Spíš než do boje proti koronaviru režim investuje do propagandy, říká Čech, který se vrátil z Íránu
Do Íránu se 31letý David P. vydal koncem ledna spolu se svou přítelkyní, která odtud pochází. Kvůli koronaviru museli cestu ukončit dřív, do Evropy se přesto vrátili až toto pondělí. Po příletu do německého Frankfurtu se neměli jak do Česka dostat, poslední kilometry museli po dálnici pěšky. Jak Írán z jeho pohledu boj s epidemií zvládá? „Spíš než do opatření proti koronaviru se investuje do propagandy,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Kdy jste se rozhodl odjet do Íránu? Bylo to v době, kdy už zde epidemie propukla?
V době, kdy jsme do Íránu letěli, tam ještě žádná epidemie nebyla. Moje přítelkyně je Íránka, jeli jsme tam tedy za rodinou. Chtěli jsme zemi taky trochu procestovat a pak pokračovat do Indie, ale plány se změnily.
Sankce i nedůvěra lidí hatí boj Íránu s koronavirem. Nejčernější vize hovoří o 3,5 milionu obětí
Číst článek
Kdy přesně jste tedy přiletěli?
Do Íránu jsme vstoupili 20. ledna. Získal jsem víza, která jsem měl na tři měsíce až do 18. dubna.
Kam přesně jste měli v Íránu namířeno?
Plán byl jet nejprve na jih a procestovat hlavní města, jako Isfahán nebo Šíráz, a jet na jihozápad. V Teheránu jsem měl mít třítýdenní kurz perštiny a na Nourúz, tedy perský nový rok, jsme chtěli jet na sever, kde má přítelkyně většinu rodiny. Například do města Sárí u Kaspického moře, kde jsme to taky chtěli trochu procestovat, ale k tomu už nedošlo.
Propuknutí epidemie koronaviru v Íránu jste tedy mohl sledovat od samého začátku. Jak byste popsal situaci na místě, pokud jde o opatření proti šíření nákazy?
Postupně se některá opatření začala objevovat, já si ale myslím, že hodně pozdě. Protože v Íránu vládne totalitní režim, spíš než do opatření proti koronaviru se zde investuje do propagandy a různých billboardů, které mají ukázat, jak stát proti epidemii bojuje. Je jasné, že dochází k podhodnocování stavů – informace od vlády jsou určitě nepravdivé, což si většina Íránců uvědomuje.
Informace o tom, že počty nakažených uváděné íránskou vládou nejsou pravdivé, se objevují i zahraničních médiích a upozorňuje na to také Světová zdravotnická organizace. Podle čeho vy soudíte, že to tak skutečně je?
Objevují se určité logické paradoxy. Íránská vláda si často statistické údaje nehlídá, měli tak například nepoměrně velký počet vyléčených lidí v porovnání s celkovým počtem nakažených.
Takový příklad za všechny. Pamatuju si, že v jeden den íránská vláda hlásila tuším šest lidí nakažených v celém Íránu. To bylo úplně na začátku, kdy se epicentry epidemie stalo svaté město Kom na jih od Teheránu a město Kazvín na západě od hlavního města. Tehdy úřady hlásily šest nakažených, přestože bylo jasné, že tito lidé museli na cestě z Číny projít Teheránem. Už se tedy dalo usuzovat, že se v hlavním městě nákaza šíří.
Zatímco Írán hlásil šest případů, objevovaly se už zprávy o devíti lidech, kteří z Íránu vycestovali za hranice a byli nakažení. Myslím, že šlo o ženu, která odletěla do Kanady, pak to byl někdo v Turecku, pár v Gruzii, dále nějaký člověk v Emirátech a tuším někdo v Libanonu. Ti všichni byli nakažení, nedávalo tedy smysl, že by v Íránu bylo jen šest případů.
Vnímá to tak i íránská společnost, že ta čísla, která se k nim dostávají, nejsou pravdivá?
Rozhodně. Jako cestovatel se dostanete do styku s lidmi, kteří nejsou z vesnice, mají přístup k informacím, jsou vzdělaní a mluví anglicky. Ti samozřejmě íránský režim považují za nedůvěryhodný a pro ně to není žádné překvapení. Je otázka, jak to vnímají ostatní.
