Hledání vlastní budoucnosti pokračuje v Egyptě i rok po revoluci

Před rokem svět žasl nad náhlým výbuchem hněvu obyvatel mnoha arabských zemí. Nejdelší kus cesty k demokracii po svržení tamních diktatur urazily od té doby Egypt a zejména Tunisko. V obou zemích podle očekávání důrazně vstoupily do politické hry přívrženci politického islámu. Nicméně v obou zemích je transformace teprve na začátku a její úspěch není zaručený.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nové nepokoje v Egyptě

Nové nepokoje v Egyptě | Foto: Muhammed Muheisen | Zdroj: ČTK

Desítky let nehybný veřejný prostor se tam stal místem střetu náboženských a sekulárních proudů, mladších a starších generací, lidí kteří se vrátili z exilu s těmi, co zůstali... Problémy zůstávají. Třeba v Tunisku nadále polovina absolventů univerzit nesežene práci. Ještě víc trnitou cestu má před sebou Egypt.

„Náměstí Tahrír se během té osmnáctidenní revoluce stalo její ikonou. Tahrír ale nepřivodil Mubarakův pád, ten zařídily velké stávky dělníků během posledních tří dnů jeho prezidentování. Po celé zemi tehdy stávkovali pracovníci strategických odvětví - textilního průmyslu, dopravy, Suezského kanálu. Hrozící paralýza země přinutila armádu, aby přinutila Mubaraka k rezignaci. To byl ten kritický moment,“ říká Egypťan Ašraf el Šerif.

Ašraf el Šerif se zabývá na Americké univerzitě v Káhiře hlavně politickým islámem. Jeho rozmach po pádu autokrata Mubaraka ale podle něj není to, co Egypťany v současnosti nejvíc zajímá. Drtivá většina obyvatel nejlidnatější arabské země prý nadále řeší v první řadě problémy spojené s nesnadným získáním obživy.

Přehrát

00:00 / 00:00

Redaktor Českého rozhlasu Jan Prokeš analyzuje situaci v Egyptě rok po arabském jaru. Kam směřuje současný Egypt?

Co se vzestupu islamistů týče, nelze podle mladého experta ani jeho dalších kolegů z regionu zatím příliš odhadovat jeho důsledky.

Hybnou silou revoluce islamisté nebyli, záhy se k ní ale připojili. Po Muslimském bratrstvu tak překvapivě učinili i ultrakonzervativní saláfisté, kteří sice z principu odmítají vše moderní, ale hned tři strany vzešlé z jejich lůna vstoupily do volební soutěže. A to dokonce s demokratickým hávem, včetně žen na kandidátkách.

V novém parlamentu mají Muslimští bratři a saláfisté drtivou většinu. Hnutí jsou to ale velmi nejednotná, s velkým množstvím názorových podskupin a zatím v podstatě neexistujícím programem. Třeba Bratrstvo se sice obrací na chudé masy, zároveň ale prosazuje pravicové postoje v ekonomice.

Ašraf Šerif si nemyslí, že by islamisté v jeho zemi usilovali o islámský stát, protože jsou silně nejednotní, bez jasné politické vize a musejí prý vidět, že je to nereálné. V Egyptě sice došlo po revoluci k incidentům, kdy náboženští militanté šikanovali sekulární spoluobčany za jejich životní styl. V právní rovině ale zřejmě vše zůstává při starém. Mnohé zákony už od sedmdesátých let vycházejí z práva šaría. Možnosti jejich uplatnění jsou však omezené.

Protestní shromáždění na revolučním náměstí Tahrír v Káhiře | Foto: ČTK/AP

„Například potrestat cizoložství je možné jedině tehdy, když to dosvědčí čtyři očití svědci. Nebo proslulé sekání rukou zlodějům. To nelze aplikovat, pokud je usvědčený chudý. Pokud má ekonomické potíže, nebo je na cestě, je tam mnoho výjimek. Taková jsou pravidla islámu. V islámském právu navíc existuje dynamika. Historicky mají vládci možnost zavádět nové typy trestů s ohledem na měnící se okolnosti. Šaría například vůbec nezmiňuje trest vězení. Ten zavedli pozdější vládci a islámští učenci ho uznali za legitimní,“ říká Ašraf Šerif.

