Islanďané chtějí po krizi opravdovou změnu. Mění Ústavu
Island měl pověst finančního ráje. Islandská koruna byla neobyčejně silná, akcie stoupaly a lidé věřili bankám. To se změnilo. Před třemi roky Island ze dne na den zbankrotoval. A teď se šetří, hledají viníci a lidé na Islandu chtějí změnu, opravdovou změnu.
Byl to ekonomický experiment. Banky si mohly dělat, co chtěly. Žádná omezení, žádná regulace, maximální volnost.
Politici zprivatizovali tři největší islandské banky a nechali jim volné ruce. Islandská vláda oslavovala tento ekonomický model jako zázrak.
A proč také ne? Vždyť do podzimu roku 2008, kdy se islandské hospodářství zhroutilo, všechno krásně fungovalo.
Na okraji Reykjavíku je prodejna automobilů Höfdahöllin. Před domem stojí ojeté vozy, je to takový lepší bazar.
Ještě před pár lety, před krizí, tu stály jiné vozy. Nové a taky podstatně dražší.
„Od roku 2004, kdy jsem tuhle prodejnu koupil, až do roku 2008, kdy přišla krize, to bylo fenomenální období. Bylo to období neuvěřitelného růstu, byl to nepředstavitelný boom,“ říká čtyřicátník Rúnar Ólafsson.
Na dobu před krizí vzpomíná rád, protože byznys běžel jako hodinky. A navíc úplně sám:
„Docela brzy jsme začali dovážet auta z Německa, ze Spojených států. Prodávali jsme luxusní auta, jako je Range Rover, Porsche, BMW a tak podobně. Brzo jsme zjistili, že nedokážeme dovážet dostatek aut. Co jsme přivezli, jsme hned prodali. Byl to obrovský boom.“
„Na začátku si u nás drahé vozy kupovali bankéři a lidi, kteří měli hodně peněz. Ale to se změnilo. Pak si je kupoval každý, protože bylo velmi snadné získat půjčku,“ vzpomíná Rúnar Ólafsson a pokračuje:
„Přišli k nám a za dvacet, dvacet pět minut odjeli v novém autě.“
Rúnar Ólafson neustále opakuje slova „neskutečný“, „neuvěřitelný“. Napadlo ho někdy – jako obchodníka – že je něco v nepořádku?
„Myslím si, že každý na Islandu tak trochu ztratil kontakt s realitou. Já taky. Možná mě občas napadlo, že všechno jde tak úžasně, že to nemůže být pravda. Vydělával jsem hodně peněz a dařilo se mi jako nikdy. Toho se přece nechcete vzdát.“
„Když dovezete dvacet aut a prodáte je během jednoho týdne, tak jich příště dovezete třicet. Měli jsme jediný problém: Potřebovali jsme víc peněz, abychom mohli v zahraničí nakoupit víc aut,“ dodává Ólafson.
Kasínový kapitalismus
Byl opravdu jediným problémem – jak říká Rúnar Ólafson – nedostatek peněz? Ne, nebyl.
Peníze přece půjčovaly islandské banky. Ale aby mohly půjčovat, samy si musely půjčit v zahraničí.
A tam bylo peněz dost. A hlavně: byly k mání. A to výhodně. Protože Island měl výborný rating a zatím vzornou úvěrovou historii.
„Měli jsme tady to, čemu německý profesor Hans Werner Sinn říká kasínový kapitalismus,“ vysvětluje Gylfi Zoega, ekonom z Islandské univerzity v Reykjavíku.
Byl to kasínový kapitalismus, ve kterém se hodně riskuje. A když to vyjde, tak se i hodně vydělává. Ale jak už to tak v kasínu chodí, ne vždycky se vyhrává.
V polovině září 2008 vyhlásila velká americká investiční banka Lehmann Brothers bankrot. Svět se propadl do finanční krize. A nikdo už nechtěl půjčovat.
Islandské banky byly na suchu. Nebylo, kde si půjčit…
„Na Islandu zkolaboval bankovní systém, národní měna se zhroutila a kvůli tomu většina firem na ostrově upadla do insolvence. Zbankrotovala. Tohle se stalo před třemi lety,“ říká Gylfi Zoega.
Revoluce pánví
Islandský premiér Geir Haarde tehdy vystoupil v televizi s projevem ke svým spoluobčanům. Začal slovy: „Obracím se k vám v době, kdy islandský národ čelí vážným potížím.“
„To bylo 6. října 2008. Byl jsem zrovna u holiče. A tam jsem v televizi sledoval projev našeho premiéra. Byl velmi vážný,“ vybavuje si zpěvák a kytarista Hordur Thorfa, který se stal hlasem nespokojených Islanďanů.
