťalku, díky které jsme si měli přivolat pomoc, pokud by se něco dělo, naštěstí jsem ji ale nemusela použít. Naše bezpečnost tedy byla velmi dobře zajištěná. Řekla bych, že v porovnání s  lidmi, kteří na Haiti žijí, jsme byli takovými „skleníkovými květinkami“.

Podle Lékařů bez hranic situace dopadá také na oběti sexuálního násilí, v poslední době totiž organizace poskytuje mnohem méně konzultací, což může být způsobeno tím, že se lidé možná bojí vycházet z domu. Jak velký problém představuje na Haiti právě sexuální násilí? Týká se výhradně žen, nebo i dětí?
Na tuto otázku nedokážu moc dobře odpovědět, protože naše nemocnice byla velmi úzce specializovaná na oběti těžkých traumatických poranění. Přiznám se, že nevím, jak situace ohledně sexuálního násilí na Haiti vypadá, ale dokážu si představit, že s ohledem na bezpečnost těchto pacientů skutečně přichází míň.

Muž se střelným poraněním hrudníku čeká na rentgenový snímek | Foto: Lékaři bez hranic, Guillaume Binet

Těžké oznamování úmrtí

Zmiňovala jste, že tohle byla vaše třetí zahraniční mise, na kterou jste se s Lékaři bez hranic vydala. Řekla byste, že v porovnání se dvěma předchozími byla zatím tou nejdramatičtější nebo nejvypjatější?
To rozhodně. Díky bezpečnostním opatřením jsem se cítila celkem bezpečně, vysoká míra násilí ale byla zcela zjevná už na profilu jednotlivých pacientů. Množství postřelených nebo pobodaných pacientů, které jsem viděla za dva měsíce na Haiti, jsem neviděla za celých 12 let, co se této profesi věnuji.

Také po medicínské stránce to pro mě byl poměrně náročný projekt. Jak už jsem říkala, zdravotní péče v naší nemocnici byla na vysoké úrovni a některé léčebné postupy se prolínaly i s klasickou resuscitační péčí v Evropě, a o to to bylo náročnější. Na Haiti totiž intenzivní péče de facto neexistuje – na celé hlavní město je tam maximálně deset dýchacích přístrojů, z toho dva u nás. Z toho vyplývá, že celou tuto medicínskou stránku zastřešuje lékař-expat a od toho se pak odvíjí i jeho pracovní nálož.

Epidemie HIV drtí jih Pákistánu, pozitivní jsou stovky dětí. Tragédii údajně způsobil ‚oblíbený‘ pediatr

Číst článek

Zároveň na sobě nesete i tíhu rozhodnutí, protože vedle sebe nemáte kolegu, se kterým byste mohla případ konzultovat. Často jsme také čelili situacím, kdy jsme měli dva dýchací přístroje, ale přišel třetí nebo čtvrtý, který ho potřeboval také. K něčemu takovému docházelo v době nejvyšší vlny covidu v Evropě a v trochu jiné formě jsem to teď zažila i já na Haiti, nic příjemného to ale nebylo. 

Nevím, do jaké míry si během práce budujete pouto se svými pacienty, ale můžete popsat příběh některého z nich, který vás během vaší spolupráce s Lékaři bez hranic nejvíce zasáhnul?
To bych si musela vymýšlet, snažím se totiž udržovat určitý odstup. Pokud bych se na jednotlivé případy příliš upínala, nebylo by pro mě jednoduché tu práci vůbec dělat. Neřeknu vám konkrétní příběh, ale jsou to takové jednotlivosti – například když jsem během mise musela oznamovat příbuzným úmrtí jejich blízkého. Mnozí z nich říkali, že to už je třetí nebo čtvrtý člen rodiny, kterého za posledního půl roku museli pochovat, a to bylo nejsmutnější. To jsou pro mě velmi těžké situace, stejně jako když zemře dítě, které vám dovezou v těžkém stavu.

