Humanitární organizace jsou pro Haiti nejistou, ale zatím jedinou nadějí
Obnova Haiti je rok po zemětřesení velkým zklamáním. Členské země OSN sice slíbily miliardy dolarů pomoci, ta ale zatím není v ulicích hlavního města Port-au-Prince vidět. V zemi působí humanitární organizace, často s pochybným úspěchem. Přesto zůstávají pro místní obyvatele asi jedinou nadějí.
Obyvatelé v jednom z mnoha stanových měst v Port-au-Prince tráví každý den podobně, posedávají ve stínu. Pokud se někdo viditelně zabývá jakoukoli praktickou činností, tak to jsou skoro výhradně ženy. Některé perou prádlo v umělohmotných lavorech, jiné připravují jídlo.
Muži působí tak, že jen tráví další den zahálkou a klábosením. A právě tohle by se humanitární organizace měly snažit změnit. Říká to alespoň Oldřich Haičman, ředitel České katolické charity, která má na Haiti už skoro rok vlastní misi:
„Dávat sem lidem neustále humanitární pomoc, tak je naučíme neustále něco přijímat a nebudou ochotní a schopní se postavit na vlastní nohy. Toto je podpora živobytí, člověku dáme možnost pořídit si nějaký obchod, nakoupíme semínka, které si zasadí a když se postaví na vlastní nohy, tak budou finance splácet. To jsou takzvané mikrokredity, které používáme v Indonésii.“
Víc než miliarda dolarů mezinárodní pomoci je vidět hlavně v hotelech a ostře hlídaných rezidencích humanitárních organizací, kterých jsou tu podle odhadů tisíce. Ředitel Haičman ale odmítá kritiku haitských úřadů, že největší díl financí spolknou samy nevládní organizace:
„Místní úřady spíše nespolupracují. To je od úplatku, po nezájem, až po vyřizování registrací, abychom tu museli pobývat. Nevíme, odkud to uchopit.“
Při pohledu do ulic Port-au-Prince to po pravdě řečeno nepůsobí, že by si chtěli Haiťané pomáhat sami. A nejenom teď, rok po ničivém zemětřesení. Dvě století historie prvního státu, kde se osvobodili a chopili moci otroci a vyhlásili nezávislost, jsou skoro nepřetržitou sérií násilných převratů, diktatur, ekologických a přírodních pohrom. Podle Oldřicha Haičmana to ale nemůže být důvod, aby humanitární organizace Haiti opomíjely:
„Když jsem sem přijel, propadal jsem skepsi a beznaději, říkal jsem si, že je to tak obrovský sociální problém, že tu nepomůže nikdo. Ale těm, kteří chtějí, tak těm pomůžeme. Když jsem viděl, že lidé na vesnicích mají zájem, obdělávají pole, mají krávu, tak těm budeme pomáhat.
Na začátku roku 2011 v každém případě zůstává Haiti zemí, kde je naděje na lepší život obrazně řečeno vzácným zbožím. O úspěšnosti práce humanitárních organizací si můžeme myslet leccos. Ale pro velkou část zdejších obyvatel zůstávají asi jedinou možností, jak ji naplnit.