„Na konci řekl velmi dramaticky: Bůh žehnej Islandu. A bylo po všem. Otočil jsem se k ostatním a zeptal se jich, jestli rozuměli tomu, co říkal. Nikdo neměl tušení, co to znamená,“ doplňuje Hordur Thorfa.
Kolaps islandských bank měl vážné důsledky. Lidé přišli o peníze, úspory, bydlení, někteří o všechno.
„Šel jsem k parlamentu a byl jsem rozhodnutý, že tam budu stát každý den. A každého poslance, který mě míjel, jsem se ptal: co se stalo a co se s tím udělá,“ říká kytarista Thorfa.
Protestní hnutí se rozrůstalo. I proto, že se postupně ukazovalo a lidem postupně docházelo, co všechno vlastně ztratili.
Tři požadavky v krizi
- odstoupení vlády
- rezignace představenstva centrální banky
- odstoupení vedení finančního regulačního úřadu
„Shodli jsme se na třech požadavcích. Aby odstoupila vláda. Aby rezignovalo představenstvo islandské centrální banky. A také aby odstoupilo vedení finančního regulačního úřadu. Opakoval jsem je před parlamentem týden co týden,“ vypráví Hordur Thorfa.
Demonstranti tloukli do všeho, co dělá rámus, do hrnců, do pánví, aby vládní kabinet věděl a slyšel, že lidi jsou naštvaní. Začala „revoluce hrnců a pánví“.
„A pokračovali jsme v tom pět měsíců, dokud nebyly splněny všechny naše požadavky,“ uzavírá neoficiální vůdce protestů.
Banky kamarádům
Co se na Islandu vlastně stalo? Stal se Island obětí ekonomické recese, jak se to snažili vysvětlit politici? Sotva.
„Hrstka dobrodruhů a podvodníků ovládla zemi, která měla dobrou úvěrovou historii, nejlepší rating. Toho využili k tomu, aby si pro sebe napůjčovali enormní částky a měli z nich enormní zisky. Když se pak celý systém zhroutil, tak od toho jednoduše utekli,“ vidí situaci ekonom Gylfi Zoega.
Jak se tihle dobrodruzi dostali k bankám? Odpověď je stručná: v roce 2000 je dostali od politiků.
„Vládní strany chtěly prodat státní banky svým kamarádům. Aby snížily jejich cenu, rozhodly se prodat dvě banky najednou,“ říká profesor ekonomie Thorvaldur Gylfason.
„Když vláda prodává banky svým kamarádům, tak potom logicky nemá velký zájem na tom, aby je regulační úřad příliš kontroloval. Měli jsme nefunkční kontrolní systém, který předstíral, že je všechno v pořádku. Nakonec se ukázalo, že v pořádku není vůbec nic,“ dodal.
Regulační úřad neměl regulovat. A i kdyby se o to pokusil, úspěšný by moc nebyl.
„Banky měly hodně peněz a mohly si dovolit zaplatit nejlepší právníky a odborníky. Včetně lidí z regulačního úřadu. To je běžná praxe. Když je státní úředník schopný, banka ho přeplatí a zaměstná,“ říká ekonom Gylfi Zoega.
Vyšetřování
Ještě na konci roku 2008 byla vytvořena Speciální vyšetřovací komise, ve níž byla hlavní poradkyní Eva Joly, která vyšetřovala velké korupční skandály ve Francii a Velké Británii.
Komise měla objasnit, proč se finanční sektor zhroutil. Za šestnáct měsíců zveřejnila podrobnou devítisvazkovou zprávu čítající 2600 stran. Na Islandu se z ní stal bestseller.
Profesor filozofie na Islandské univerzitě v Reykjavíku Vilhjámur Árnason byl členem vyšetřovací komise. Byl u výslechů bankéřů, politiků, lidí zapletených do islandského kolapsu:
„U všech, se kterými jsme mluvili, byl v podstatě jeden společný jmenovatel: odmítnutí jakékoli viny. Zodpovědnost měl podle nich někdo jiný. Připustili sice, že krizi způsobilo nezodpovědné chování, ale ne to jejich.“
„Nesouhlasili jsme s vysvětlením, které rozšiřovali někteří prominentní politici, že za islandskou krizi může jen několik jednotlivců,“ vysvětluje Vilhjámur Árnason.
Tak kdo tedy? Z politiků skončil před soudem jenom Geir Haarde, někdejší ministr financí a bývalý premiér, který Islanďanům v televizním projevu oznamoval, že přicházejí těžké časy.
Haarde čelí obvinění z hrubého zanedbání svých povinností premiéra. Hrozí mu za to dva roky vězení. A tím to končí.
