Hofer: Se Zemanem máme podobné pochybnosti v oblasti migrace. Pro země V4 mám pochopení

Kandidát na rakouského prezidenta Svobodné strany Norbert Hofer příští pondělí na vlastní žádost navštíví prezidenta Miloše Zemana. V rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že do Česka míří, aby podtrhnul přátelství obou zemí. „Kdybych se stal prezidentem, budu na tom dál intenzivně pracovat. Možná i na tom, aby vznikla taková unie uvnitř Evropské unie," uvedl. Česko-rakouské spory o jadernou energii by podle něj mohly vyřešit celoevropsky platné bezpečnostní standardy pro elektrárny.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Norbert Hofer | Foto: Kancelář Norberta Hofera

Rakousko loni přijalo necelých 100 tisíc žadatelů o azyl. Dosáhla tím země pomyslné hranice, za kterou už nemůže jít?

To, co jsem viděl loni, už nechci vidět znovu. Lidé přespávající na nádražích, pro které nebylo místo. Ještě větší počet jich taky využil Rakousko jako tranzitní zemi pro cestu dál. Balkánská uprchlická trasa se pak zavřela. Německo z toho nejdřív nemělo radost, ale pak připustilo, že to byl správný krok. Problém je, že k nám nepřicházejí jenom žadatelé o azyl. Azyl je výsostně osobní věc, aby na něj měl člověk právo, musí sám čelit pronásledování. V Rakousku máme i řadu lidí s doplňkovou ochranou, ti jsou také z válečných oblastí. A taky spoustu těch, kteří na žádnou ochranu právo nemají a jsou prostě migranti. To musíme jasně oddělovat.

Slogan z vašeho vlastního volebního letáku říká: „Volte Norberta Hofera, protože jedině on nás ochrání před špatnou imigrační politikou.“ Jaká je podle vás ta dobrá nebo správná imigrační politika?

Je rozdíl mezi přistěhovalectvím a azylovou ochranou. Azyl je dočasný – trvá, dokud je dotyčná osoba pronásledovaná. A z přistěhovalců těžíme, pokud sem přijdou lidé, kteří tu vlastníma rukama chtějí něco vybudovat. Kteří umí něco, po čem je v Rakousku poptávka. A kteří se díky tomu taky můžou v Rakousku integrovat. To ale není migrace kvůli sociálním dávkám. U nás teď každý přistěhovalec může okamžitě začít využívat všechny možnosti státní podpory, a to přitahuje spoustu lidí, kteří nechtějí pracovat, ale využívat systém dávek.

Je podle vás Rakousko migrací a přistěhovalci přetížené? A pokud ano, kde je to vidět?

Jsme na hraně. Pokud teď začneme s rozumnými kroky, tak se integrace přistěhovalců může ještě povést. Pokud ale budeme pokračovat ve stejném stylu jako loni, tak to neuneseme. Koneckonců i naše vláda už pochopila, že je potřeba nějaká změna.

Minulý kabinet kancléře Faymanna kritizoval některé sousední země, které nechtějí žádné uprchlíky přijmout a tím Rakousku odlehčit. Kritika mířila i na Česko, které spolu s Maďarskem, Polskem a Slovenskem odmítají systém kvót na přerozdělování uprchlíků, prosazovaný hlavně Německem a kancléřkou Angelou Merkelovou. Co si myslíte o kvótách?

Mám pro visegrádské země pochopení. Chápou, že vnější hranice Schengenského prostoru není dostatečně chráněná. A že do Evropy míří spousta lidí, kteří nemají vůbec právo na azyl. A kdybychom přijímali opravdu jen oprávněné žadatele o azyl, nemuseli bychom se o nějakých kvótách vůbec bavit. To množství by už totiž nebyl problém.

Kvóty se snaží opravit určitou chybu. Ale to řešení je jiné – musí se dodržovat Schengenská dohoda, která říká: Vnitřní hranice uvnitř Evropy můžeme odstranit, protože dobře chráníme ty vnější. Jenže tak to dnes není. Státy na vnější hranici v tom ale nemůžou zůstat samy, ten nápor příchozích je obrovský. Ochranu vnější hranice musí zajistit společně celá Evropská unie.

Co konkrétně navrhujete?

Když třeba Chorvatsko nemá kapacitu, aby zvládlo ochranu vnější hranice Schengenu samo, musí tam vypomáhat bezpečnostní složky jiných unijních zemí. A azylové řízení spadá do té země, kde dotyčná osoba poprvé vstoupila na unijní půdu. Tam se taky musí zjistit, jestli má právo na azyl. A jen pokud to právo má, může cestovat dál.

Předchozí rakouská ministryně vnitra Johanna Mikl-Leitnerová směrem k visegrádským zemím poslala taky určitou výhrůžku. Státy, které nebudou v přijímání migrantů solidární, podle ní měly přijít o část peněz z eurofondů. Tohle by podle vás mohlo fungovat?

To není tak jednoduché. Nejdřív musí Evropská unie dodržovat svoje vlastní smlouvy. A když to nedělá a nechá otevřenou vnější hranici Schengenu, některé státy se pak nechtějí na řešení toho problému podílet a Unie je za to ještě potrestá. Tenhle přístup já nepodporuju.

Klíčovou osobností Evropské unie v otázce migrace je německá kancléřka Angela Merkelová. Za svoji migrační politiku schytává ostrou kritiku z části politického spektra doma v Německu, i třeba ze zemí visegrádské čtyřky. Stejně tak ji ale řada osobností ocenila za humanitární postoj Německa, které přijalo asi milion běženců. Jak hodnotíte kroky Angely Merkelové vy?

Nebylo by fér tvrdit, že všechno udělala špatně. Naopak v lecčems její politika byla velmi dobrá. Ale to nebyl případ uprchlické krize. Ta její věta „my to dokážeme“ povzbudila ještě víc lidí k nebezpečné cestě do Evropy. Musíme otevřeně přiznat, že naše možnosti nejsou nekonečné. Samozřejmě chceme lidem pomáhat. Ale do Evropské unie prostě nepatří lidé, kteří nejsou pronásledovaní a jen si chtějí pomoct k lepšímu životu. Ta věta Merkelové byla chyba.

Evropská unie se při zvládání migrace spoléhá i na Turecko, uzavřela s ním dohodu o vracení běženců. Vy sám jste v červnu naznačil, že pokud by Turecko vstoupilo do Evropské unie, měli by Rakušané hlasovat o tom, jestli v Unii chtějí ještě být. Je podle vás Turecko klíčem evropské stability?

Ano, Turecko je extrémně strategicky důležitá země, členský stát NATO. Ale to neznamená, že má být součástí Evropské unie. To by naopak mohlo Evropu destabilizovat. Turci taky dlouho dostávali falešné přísliby členství. Mnohem férovější by byla nabídka privilegovaného partnerství, nejužší ekonomické spolupráce. Ale členství v Unii by byl krok špatným směrem. Turecko není evropská země. Musíme tyhle věci dát do pořádku.

A k té uprchlické dohodě Unie s Tureckem, bojím se, že nebude fungovat. Do Turecka přijdou miliony lidí ze Sýrie, nedostanou tam takovou podporu, jakou dostávají v EU, získají turecké občanství, a díky uvolnění vízové povinnosti Unie s Tureckem pojedou dál do Evropy a tady se usadí.

Umíte si představit, že i na rakouských hranicích vyrostou bariéry, jako je pohraniční plot mezi Maďarskem a Srbskem nebo Maďarskem a Chorvatskem?

To je úplně krajní varianta, když nebude fungovat ochrana vnější hranice Schengenu. Ale já bariéry nechci. Fungující ochrana vnější hranice je lepší než stavění nových plotů v Evropě.

Kromě tureckého členství jste možnost vystoupení Rakouska z Evropské unie zmínil ještě v jiné souvislosti. Pokud by se prý Unie vyvíjela špatným směrem, nebo chybně. Co tím myslíte?

Já především nechci, aby Rakousko z Unie vystoupilo, doufám, že se Unie bude ubírat správným směrem. Chybný vývoj by znamenal, že by EU rozhodla o vytvoření superstátu, takových spojených států evropských, kde by členské země měly jen malá práva a národní parlamenty rozhodovaly jen o maličkostech. Evropa bude vždycky jenom tak silná, jak silné budou její jednotlivé státy. V některých oblastech potřebujeme víc evropské spolupráce, třeba v bezpečnosti. A jinde zase méně. To, jak mají vypadat žárovky, se přece nemusí řešit na evropské úrovni.

