Ian Pounds: Za pět let bude o Afghánistánu rozhodovat nejmladší generace

V hlavním městě Afghánistánu je dvacet tisíc dětí ulice - sirotků, žebráků, zlodějíčků, zkrátka opuštěných dětí. Pár stovek z nich mělo štěstí a dostaly se do péče Afghánské organizace pro vzdělávání a péči o děti.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Kábulské děti poslouchají volební kandidáty | Foto: Jaromír Marek

Afghánskou organizaci pro vzdělávání a péči o děti založila Andeshia Faridová v roce 2003. V současnosti provozuje 11 sirotčinců v Pákistánu a Afghánistánu, konkrétně v Kábulu, Džalalabádu a Herátu. Začátky nebyly úplně jednoduché, popisuje Ian Pounds, který pro kábulské vzdělávací centrum pracuje jako dobrovolník:

Přehrát

00:00 / 00:00

V hlavním městě Afghánistánu je dvacet tisíc dětí ulice - sirotků, žebráků, zlodějíčků, zkrátka opuštěných dětí. Pár stovek z nich mělo štěstí a dostaly se do péče Afghánské organizace pro vzdělávání a péči o děti. V jejím nově otevřeném kábulském centru

„Žádný nábytek, žádné lavice, ani počítače, nic. Děti dostaly tužku a malý zápisník. Věřím, že pro učení dětí je důležitý hlavně vztah mezi učitelem a žákem. To ostatní už je nepodstatné. Teď máme úžasně vybavené centrum, jsou tady stolky, počítače, přístup k internetu, to všechno je to skvělé, ale stejně, vždycky když otvírám dveře do třídy, vím, že je to na mně a na dětech. Co udělám? Tohle je pro mě učení.“

Ian Pounds vystudoval na Harvardu a do svých 50 let učil americké středoškoláky literaturu. Od roku 2009 pracuje v Kábulu jako dobrovolník. Učí děti angličtinu, připravuje pro ně volnočasové aktivity a také učí dívky předmět, kterému říká výchova k občanství. V angličtině, samozřejmě.

Proslov americké bojovnice za rovnoprávnost Suzane B. Anthonyové je v současném Afghánistánu stále aktuální, stejně jako úryvky z proslovu barmské aktivistky Su ťij nebo zavražděné pákistánské expremiérky Benazír Bhútové. Jedna z dívek, třináctiletá Hala z provincie Kunduz, mi řekla o svých plánech do budoucna:

„Chtěla bych studovat na univerzitě a ráda bych se stala doktorkou. Zubařkou. Chci se ale také dozvědět další nové věci."

Na afghánských sirotcích a znevýhodněných dětech je jejich touha po vzdělání až fascinující, podotýká Ian Pounds:

„Zjistili jsem, že sem poslali své dcery i konzervativní mulové z provincie Núristán na severovýchodě země. A ne jednu, ale tři nebo čtyři. Proč? Vědí, co se děje. To není žádné tajemství. Možná se tím doma nechlubí, řekli, že ji poslali někam do školy, ale dobře vědí, co dělají. Dobré vzdělání je pro děti důležité. My ho poskytujeme, a tak mulové posílají své dcery k nám, do sekulárního vzdělávacího centra. každý tu samozřejmě může své náboženství praktikovat, ale nikoho nenutíme.“

Jednoduchá matematika

Ian Pounds neučí děti matematiku, počítat ale umí. A spočítat si, proč je vzdělání důležité, není vůbec nic složitého.

„V zemi, kde je polovině populace méně než osmnáct a kde se lidé - muži i ženy - průměrně dožívají 45 let, stačí trochu počítat. Kdo bude za pět let rozhodovat? Děti, které teď chodí do školy. Ony budou úředníci na důležitých postech, ony rozhodnou o směřování země. Každé z dětí, které si tady hrají, bude mít na svou vesnici stejný vliv jako atomová bomba," uvedl Pounds.

"Vrátí se tam a ostatní je budou uznávat, respektovat, bez ohledu na to, jestli to jsou chlapečci nebo holčičky. Budou je totiž potřebovat. Potřebují porodní asistentky, potřebují učitele, inženýry. Ty děti se vrátí zpátky do svých vesnic a budou vyslanci toho, čemu věřím já osobně - vyslanci změny a budoucnosti pro tuto zemi. A čím víc sirotčinců otevřeme, tím rychleji to nastane,“ řekl Pounds.

Většina dívek v tomto vzdělávacím centru nenosí šátky, což je v souladu s politikou Afghánské organizace pro vzdělávání a péči o děti, vysvětluje Andeshia Faridová:

„Věříme ve svobodu volby. A to je i svoboda vybrat si, co si vezmu na sebe. Nikdy nic dětem nevnucujeme. Právě proto, že to jsou děti. Ale když chtějí, mohou šátky nosit. Nenutíme dívky, aby si šátky sundaly. Je to na nich. Ale učíme je a chceme, aby si byly vědomy toho, že žijí ve velmi konzervativní zemi a společnosti. Zvážit si to musí samy.“

Kábulský Bílý dům

Kábulské centrum je relativně nové, budova se sloupy u vchodu trochu připomíná zmenšeninu Bílého domu. jen je růžová. získat ji pro děti ale nebylo vůbec jednoduché, vysvětluje Andeshia Faridová:

„Nájmy v Kábulu jsou strašně vysoké. Je to tím, že se do Kábulu stěhují lidé z celé země, z venkova. A také se vracejí uprchlíci. Navíc velké a prostorné domy většinou získají ministerstva nebo poslanci nebo vládní úředníci. Každý chce být v Kábulu.“

Faridová shání peníze pro provoz centra, přilehlých pěti safe housů, kde děti bydlí a také pro sirotčince v dalších městech. Pro srovnání, za klimatizaci v Iráku a Afghánistánu vynaloží americká armáda ročně 20 miliard dolarů. Americká vládní humanitární organizace USAID napumpovala do Afghánistánu za fiskální rok 2011 zhruba dvě miliardy. Provoz afghánské organizace pro vzdělávání a péči o děti, která se stará o 700 sirotků a sociálně znevýhodněných dětí, stojí ročně 630 tisíc dolarů.

Magdaléna Trusinová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme