Islanďané tři roky po bankrotu stále cítí zlobu a volají po změně
Island se ještě před několika lety těšil pověsti finančního ráje, ve kterém je prosperita a blahobyt naprostou samozřejmostí. Tamější koruna byla silná jako skála, akcie stoupaly jenom strmě a lidé věřili svým bankám. Možná až příliš. Před třemi roky tenhle ostrovní stát ze dne na den zbankrotoval. Teď se hledají viníci, šetří se, kde se dá, a lidé na Islandu chtějí změnu. Opravdovou společenskou změnu.
„Krize zasáhla každého. Tři roky po bankrotu jsme stále na dně. V lidech je pořád zloba. Mají méně peněz a jsou opatrnější. Hodně jich odešlo za prací do zahraničí. Platy klesají, ceny potravin a benzínu naopak rostou, stejně jako daně," říká zpěvák a kytarista Hordur Torfa.
Po krachu islandských bank organizoval před parlamentem v Reykjavíku demonstrace. Spolu s mnoha dalšími donutili vládu rezignovat.
Vinu za finanční kolaps nenesou jenom bankéři, ale také politici. Potvrzuje to ekonom Gylfi Zoega z Islandské univerzity v Reykjavíku.
„Dvě desítky bankovních dobrodruhů udělaly z Islandu jeden velký hedgový fond. Bankéři kontrolovali politiky a vypláceli jim velké částky. Sami ale měli volné ruce, žádný regulační úřad je nekontroloval."
Islandská vláda zprivatizovala po roce 2000 tři největší banky. Pod tržní cenou je pak prodala svým kamarádům. Zároveň deregulovala finanční trh a banky měly na několik let, jak se říká, pré.
Dostat viníky před soud se nedaří
Olafur Hauksson je zvláštní prokurátor. Jeho úřad vznikl krátce po finančním kolapsu. „Máme 90 případů, které vyšetřujeme v souvislosti s kolapsem bank. Začali jsme v únoru roku 2009. Zpočátku nás bylo pět, pak se náš tým začal rychle rozrůstat. Dneska je nás už 85," vypočítává Hauksson.
Lidé na Islandu chtějí vidět výsledky. Uplynuly tři roky a Haukssonův úřad dostal před soud jen dva případy. V jednom uspěl, v druhém nikoli.
Dokázat vinu je prý složité a těžké. Island během své více než šedesátileté samostatnosti ještě nikdy nevyšetřoval tak rozsáhlou a zamotanou kauzu.
Islandská ekonomika přitom tři roky po velkém krachu nevypadá vůbec zle. Nezaměstnanost se pohybuje kolem šesti procent, hrubý domácí produkt opět roste, hlavně díky rybolovu, turismu a zásobám hliníku. V ulicích Reykjavíku se krize neprojevuje, kromě několika zavřených obchodů a nedostavěných domů na periferii.
Otroci finančních institucí
To, co Islanďany trápí, vidět není. Jsou to dluhy, které během tří let nezmizely. A kvůli inflaci stále narůstají.
Architekt Frederik Frederikson patří k mnoha obětem finanční krize, kterým následná inflace zdvojnásobila hypotéku. Stal se, jak sám říká, obyčejným otrokem finančních institucí.
„Vzal jsem si hypotéku na více než 15 miliónů islandských korun. To bylo v roce 2005. Od té doby jsem už splatil osm miliónů, to je víc než polovina mojí hypotéky. Jenže já dnes dlužím bance stále 20 milionů."
To je víc, než si Frederik půjčil. Má rodinu a naštěstí i práci. Ale jen na částečný úvazek, víc práce pro něj není.