Právě ta nedůvěra mezi obyvatelstvem a íránskou vládou podle zahraničních médií vede k tomu, že lidé často nedodržují opatření zavedená vládou. Jak k šíření epidemie a zavedeným opatřením z vašeho pohledu přistupuje íránská společnost?
Přístup je určitě laxnější než tady v Česku. Bavil jsem se o tom i s bratrem mojí přítelkyně a popisoval jsem mu situaci v Čechách – jak nikdo nikam nechodí, že si lidi dělají zásoby a podobně. A on mi říká: „My máme trochu jiný pohled na věc, před pár měsíci jsme dělali velkou demonstraci proti vládě, která zde postřílela asi 500 lidí.“ Pro ně tedy koronavirus není až tak děsivý. Pokud to řeknu otevřeně, režim tam vytváří dojem, že hodnota lidského života je nižší než třeba v Evropě.
Někteří lidé se snaží následovat instrukce, které se dozvědí ze svého okolí. Na začátku se nosily roušky, pak se od toho ale začalo upouštět, protože vyšla informace o tom, že to není tak důležité. Když jdete po ulici, roušku má kolem 30 až 50 procent lidí, snaží se používat také dezinfekce nebo rukavice, ale neomezují se tím. Řekl bych, že tak polovina lidí to nebere vážně.
Dochází tam i ke zvláštním situacím. Zaznamenali jsme informaci, že kolem tří stovek lidí se otrávilo a asi 60 lidí zemřelo po konzumaci alkoholu z dezinfekcí, které obsahují metanol. Lidé jsou neinformovaní, a protože je v Íránu prohibice, k alkoholu se nedostanou. Začala se tam ale šířit informace, že alkohol je může před koronavirem ochránit. Někteří tak opravdu pili alkohol, který se používá k dezinfikování, a otrávili se.
V Íránu umírají i mladí
Zaznamenal jste, jak se se situací vyrovnává tamní zdravotnictví a nemocnice?
V Íránu je s informacemi samozřejmě problém. Ve státní televizi neustále běží zprávy o tom, jak to zdravotníci zvládají a mají situaci pod kontrolou, zároveň ale z alternativních zdrojů slyšíte, že když se nemocnice naplní případy koronaviru, zdravotníci už je neléčí. Prostě je tam nechají a někdo to zvládne, jiný ne.
Teď tvrdí, že o pandemii věděl, dřív ale riziko podceňoval. Přečtěte si Trumpovy výroky o koronaviru
Číst článek
Občas jsou ty zprávy trochu děsivé. Nás děsily informace, že v Íránu umírají i mladí lidé. To pro nás bylo v rozhodování o dřívějším odletu asi stěžejní. Protože jedna věc je to chytit, ale pokud to v našem věku chytneme – mně je třeba 31 let – a budeme v Evropě, s největší pravděpodobností přežijeme, i kdyby se u nás projevil ten nejtěžší průběh. V Íránu to ale bohužel vypadá, že umírají i mladí lidé – zřejmě kvůli nedostatku zdravotní péče.
Ještě před tím, než jste z Íránu odletěli, viděli jste, že by se opatření zavedená íránskou vládou zpřísňovala?
Určitě, zaznamenávali jsme to postupně. První dva nakažení se objevili 19. února v Komu. Tehdy na se na jednom alternativním webu objevilo video někoho, kdo projížděl kolem. Bylo tam spousta aut, vypadalo to jako hasičské vozy nebo něco podobného – už na těch záběrech se situace jevila celkem apokalypticky a lidi říkali, že to nebude kvůli pouhým dvěma nakaženým. To bylo ve středu, v sobotu pak šla maminka mojí přítelkyně do práce a hlásila nám, že naproti uzavřeli nemocnici, protože tam údajně zemřela mladá sestřička na koronavirus.
To byly začátky. Následně úřady začaly izolovat rodiny nakažených, vláda rozhodla o uzavření všech škol a šlo to velice rychle. My jsme se pak rozhodli opustit Teherán a jet do Šahmirzádu, to je asi 250 kilometrů vzdálené malé město v horách. A tam jsme vyčkávali a mezitím nám chodily další informace. Kontaktovala mě také česká ambasáda, že okolní země uzavírají hranice a ruší se lety.