Jak na to reagují blízcí, když jim takto citlivou zprávu sděluje cizinka? Jak to od vás rodina bere?
V nemocnici v Tabarre, kde jsem byla, to bylo velmi dobře podchycené, protože tam byl přítomen i psycholog. Několik našich pacientů skončilo třeba s amputací končetin, naším úkolem přitom není jen poskytnout pacientům zdravotní péči, ale vrátit je také do běžného života. Kromě rehabilitací byl těmto pacientům k dispozici právě i psycholog.

Pomoc psychologa jsme ale mnohokrát využívali i v případě, kdy jsme museli blízkým sdělit zprávu o úmrtí nebo to, že se stav daného pacienta nevyvíjí příliš dobře a že by se měli připravit na nejhorší. Většinou jsme u toho byli já, psycholog, příbuzní a jeden haitský doktor. Myslím, že to vzali určitě líp, když viděli celou skupinu lidí, která se o jejich příbuzného stará. Do jisté míry to zvyšuje důvěru a především psycholog nám byl hodně nápomocný. Taková informace se ale vždy zpracovává velmi těžko, ať už ji podává kdokoliv.

Lékaři v nemocnici v Tabarre provádí operaci, během níž musí pacientovi amputovat nohu | Foto: Lékaři bez hranic, Guillaume Binet

21 postřelených za den

Vaše předchozí dvě mise byly také na Haiti, nebo jste je absolvovala v jiných zemích?
Moje první mise byla ve Středoafrické republice a druhá v Gaze, kde šlo o urgentní misi. V Bangui (hlavní město Středoafrické republiky – pozn. redakce) to byl dlouhodobě fungující projekt, v současné době se tam ale potýkají s podobnou situací jako na Haiti. I ve Středoafrické republice totiž mají velký problém s nárůstem násilí a zvyšujícím se počtem pacientů.

Znásilňují, zabíjejí dobytek a ničí úrodu. Hladovění a sexuální útoky se v Tigraji stávají válečnou zbraní

Číst článek

Jak vaše práce na místě vlastně vypadá? Věnujete se pouze anesteziologii, nebo je rozsah vaší působnosti na misi širší?
Haiti pro mě byla první mise, kde jsem nebyla primárně anesteziolog jako během těch předešlých dvou. Na Haiti jsem působila především jako intezivista, na telefonu jsem proto byla de facto 24 hodin denně. Na sál jsem šla vždy, když dorazil nějaký komplikovaný případ nebo bylo potřeba otevřít víc sálů, než bylo k dispozici doktorů, případně jsem byla na urgentním příjmu. Takže toho bylo celkem dost a do nemocnice jsem často musela i v nočních hodinách. To je také důvod, proč jsou anesteziologicko-chirurgické mise o něco kratší. Může se stát, že odejdete z nemocnice a za hodinu tam jdete zas a pak během noci ještě jednou, už tam proto zůstanete do rána, kdy vám začne běžná směna. Pokud se taková situace stane několik dní po sobě, je to celkem náročné.

Jak těžké je to po psychické stránce, pokud jste v cizí zemi a zároveň takto pracovně vytížená?
Je to náročné i fyzicky. Stalo se, že když mi ve čtyři ráno zazvonil telefon, únavou jsem se prostě rozplakala. Občas je to těžké jak fyzicky, tak psychicky a mise na Haiti byla skutečně velmi aktivní. Pamatuji si jeden víkend, kdy nám v průběhu dne přivezli 21 nových pacientů, z nichž většina přišla během dopoledne. Každých 15 minut dorazil postřelený pacient a to už si člověk připadá jako v nějaké časové smyčce. Ten víkend jsme pracovali všichni – jak lékařské, tak nelékařské profese. Logistici nám pomáhali stěhovat postele, navyšovat kapacity a podobně. Když den pomalu končil a my se chystali domů, byli jsme povolaní znovu kvůli výbuchu propanu.