Jak daleko jsme teď od situace, kdy si Norbert Hofer řekne, že EU se vyvíjí chybně. A že je tedy potřeba zeptat se Rakušanů, jestli v Unii chtějí zůstat?

Znovu opakuju, že nechci, aby Rakousko z Unie odešlo. Ale kdyby třeba Unie změnila své smlouvy tak, že by úplně odstranila princip jednomyslného hlasování. A malé státy by přišly o možnost bránit se proti něčemu, co jim škodí.

Pojďme k česko-rakouským vztahům. Cesta z Prahy do Vídně trvá, ať už vlakem nebo autem, zhruba čtyři hodiny. Z Rakouska se směrem na České Budějovice i Brno přibližují k hranicím dálnice, na české straně je to výrazně horší. Kde je potřeba nejvíc zabrat?

Té práce je spousta i v zájmu ekonomických vztahů. Prosazuju obecně co nejužší spolupráci mezi sousedními státy. Byl jsem teď ve Slovinsku a Chorvatsku a chtěl bych, aby tyhle státy i Česko nebo Maďarsko s Rakouskem domlouvaly svoje kroky na celoevropské úrovni. Nejsme ty největší země Unie, ale nejsme ani nedůležití. Když budeme mluvit jedním hlasem, dokážeme hodně. Totéž platí o hospodářské spolupráci. Česká ekonomika šlape výborně, z toho těží a do budoucna bude těžit i Rakousko.

K hospodářství patří taky jeden z evergreenů česko-rakouských vztahů, spory o jadernou energii. Rakousko si ji kdysi zakázalo ústavním zákonem, česká vláda naopak s jádrem stále počítá a chce rozšiřovat jaderné elektrárny nebo prodlužovat jejich životnost. Je to téma ještě dnes aktuální?

Myslím, že potřebujeme celoevropsky platné bezpečnostní standardy pro jaderné elektrárny. Regulujeme spoustu zbytečných věcí a tohle je důležité.

Pokud byste se stal rakouským prezidentem, vystupoval byste proti Česku kvůli jádru veřejně?

To není prezidentův úkol, ale práce pro ministry.

Ale prezident s vládou přece komunikuje.

Já bych tohle téma jako prezident zas tolik nezdůrazňoval. Pro mě je klíčová otázka bezpečnosti. Nechceme u hranic žádnou jadernou elektrárnu, o které si myslíme, že je nebezpečná. A to platí i pro přátele a sousedy z Česka. Je v zájmu obou stran.

Kromě jádra a společné kontroverzní historie v poválečném období nekazí současné česko-rakouské vztahy nějaký výrazný konflikt. Vidíte vy nějaké téma, které by stálo za to zvednout?

Vzájemné kontakty jsou velmi dobré. Proto taky pojedu příští pondělí do Česka, abych tohle přátelství podtrhnul. A kdybych se stal prezidentem, budu na tom dál intenzivně pracovat. Možná i na tom, aby tu vznikla taková „unie uvnitř Evropské unie“.

Znáte nějakého českého politika osobně?

Potkám se s Milošem Zemanem. Pojí nás společné česko-rakouské zájmy. Máme podobné pochybnosti v oblasti migrace. Lidskost vůči uprchlíkům ano, ale ne za cenu přetížení vlastní země. Česko se taky navíc muselo vyrovnat s dědictvím doby, kdy bylo ekonomicky dole. Dnes je to úplně jinak, hospodářství vám roste a mladá generace Čechů si může říct, že na tom bude jednou líp než jejich rodiče. To už v řadě jiných evropských zemí neplatí. Ani Rakušané to nevědí jistě. Jako prezident bych se snažil spojovat Rakousko s jeho sousedy, kterým se ekonomicky daří.

Vaše strana Svobodných se nijak netají tím, že její důležití partneři v západní Evropě jsou Národní fronta ve Francii a Alternativa pro Německo ve spolkové republice. Obě označují média stejně jako Svobodné – tedy jako populistické strany. Vidíte nějakého podobného spojence pro Svobodné v Česku?

To je těžké, jako kandidát na prezidenta nehledám partnery ve stranách, ale ve státech. Strany se totiž můžou třeba stejně jmenovat, ale program mají úplně jiný. Třeba s Národní frontou toho Svobodné hodně spojuje. Ale třeba v otázce setrvání v Evropské unii, oni prosazují odchod z Unie, my spíš reformy Unie samotné. Jako strana se snažíme navazovat kontakty všude, jak daleko jsme teď v Česku, ale nevím.

Už jsme o tom mluvili, vaše strana Svobodných v rakouských i zahraničních médiích nebo u politologů dostala přívlastek populistická. Používáte ten termín populismus vy sám? Kdo je pro vás populista?

Populisté samozřejmě existují, ale já to nejsem. Populista je někdo, kdo si poslechne názor z davu, a pak ho bez vlastního názoru opakuje. Když chcete být opravdu populární, musíte si vytvořit názor svůj, svůj vlastní obsah. A pak přesvědčit lidi, že to je ta správná cesta. Pořád se mluví o pravicových populistech. Když ale třeba tady v Rakousku změní sociální demokraté názor na migraci, měli by jim správně říkat levicoví populisté, protože to udělali jen kvůli průzkumům preferencí. S pojmem populismus zacházíme příliš lehkovážně. Já chci každopádně zkoušet lidi přesvědčit a zůstávat při tom sám sebou.

Jste stále čestným členem buršáckého spolku Marko Germania. Některé buršácké organizace monitorují tajné služby v Německu nebo Rakousku kvůli jejich blízkosti k tvrdému jádru krajní pravice. Nemáte pocit, že by stálo za to voličům vysvětlit, proč zůstáváte v těchhle kruzích?

U buršáků je to jako všude jinde, potkáte tam různé typy lidí. Nesmíte všechny házet do jednoho pytle. Jsou to podobné konspirační teorie jako u svobodných zednářů. Záleží vždycky na konkrétním člověku, ne na tom, jakou má nálepku. Jestli je sociální nebo křesťanský demokrat nebo člen Svobodných.

Buršáci mají každoročně v zimě svůj ples na jedné z nejprestižnějších adres v celém Rakousku, přímo v sídle prezidenta, v Hofburgu. Tuhle akci doprovázejí protesty antifašistů v ulicích, ples taky kritizují nevládní organizace nebo židovská obec v Rakousku. Jako prezident byste ples buršáků v Hofburgu nechal?

O tom nerozhoduje prezident, ale firma, která akce v Hofburgu zastřešuje. Strana Svobodných jako organizátor plesu může požádat o pronájem prostor, zaplatit za něj a uspořádat ples.

Ještě krátce k tomu, jak chápete roli prezidenta. V předvolební kampani rezonovala vaše věta: „Ještě se budete divit, co všechno bude možné.“ Říkal jste to i v souvislosti s možnou pravomocí prezidenta odvolat ze své vůle vládu, tedy něčím, co žádný prezident v Rakousku v poslední době neudělal.

Na začátku kampaně všichni říkali, že prezident v Rakousku toho moc nezmůže. A já jsem na to říkal, ale myslel jsem to pozitivně, ještě se uvidí, co všechno prezident dokáže. Ten úřad potřebuje rozvahu. Ale ano, já jsem politik, který by jako prezident posílil kontakty s parlamentem, ne jenom s vládou. Protože poslanci dělají zákony.

A co to zmiňované odvolání vlády?

Prezident má ústavní pravomoc vládu odvolat. Je to ale nástroj pro extrémní situace. Když vláda porušuje zákon, škodí zemi. Doufám, že taková situace v Rakousku nikdy nebude. Sám přemýšlím, s čím může prezident pohnout. Může třeba vyřešit problém s příspěvkem na péči o postižené lidi a nemocné. Ten ztratil třetinu svojí hodnoty kvůli inflaci. Jako prezident bych chtěl mluvit s ministrem sociálních věcí a ministrem financí a najít nějaké řešení. Kdyby to nefungovalo, zkusil bych pozvat média k postiženému člověku domů a udělat tam brífink, ať všichni vidí, jak se z té almužny špatně žije.

Kam byste jel na první oficiální zahraniční cestu? Váš protikandidát Alexander Van der Bellen mluvil za sebe o Paříži.

Podle naší tradice by to mělo být Švýcarsko. Hodně nahoře v seznamu by pro mě nebyla Paříž, ale sousední země, Slovinsko, Česko, Maďarsko. Nejdřív bych navštívil nejbližší okolí.

Vojtěch Berger Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme