Islám - vznik a souvislosti
Muhammad Ibn Abdulláh byl celkem nevýznamným a zchudlým obchodníkem z Mekky, ovšem jen do roku 610 n.l. Tehdy se mu v jeskyni na pahorku Híra zjevil archanděl Gabriel a vyzval jej, aby šel mezi lid a kázal slovo Boží.
Muhammad tak učinil a .....nadělal si spoustu nepřátel mezi obyvateli Mekky. Celkem pochopitelně tedy se svými nepočetnými příznivci přijal pozvání do města Medíny. Psal se rok 622 a Muhammadův život se začal měnit. V Medíně už nekázal coby soukromá osoba, ale vystupoval v roli vládce s příslušnou politickou, vojenskou i náboženskou mocí. Medínská zjevení v Koránu se narozdíl od Mekkských také již více věnují politickým a právním záležitostem. Medínská společnost se tak postupně vyvíjela v muslimský stát. V roce 632, když Muhammad zemřel, zanechal po sobě muslimský stát, rozkládající se na území celé západní Arábie. V průběhu několika málo let se tak ze zapadlého kouta světa stalo centrum víry v Boha s knihou zjevení a učením, které obyvatelstvo posunulo od pohanství k životu ve víře.
Souvislosti: V oblasti, kde se islám zrodil se prolínaly vlivy pohanství, judaismu i křesťanství. Arabům tedy nebyl monoteismus ničím neznámým. Islám tak v mnoha ohledech navazuje na učení obsažená už v Bibli. Muslimové považují Muhammada za posledního z řady Božích proroků. Podle jejich učení završil dílo, jež započali židovští mudrci Abráhám, Mojžíš a Ježíš tím, že lidem ukazovali cestu k pravé víře v jediného Boha. Ježíš je dokonce spatřován jako historická osoba - syn Marie, u které je připouštěno i neposkvrněné početí. Korán Ježíši dokonce přiznává nejvyšší stupeň zásluh, vyjádřený přídomkem "slovo Boží". Narozdíl od křesťanství ale nepovažovali Ježíše Krista za Syna Božího, ale za "pouhého" proroka. Islám byl rovněž úzce spjat s výkonem státní moci. Už neplatilo to, co řekl Ježíš, tedy "Dejte císaři, co jest císařovo a Bohu, co jest Boží", ale vše podléhalo jedině Bohu a vše bylo vykonáváno pouze z vůle Boží. Přímočarost až strohost nové víry se záhy projevila i v politice. Islámští válečníci si nebrali servítky a v krátké době si podmanili velkou část tehdejšího světa. Na západě obsadili severní části Afriky, Španělsko a jih Francie (Kde byli poraženi Franky až bitvě u Poitiers v roce 732), na východě pak údolí řeky Indu a Taškent. První fáze rozpínavosti zkončila v polovině osmého století. Přes rychlost, s jakou se islám šířil světem, už říše absolvovala tři občanské války. Ty se promítly do roztříštěnosti islámského světa a narůstajících rozporů mezi jednotlivými dynastiemi. Přesto územní expanze v dalších staletích (a v různé intenzitě) pokračovala. Na přelomu 15. a 16. století drželi muslimové prakticky celou severní Afriku, značná část jich žila v Číně, úspěšní byli i v Malajsii, na severních březích Sumatry a Jávy. Na severu islámu propadli kočující Mongolové, na jihu se muslimové dostali až k severnímu cípu Madagaskaru.
Islám dnes: V novodobých lidských dějinách, zejména v období kolonialismu zaznamenal islám ústup ze slávy. Ve světovém měřítku se začala stále více prosazovat křesťanská Evropa. Pod jejím vlivem se i v islámu vynořily reformační proudy. Diskuse se i dnes vedou nad úlohou nejvyšších duchovních autorit i nad interpretací duchovních textů ve světle nového společenského uspořádání i globalizace. Reformismus samotný je dnes rozdělen na několik proudů. Jedni reformisté by rádi zbavili islám jeho propojení s politickou praxí a vytěsnili jej do soukromí věřících. Jiní např. prosazují myšlenku, že parlamentní demokracie byla islámu vždy vlastní a stala se součástí už Boží zvěsti. Třetí proud pak prosazuje návrat "ke kořenům" a doslovný výklad základních textů. V každém případě je obrovská moc v rukou duchovních vůdců a vykladačů Koránu, kteří v různých zemích vysvětlují příslušné zákony značně rozdílně. Přitom, jak již bylo řečeno, islám má společné základy s judaismem i křesťanstvím. A jedno z nejdůležitějších přikázání křesťana zní "Nezabiješ", stejně tak je nepřípustná sebevražda. Islám se v tomto ohledu od křesťanství neliší. Přesto jsme bohužel častými svědky teroristických útoků šílených fanatiků, tvrdících, že tak činí ve jménu Boha, na bezbranné civilní oběti. Skutečnost je ale taková, že ani v Bibli, ani v Koránu výzvy k takovým zvěrstvům nejsou.
