I rozhlasový zpravodaj má někdy smolný den
Deník Zahraničních zpravodajů může mít i "černou" stránku. Ono by se nemělo začínat něčím smolným hned při pondělku, ale na druhou stranu cizí neštěstí přece potěší. A zpravodaj Českého rozhlasu Alexandr Pícha měl opravdu černý den.
Začalo to vlastně už dopoledne. Nejprve mi volali z garáží, že jsem si jako jediný nevyvezl auto kvůli čištění. Když jsem ho rychle přeparkoval, aby mě neodtáhli, našel jsem před dveřmi techniky, kteří marně zvonili na moje dveře.
Sláva, přišli mi konečně zapojit přístroj zvaný kodek, který nám umožňuje vysílat ve studiové kvalitě. Zajásal, ale ne nadlouho. Po chvíli mi sdělili, že evropská norma ISDN je tady už přežilá předpotopní minulost a zavolali dalšího technika. Znervózněl jsem, protože se po Washingtonu potulovala česká delegace, která tu jednala o bezvízovém styku a tu jsem pochopitelně musel dohonit. Se stále větším zoufalstvím jsem sledoval, jak technici ověšení měřícím přístroji jako astronauti rozbalují další a další nářadí. Čas se vlekl, a tak jsem zoufale telefonoval s naším velvyslanectvím a zároveň uklidňoval Prahu, která už chtěla čerstvé zprávy.
Ti astronauti mi kodek samozřejmě nezprovoznili a dobrácky mi poradili, ať si koupím americké zařízení. S úlevou jsem ale pádil do garáže, abych chytil aslepoň českého konzula.
V hrůze jsem zjistil, že garáž je sice čistá, ale moje auto nikde. Rychle jsem utíkal na odlehlé parkoviště. Hodiny neúprosně ukrajovaly čas zpravodajských relací Radiožurnálu, a tak ač nerad, Washington neWashington, musel jsem pořádně sešlápnout plyn a nasadit tempo otrlého pražského taxikáře.
Na ambasádě jsem proběhl vrátnicí, kde na mě jen stačili houknout, že už na mě konzul čeká dlouho, a tak jsem rychle vletěl do dveří haly.
Vtom mě ale někdo praštil kyjem do hlavy a zapíchl mi nůž do ruky. Otřeseně jsem se zamotal a hlavou mi jako ozvěnou zněla velká rána a lomoz tříštícího se skla. Do těch skleněných dveří jsem vletěl, ale byly zavřené. Na ambasádě vypuklo boží dopuštění. Na vrátnici chtěli volat doktora, ale na to nebyl čas, a tak jsem se za chvíli s mikrofonem v ruce omotané zakrváceným obvazem vpotácel do pracovny překvapeného konzula.
Když jsem pak odeslal naštěstí včas zprávy a prohlížel si bouli na čele jak tenisák, zavolal mi mluvčí našeho velvyslanectví. Ujistil mě, že na české ambasádě ve Washingtonu už bude mít Český rozhlas raději vždy dveře otevřené dokořán.
Marná sláva, každý zpravodaj má na svědomí nejenom zprávy, ale i reputaci svého média. A tady ve Washingtonu teď máme pověst, že se dostaneme do každých dveří.