Po návratu z hor jsme s ambasádou pravidelně komunikovali. Nabízeli nám letenky za 600 eur do Barcelony, to se nám zpočátku moc nelíbilo, protože za normálních okolností člověk koupí zpáteční letenku do Teheránu za 5000 korun. Postupně ale vyšlo najevo, že to je asi jediná možnost, protože většina společností přestala do Íránu létat. Nakonec jsme tedy poprosili ambasádu, jestli by nás mohli na ten let také přiřadit. Místo už ale nebylo a na další let zvedli cenu na 900 eur.
Z Německa pěšky po dálnici
Do Česka jste se tedy dostali za pomoci ambasády?
Musím zmínit jednoho pána na ambasádě, který se o nás opravdu staral, pořád mi psal e-maily a pak jsme si i volali. Rozhodovali jsme se, jestli tedy odletět, a nakonec mi tento pán z ambasády psal, že jsou volné lety do Frankfurtu. Měli jsme informace, že letů do Evropy už bude jen pár – i proto, že už nebylo moc lidí, kteří by letěli zpět. V Íránu bylo posledních 600 Evropanů, Čechů údajně šest. Například Němců tam bylo asi 250, odmítali ale prý zaplatit těch 900 eur za letenky.
Nakonec se objevila letenka za 600 eur do Frankfurtu, takže jsme po ní hned skočili. Na letišti nám provedli kontrolu, změřili nám teplotu a museli jsme podepsat papír, že nemáme příznaky koronaviru. Sedli jsme do letadla a v pondělí 16. března v 10.30 jsme byli ve Frankfurtu. Překvapilo nás, že tam nebyla vůbec žádná opatření – přestože to bylo letadlo z Íránu, neměřili nám teplotu a nikdo nic neřešil.
Jak jste se pak dostali z Frankfurtu do Česka?
Původně jsem si myslel, že když už jsme ve Frankfurtu, máme vyhráno. To se ale nepotvrdilo. Příbuzní nám objednali místo ve sběrných autobusech, které svážely české občany z Frankfurtu a dalších evropských měst do Česka. Tam jsme ale narazili, protože přítelkyně nemá české občanství, ale jen přechodný pobyt. Řekli nám, že by mohla jet tímto autobusem jen v případě, že by byla volná místa.
Humanitární pracovník: Uprchlické tábory jsou pro šíření koronaviru ideální podhoubí. Situace je kritická
Číst článek
Do autobusu jsme se nevešli, začali jsme tedy zjišťovat spoje. Koupili jsme si jízdenku autobusem do Norimberku a odtud jsme jeli vlakem do Weidenu, odkud pak jezdí autobusy do Waidhausu, který leží u hranic hned naproti Rozvadovu. Poslední autobus ve 20.45 nám ale ujel. Vzali jsme si tedy taxík, který nás dovezl do Waidhausu. Protože musíme být dva týdny v karanténě, byl jsem domluvený s rodinou, že nám nechají v Rozvadově auto a my pojedeme od hranic rovnou na chatu, abychom se s nikým nepotkali.
Řešili jsme tedy, jak se k autu dostat. Nezbývalo nám, že vzít krosny a vydat se do Rozvadova pěšky. To už bylo kolem jedenácté večer. Šli jsme pod dálnicí, na konci cesty byl ale potok, vrátili jsme se tedy zpátky. Koukali jsme na hraniční přechod, ale neměli jsme se tam jak dostat, protože je určen jenom pro vozidla. Hledali jsme benzinku, kde bychom zkusili někoho stopnout, aby nás tam dovezl.
V téhle kritické situaci jsme se nakonec rozhodli jít po dálnici pěšky – šli jsme asi čtyři kilometry podél svodidel s baterkou. Když jsme přecházeli most, už na nás zdálky mával baterkou český policista, který nás samozřejmě upozornil, že po dálnici se chodit nesmí. To samozřejmě víme, ale nebyla jiná možnost. Poslal nás k další hlídce, ve stanu nám pak změřili teplotu, zkontrolovali pas a pustili nás dál. Když jsem našel auto, odjeli jsme rovnou na chatu, kde teď hodláme strávit dva týdny.