Žádní další ministři ani žádní další politici se před soudem zodpovídat nebudou. Bankéři z toho ale venku ještě nejsou.
Zvláštní úřad
V malé třípatrové budově sídlí úřad Ólafura Haukssona. Ólafur Hauksson je zvláštní prokurátor. Jeho úřad má vyšetřit ekonomickou kriminalitu, spojenou s krachem islandských bank.
Na mušce má bankéře, úředníky, podvodníky.
„Začínali jsme s malým týmem. Bylo nás pět. Dneska je nás víc, osmdesát pět. Pracujeme na složitých případech, s jakými jsme se na Islandu ještě nikdy nesetkali.“
Banky se podle podle Haukssonova úřadu dopustily trestných činů, jako je manipulace trhu, inside trading, zpronevěra a falšování dokumentů. Počet rozpracovaných případů: 90.
„Sám jsem byl překvapený, kolik případů bude zapotřebí vyšetřit. Myslel jsem si, že jich bude několik. Ale ono jich pořád přibývá,“ uvádí Ólafur Hauksson.
Jeho úřad funguje tři roky. Před soud se dostaly zatím jen dva případy. Jeden Hauksson vyhrál, druhý nikoli.
„Vyšetřit ekonomickou kriminalitu je časově náročné. Množství dokumentů a elektronických dat, které musíme projít, je enormní. Navíc naše vyšetřování závisí na spolupráci s ostatními zeměmi,“ vysvětluje zvláštní prokurátor a dodává:
„A každá země má vlastní pravidla, která musíme respektovat. Kupříkladu jsme čekali celý rok, než nám z Lucemburska poslali vyžádané materiály, které zabavili při jedné domovní prohlídce.“
Role médií
A co média? Varovala před nebezpečnými trendy? Vnášela do společnosti otázky, o kterých bylo třeba mluvit?
„Řekněme, že dělali z bankéřů celebrity. Nic nezpochybňovali. Vyznávali jim takovou bezpodmínečnou lásku. Kriticky se o bankéřích a lidech z byznysu psalo velmi zřídka,“ vybavuje si novinář Haukur Magnússon.
V dobách islandské ekonomické slávy prošel několika celostátními deníky. Odešel z nich ještě před vypuknutím krize:
„Když se začala hroutit islandská ekonomika, tak začali v novinách tisknout fotky s popiskami jako třeba: naše příroda je pořád krásná. A děti jsou taky fajn. Noviny se prostě snažily ignorovat to, co se právě děje.“
To není žádné překvapení, říká Hordur Thorfa, muž, který rozpoutal první protivládní demonstrace:
„Islandská média jsou řízená politickými skupinami. A vlastní je byznysmeni – vikingové, jak jim říkáme, kteří jsou zodpovědní za to, že zmizelo tolik peněz.“
Není vidět
A co se v islandských novinách dočteme dnes? Že tři roky po bankrotu jsou čísla v ekonomických bilancích pěkná. Země byla pod nucenou správou Mezinárodního měnového fondu. A jeho program vyšel.
Islandská ekonomika opět roste, hlavně díky rybolovu a zásobám hliníku, který se vyváží. Nezaměstnanost je kolem rozumných šesti procent.
A skutečně: Když se dnes procházíte ulicemi Reykjavíku, tak vám ani nepřijde, že tady nějaká krize je. Pravda, některé obchody jsou zavřené a na periferii jsou rozestavěné domy, na kterých nikdo nepracuje.
Ale jinak vypadá všechno v pořádku. Ale to je právě ono: islandská krize na první pohled vidět není.
Frederik a jeho hypotéka
Frederik Frederikson je architekt, 42 let. Sedíme v proskleném prostorném foyer moderního komplexu, který má jednu vadu. Jak mi Frederik říká, do krize se stihla postavit jenom půlka komplexu.
Stavba té druhé půlky se odložila na neurčito.
„Když přišla krize, trh s nemovitostmi se v krátké době zhroutil. Mně se to bezprostředně dotklo, protože jsem architekt. Kancelář, ve kterém jsem pracoval, měla rázem potíže. Všichni jsme přišli o práci.“
Frederik pracuje poslední dva roky na částečný úvazek. Má méně práce a také méně peněz. Čeho mu ale neubývá, je nejistota.
Sám říká, že neví, jestli bude mít práci i příští týden. „To samo o sobě není tak strašné,“ říká Frederik. Člověk se dokáže uskromnit. To mu starosti nedělá:
„Před deseti lety jsme bydleli v podnájmu, v malém bytě. Já, moje žena a dcera. Když se nám potom narodila druhá dcera, rozhodli jsme se koupit si vlastní, větší byt.“
Tenkrát stál byt šestnáct miliónů islandských korun.
A zhruba tak velkou si vzal hypotéku. Frederik říká, že během čtyř let splatil polovinu hypotéky. Jenže pak přišla krize, devalvace islandské měny a inflace. A výsledek?
„Stále ještě dlužíme bance víc než dvacet miliónů islandských korun.“
To je víc peněz, než kolik si na začátku Frederik půjčoval. Jeho hypotéka se zdvojnásobila. Během několika měsíců.
A to je také důvod, proč má Frederik vztek. Na politiky, na banky. Jeho dluh se totiž pořád zvětšuje. Navzdory tomu, že ho splácí. Prý je dost dobře možné, že ho budou splácet i jeho děti.
Podobné problémy, jaké má Frederik, má polovina islandských domácností.
„Mysleli jsme si, že jsme si do parlamentu zvolili lidi, kteří budou hájit společné zájmy. Ale oni to celé převrátili a udělali z nás, z občanů Islandu, obyčejné otroky finančních institucí,“ rozčiluje se Frederik Frederikson.
Nová vláda, starý systém
Island má novou vládu. Důvěru lidí navzdory očekávání ale nezískala.
„Všechny naše studie ukazují, že po islandském kolapsu zcela zmizela důvěra ve vládu a politiky. Očekávali jsme, že když se vystřídá vládní kabinet, tak se ta důvěra pomalu obnoví. Naše předpovědi se zatím nevyplnily,“ říká socioložka Islandské univerzity Guthbjorg Jonsdottir.
Krize důvěry trvá. Před budovou parlamentu v centru Reykjavíku se stále čas od času protestuje. To je logické, říká aktivista Hordur Thorfa. Lidé jsou stále nespokojení:
„Jednu věc jsme pochopili: můžeme vyměnit vládu a parlament, ale stejně se nic nestane. Je jedno, jestli to jsou pravicové nebo levicové strany. Náš systém je prohnilý a starý. Proto chceme novou ústavu. Abychom změnili systém. To je naše jediná naděje.“
Během masových demonstrací si Islanďané vymohli, že vznikne výbor, který připraví návrh nové islandské ústavy.
Ta současná je z roku 1944 – kdy se Island stal nezávislým státem – a je to v podstatě kopie ústavy Dánska, jehož součástí Island byl.
„Stará dánská ústava je dána autoritou krále. Král rozhoduje. A protože naše ústava vychází z téhle předlohy, má islandský premiér velké pravomoci. Proto chceme změnu,“ vysvětluje odborový předák Gudmundur Gunnarson.
Byl jedním z 25 členů ústavodárného výboru, který si Islanďané zvolili. Jednání výboru mohli všichni sledovat na internetu a přes internet jim také posílat zlepšovací připomínky.
Přímá demokracie
„Parlament má v našem návrhu mnohem více pravomocí. Zatím je praxe taková, že ministři mohou udělat téměř všechno, aniž by to projednali v parlamentu,“ dodává Gudmundur Gunnarson.
Ústavodárný výbor zapracoval do nové ústavy také princip přímé demokracie – v islandských poměrech je to novinka.
„Inspirovali jsme se ve Švýcarsku. Pokud část národa chce něco změnit a parlament to nebere na vědomí, stačí, aby deset procent obyvatelstva sepsalo petici, v níž by požadovalo, aby se tomu parlament věnoval. V tom případě má parlament povinnost to udělat,“ vyložil odborový předák a pokračuje:
„Nebo naopak: Pokud někteří poslanci budou se svým názorem v menšině, mají právo obrátit se na občany, aby o tom rozhodli v referendu. Potom se tím parlament musí řídit.“
Je to zatím jen návrh, který musí schválit parlament.
Toho se Islanďané obávají. Toho, že nová ústava parlamentem neprojde.
Více než polovina Islanďanů nechce volit současné politické strany. Trpělivost zkrátka dochází…
Islandské politické elity vsadily před 11 lety na finanční trh bez regulací. Na absolutní bankovní svobodu. Jejich experiment – jak jsme mohli sledovat – katastrofálně nevyšel.
Islandský případ není žádná anomálie globální ekonomiky, ale spíše jejím průvodním jevem. Důsledky bankovního experimentování jsou v téhle malé zemi dobře vidět.
Důvěra v politické vedení země klesá a lidé chtějí přímý a větší podíl na rozhodování o osudu své země. Na Islandu dnes názorně vidíme neduhy globální ekonomiky.
A pokud z něj nespustíme oči ani v budoucnu, možná že v něm spatříme i zajímavé zárodky společenských změn. Dost možná že globálních.