Zásadním problém současného Egypta je podle Ašrafa Šerifa jeho společenská struktura a rozložení moci. Široké vrstvy obyvatel mají pocit, že jim byla revoluce ukradena armádou, která stále drží mocenské otěže. Nejde jenom o takzvanou revoluční mládež, která stála u zrodu loňských protestů.

Ukradená revoluce?

Nespokojenost prý roste i mezi dělníky nebo kvůli stoupajícím životním nákladům mezi chudnoucí střední třídou. Na tyto skupiny údajně nejvíc dopadá drsná neoliberální politika zavedená minulým režimem. Ten současný, v čele s ekonomicky aktivní armádou, která vyrábí minerálku i automobily, pak není reformám nakloněný.

„Jsou to nevolené instituce, které mají ale největší vliv: bezpečnostní složky, výzvědné služby, armáda, oligarchové, zkorumpované státní úřady... Tato mocenská centra nejsou pochopitelně ochotná vzdát se dobrovolně svých zájmů. I kdyby se volení politici bez reálné moci pokusili o nějakou ekonomickou reformu, její úspěch by byl nepravděpodobný, protože by narazili na mocnější soupeře. Navíc není vůbec jasné, že se o to pokusit chtějí-dominantní politická strana vzešlá z Muslimského bratrstva je totiž dost pravicová a má dobré vztahy s armádou. Tahle situace pochopitelně vyvolává v lidech frustraci, a proto hrozí růst napětí a sociální nestability,“ dodává Ašraf Šerif.

Znalci arabského světa se shodují, že tamní sociální otřesy mají dva hlavní důvody: bídu většiny lidí včetně těch vzdělaných v kontrastu s luxusním životem menšiny a porušování lidských práv třeba v podobě policejní šikany.

Egypt znovu zachvacují protesty | Foto: Reuters

Stejně jako v Egyptě ani v Tunisku svržení vládce neodstranilo problém nezaměstnanosti a nerovnosti mezi lidmi i regiony. To se podle profesora politických věd Mohameda Kerroua z univerzity v Tunisu neobejde bez spolupráce všech politických aktérů ani bez spolupráce mezi arabským světem a Evropou.

„Pro mladé lidi jsou nadále nejdůležitější dvě věci: práce a důstojnost. Mít zaměstnání a být považovaný za občana, který si je rovný s ostatními. Tyto hodnoty symbolizuje Tunisan Mohamed Buazízi, který se na protest upálil. Je to ale problém, který se dotýká všech lidí. A myslím, že nejenom v arabském světě, ale prakticky na celé planetě,“ říká Mohamed Kerrou.

Ani rok po pádu Mubárakova režimu pro mnoho Egypťanů revoluce nekončí

Číst článek

V Egyptě podle mnohých revoluce ještě zdaleka neskončila. Tunisané mají lepší vyhlídky na solidní život v právním a demokratickém státě. Armáda je tam slabší a občanská společnost silnější. I tam je ale transformace - vznešeně řečeno "boj za občanství"- teprve na začátku a rozhodně nebude snadná, myslí si také Chris Walker z respektované organizace Freedom House, sledující kvalitu demokracie v jednotlivých zemích.

„Když máte za sebou třicet čtyřicet let neexistence nezávislé justice, neexistence vlády práva, nemožnosti vyjádřit vlastní názor, tak to zabere hodně času dosáhnout úspěšné změny. Nejslibnější je zatím každopádně vývoj v Tunisku, navzdory tomu, že tam podle všech našich analýz panoval jeden z nejvíc represivních režimů. Ale ani tam není možné očekávat velké změny během několika měsíců, ani tam není úspěch zaručený,“ uzavírá Chris Walker.

Jan Prokeš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme