Hospicová péče v Lucembursku je pro Česko zatím nedostižným cílem
C´est la vie. Takový je život. Patří k němu i to, že jednou skončí a člověk odchází z tohoto světa. Záleží na tom, jak takový konec životní cesty vypadá. 70 procent obyvatel Česka si přeje prožít své poslední dny doma. Realita je ale taková, že se takové přání splní jen pětině lidí. Ostatní umírají v nemocnicích. V Lucembursku je tento poměr přibližně vyrovnaný. Zpravodaj Českého rozhlasu v zemích Beneluxu Pavel Novák Zblízka navštívil jediný lucemburský hospic.
Dům sdružení Omega na okraji Lucemburku je béžový komplex zasazený do umělé stráně. Na panelu před vchodem do něj je napsáno: ‚Centrum pro přijímání osob na konci životní cesty‘. Sem se chodí umírat.
Před vchodem do jedné z místností hospicu hoří ve skleněné lampě svíčka. To znamená, že uvnitř se právě někdo loučí se zemřelým. Vysvětlil mi smysl hořícího plamínku ředitel Domu Omega Michel Keilen.
„Přirozeně, že se na nás obracejí i lidé, kteří žádají o euthanasii. Tu my ale neprovádíme a klientům to jasně říkáme. To není koncept našeho zařízení. Vysvětlíme jim, že pokud ji chtějí, musejí si sami najít lékaře a dohodnout se s ním. Ale euthanasie je u nás v Lucembursku za striktních podmínek povolená,“ upozorňuje psycholožka Gaby Meyerová, že Dům Omega není klinikou pro asistované sebevraždy, ale speciálním druhem nemocnice s paliativní péčí.
Shodou okolností oba zákony o takové péči i o euthanasii vstoupily v Lucembursku v platnost před dvěma lety. Předtím sdružení Omega 90 školilo profesionální pečovatele i dobrovolníky, kteří poskytovali paliativní péči v nemocnicích. Od loňského roku provozuje sdružení i jediný hospic v Lucembursku.
Dům má 15 jednolůžkových pokojů a místnosti pro ubytování příbuzných. Letos přijal hospic Omega 70 pacientů.
Jdeme do jednoho z právě prázdných pokojů. Jeho hlavním vybavením je pojízdné polohovatelné lůžko, se kterým se dá velkými prosklenými dveřmi vyjet na terasu s výhledem do zeleně. Pacient může sledovat východ nebo západ Slunce.
V pokoji je velká televize, polohovatelný stůl, který se dá instalovat nad lůžko, aby pacient mohl psát nebo třeba hrát karty či deskové hry. Může si do pokoje přinést vlastní obrazy, pouštět si vlastní CD. Zkrátka dělat vše, aby mu bylo dobře.
O klienty se najednou stará větší počet pečovatelů, než kolik je obsazených lůžek. Na jednoho pacienta tak připadá jedna a čtvrt zdravotní sestry.
Postoj státu
Bohumila Haráka z Nadačního fondu Umění doprovázet, který se do lucemburského hospicu přijel také podívat, neudivila tolik kvalita služeb a vybavení hospicu, ale postoj státu k takové péči.
„Je znatelný a citelný rozdíl mezi financováním hospicové a paliativní péče v Lucembursku a u nás. Zatímco u nás hospice dostanou z veřejného pojištění zhruba 40 až 60 procent prostředků a zbytek musí shánět privátní formou, to znamená sponzorskými dary například, tady financování státem je na úrovni 85 procent a zbytek, těch 15 procent seženou prostřednictvím darů. To je daleko více stabilizující pro chod hospice a péči o pacienta,“ uvádí Harák.