Pracovní vytížení na misi se dá dopředu jen těžko odhadnout. Můžete mít měsíc relativně klidný, pak to ale může najednou propuknout. Myslím, že můj kolega, který mě na Haiti střídal, přijel do velmi těžké situace. Kapacita nemocnice se v tu dobu musela zvýšit o 18 lůžek, myslím si tedy, že jeho úvod mise byl také poměrně zajímavý.

Emília Tomaníková na sále v nemocnici v Tabarre | Foto: Lékaři bez hranic

Covid na Haiti

Jak vypadá situace na Haiti, pokud jde o epidemii covidu-19? Vím, že to není vaše specializace, ale jak těžké je pro tamní zdravotnictví se s šířením koronaviru vypořádat?
Upřímně si vůbec nedokážu představit, jak by to tam v případě nějakého většího nárůstu případů vypadalo. Během mého pobytu na Haiti byla situace relativně klidná, ale už když moje mise končila, začaly z ministerstva zdravotnictví postupně přicházet různé informace a zpřísňovala se protiepidemická opatření. V naší nemocnici jsme žádné pacienty s covidem nebo s příznaky neměli, ale těžko říct, jak to bude v dalších dnech.

Ruské úřady třetí vlnu covidu popírají, nakažených i hospitalizovaných ale přibývá. Očkování stále drhne

Číst článek

Opravdu je pro mě jen těžko představitelné, jak se tamní zdravotnictví s něčím takovým vyrovná. Už jsem zmiňovala omezené možnosti plicní ventilace, kterých je na celé hlavní město jen deset – to je počet, který má na Slovensku jedna nemocnice nebo dokonce jedno oddělení. Zdravotní péče je na Haiti navíc zpoplatněná, a to i ve státních zařízeních. Pacienti si musí doslova platit i rukavice, kterými je personál ošetřuje. Pokud tohle všechno sečteme dohromady, je to velmi těžko představitelné. Se zvládáním situace měly obrovský problém i vyspělé země, které měly možnost vyhlásit karanténu a významně omezit potkávání lidí, hromadná doprava na Haiti je ale přeplněná a také v osobních autech často jezdí namísto pěti lidí osm.

Snažila se vaše nemocnice nákazu nějakým způsobem podchytit?
Paušální testování každého přijatého pacienta u nás neprobíhalo. Měli jsme k dispozici nějaké antigenní testy, těch byly ale jen desítky. Nechávali jsme je tedy do rezervy pro pacienty s příznaky, testování každého přijatého člověka ale nebylo reálné.

Mise na Haiti byla vaše třetí, co plánujete dál? Počítáte s tím, že se s Lékaři bez hranic v dohledné době zase někam vydáte? A víte případně kam?
Určitě bych byla ráda. Vyjíždění na mise mi zatím vychází ve zhruba dvouletých intervalech, ale možná by bylo lepší to zkrátit na rok a půl, abych z toho nevypadla a zároveň to bylo přijatelné i pro mého zaměstnavatele.

Určitě nemám žádnou preferenci, o kterou zemi by mělo jít. Beru to tak, že pokud jsem někde potřeba, tak se tam vydám. Rozhodně to nevnímám jako nějakou cestovatelskou příležitost, protože o nějakém turismu se na misi opravdu hovořit nedá.

Situace na Haiti

Kromě násilí a chudoby zmítá Haiti v posledních měsících i politická krize. Opozice začátkem února jmenovala svého prozatímního prezidenta, protože podle ní skončil mandát současné hlavy státu Jovenela Moiseho. Ten ale tvrdí, že mu mandát končí až za rok – v tom s ním souhlasí například i USA či Organizace amerických států. Mezitím v zemi graduje násilí páchané ozbrojenými gangy, které páchají útoky proti nevinným civilistům a stále častější jsou také únosy a žádosti o výkupné. Podle odhadů OSN se počet únosů v uplynulém roce téměř ztrojnásobil.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme